Václav Havel v kontextu české a světové kultury

19. 12. 2011 / Tomáš Koloc

Kulturní kořeny

Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze. Jeho stejnojmenný dědeček, jehož jméno se psalo staročesky Vácslav, postavil na začátku 20. století známý zábavní palác Lucerna, a o generaci později se k rodinnému majetku připojily nově postavené filmové ateliéry na Barrandově, které vedl strýc VH Miloš Havel, které byly pojmenovány Lucernafilm a staly se základem pozdějšího filmového studia Barrandov. Stavbu barrandovských budov provedla táborská stavební firma, kterou vlastnil otec pozdějšího Havlova přítele z mládí, pozdějšího rozhlasového komentátora jeho státnických kroků Jiřího Ješe.

Druhý dědeček Václava Havla (otec jeho matky) Hugo Vavrečka byl diplomat (jako expert na oblast hospodářství a dopravy se účastnil mírové konference v Paříži, byl prvním československým velvyslancem v Maďarsku a později velvyslancem v Rakousku), politik (ministr propagandy v Hodžově a ministr bez portfeje v Syrového vládě), ředitel Baťových závodů pro zahraničí -- a také novinář (psal pro Lidové noviny) a dramatik (podle jeho divadelní hry Lelíček ve službách Sherlocka Holmese byl natočen slavný film s Vlastou Burianem).

Jeho dcera Božena, matka Václava Havla, studovala malířství u Josefa Šímy a pro své syny Václava a Ivana (1938) vytvořila sérii didaktických grafik Abeceda, Čísla a Věda (byly vydány v roce 2003). Matka Václava Havla byla ambiciózní žena, VH se o ní později vyjádřil, že by "nejraději viděla, abych byl zároveň prezidentem republiky a slavným kardiochirurgem".

Bratrancem VH je světoznámý český režisér Jan Němec, autor filmů Démanty noci a O slavnosti a hostech, první manžel Marty Kubišové, dalším spřízněným bratrancem byl klinický psycholog, filosof Jiří Němec, jehož manželkou byla psycholožka Dana Němcová a dětmi Markéta Fialková (naše někdejší velvyslankyně v Polsku a Albánii) a Tobiáš Jirous, jeho zetěm pak pozdější člen The Plastic People of The Universe Milan Mejla Hlavsa.

Skrze Jiřího Němce byla rodina také spřízněna s nakladatelem Františkem Borovým a překladatelem Otokarem Fischerem.

Už studia pozdějšího dramatika VH na poděbradském gymnáziu předznamenala jeho další život; jeho spolužáky byli jeho pozdější kolegové a spoluautoři středoevropského kulturního zázraku 60. let, režiséři Miloš Forman, Ivan Passer a polský režisér Jerzy Skolimowski, ale také Ctirad a Josef Mašínovi, kteří zanedlouho uskutečnili kontroverzní sérii útoků proti státní správě "lidově-demokratického" státu, kterou završili slavným útěkem celé skupiny do Západního Berlína.

Divadelník

Václav Havel byl v roce 1951 ze školy vyloučen; šel se učit tesařem, později chemickým laborantem a po maturitě na večerní škole se přihlásil na ekonomickou fakultu ČVUT, kde nebyly tak přísné kádrové podmínky. Studia nedokončil a odešel "do zeleného". V době jeho vojenské služby už byly útvary PTP zrušeny, byly však nicméně nahrazeny jinými technickými jednotkami. Zde se poprvé dostal do divadelního souboru ženistů, v němž sehrál roli nadporučíka Škrovánka v dramatu svého pozdějšího uměleckého partnera Pavla Kohouta Zářijové noci (za tuto roli byl VH "zbaven čestné funkce pancéřovníka") a pro vojenský soubor také (spolu s kolegou Karlem Bryndou) napsal i svou první hru Život před sebou (1957), což byla tak zdařilá parodie na soudobé fráze, že se omylem jako vážně míněná hra málem dostala až na celostátní armádní divadelní přehlídku. (V roce 1991 hříčku zadaptovalo Divadlo Sklep a hra se pod názvem Mlýny stala hitem milovníků "sklepácké poetiky" a vůbec nejúspěšnější hrou této scény).

Po návratu z vojny v roce 1959 si Václav Havel u tehdejšího ředitele Divadla ABC Jana Wericha (který byl celoživotní přítel jeho strýce Miloše) vyjednal místo kulisáka a po roce (když byl Jan Werich z ABC vyhozen a ilegální dramaturg Havel ztratil nad sebou ochrannou ruku) ho ředitel Městských divadel pražských Ota Ornest převedl do Komorního divadla, kde se v té době usídlil z Laterny magiky vyhozený Alfréd Radok a Václav Havel se stal jeho "stínovým asistentem" (herci KD Svatopluk Beneš a Lubomír Lipský vzpomínali, že kromě režijních nápadů měl zdvořilý Havel ještě jeden úkol, mírnit geniálního, ale zároveň neuvěřitelně cholerického režiséra Radoka).

V Komorním divadle spolupracoval Havel na řadě inscenací, které nakonec natolik prosluly, že byl VH proti nepřízni orgánů protlačen na místo oficiálního dramaturga nově vzniklého Divadla Na zábradlí, kde se po Jiřím Suchém stal dramatickým partnerem univerzitního profesora psychologie a absurdního dramatika Ivana Vyskočila a vycházející hvězdy české literatury, Miloše Macourka.

Zde se Václav Havel zároveň stal asistentem uměleckého vedoucího scény Jana Grossmana. Ve spolupráci s Milošem Macourkem (s nímž a s Pavlem Koptou se v roce 1962 podílel mj. na estrádním recitálu Rocky paní Hermanové) napsal Václav Havel v roce 1963 svou první absurdní hru Zahradní slavnost, která v metafoře zahradní slavnosti podniku zvaného Likvidační komise pojednává o absurdnosti společnosti.

Důvod svého příklonu k absurdnímu divadlu VH později zdůvodňoval takto: "Baví mě psát různé krasořečnické promluvy, v nichž je s krystalicky čistou logikou obhájen nesmysl; baví mě psát monology, v nichž jsou věrohodně a sugestivně vysloveny samé pravdy a které jsou od začátku do konce prolhané". Ze dvou hlavních inspirátorů evropského absurdního dramatu (Ionesco, Beckett) se Havel inspiroval spíše ionescovským schématem. Se stavbou jeho prvních her, v nichž se kombinatoricky opakují a přesouvají scény a repliky, mu pomáhal jeho bratr Ivan, tou dobou už uznávaný matematik. Po Ivanově dětské přezdívce Puzuk ostatně Havel pojmenoval i robota ze hry Ztížená možnost soustředění (1968), který na konci hry převezme lidské rysy svých konstruktérů, a ti se změní v roboty (teoretickým rozborem pracovní studie této hry, což byla aktovka Eduard, Václav Havel absolvoval obor dramaturgie na pražské Divadelní akademii múzických umění). Bratr Ivan Havel se nejvíce podepsal na druhém Havlově dramatu Vyrozumění (1968), pro který VH vymyslel úřednické jazyky ptydepe a chorukur, z nichž první je "maximálně redundantní" (jeho slova se vůbec nepodobají jedno druhému) a druhé "minimálně redundantní" (jeho slova se podobají jedno druhému).

Zahradní slavnost, stejně jako Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění byly okamžitě po své české premiéře (režírovali je Otomar Krejča, Jan Grossmann a Václav Hudeček) s velkým úspěchem uváděny v Schillerově divadle v Západním Berlíně, čímž se Václav Havel stal vycházející hvězdou západního publika. Podobně tomu ostatně bylo i her jeho souputníků-českých autorů absurdního divadla, dvorního autora pražského Divadla na Vinohradech Pavla Kohouta, Ladislava Smočka, Pavla Landovského (který jako dramatik "prorazil" svou úspěšnou hrou Hodinový hoteliér) a manželů Jaroslava a Aleny Vostrých z Činoherního klubu, Josefa Topola z Divadla za branou, a částečně i Milana Uhdeho, který psal své první absurdní hry pro divadlo Večerní Brno.

V roce 1968 navázal Havel na své první nerealizované absurdní drama Rodinný večer (1960) z domácího prostředí symbolickou televizní inscenací "ze středostavovského obýváku" Motýl na anténě (1968) o intelektuálních sporech u televize, během nichž si mluvčí téměř nevšimnou, že jim do bytu protéká voda... Scénář byl ještě oceněn odbornou porotou, nemohl však už být realizován, neboť jeho autor byl v srpnových dnech hlasem ilegálního vysílání rozhlasu, vysílajícího z rozstříleného Liberce (inscenaci až v roce 1990 natočil Ladislav Smoljak).

Věrný rozhlas však ještě stihl zrealizovat aktovku Anděl strážný (1968) s Jiřím Sovákem a Jaromírem Hanzlíkem, jehož námětem je Havlovo oblíbené téma manipulace (jde do jisté míry o předobraz jeho pozdější hry Pokoušení).

Během své šestitýdenní návštěvy Spojených států amerických a Západní Evropy stačil Václav Havel nejen navštívit Jiřího Voskovce, Ferdinanda Peroutku a Pavla Tigrida, ale také podepsat státními úřady těžce zrušitelnou smlouvu s hamburským nakladatelstvím Rowohlt odběru svých děl, která ho pak celou normalizaci živila.

Další dramatikovou hru byli Spiklenci (1971) o demokratických reformátorech v latinskoamerické zemi, kteří se tak dlouho dohadují o podobě nových reforem, až opět předají moc svrženému diktátorovi. Hru (v níž se autor projevil své níže popsané smýšlení o Pražském jaru 1968) pokládal autor dlouho za nedokončenou, až v roce 1992 "povolil" její inscenaci Divadlu Na tahu a jeho režisérovi Andreji Krobovi. Už v roce 1974 však hru uvedlo městské divadlo v Baden Badenu.

O rok později vznikl slavný protipóĺ angažované Třígrošové opery Bertolta Brechta, Havlova Žebrácká opera (společným inspirátorem BB i VH byl anglický středověký autor John Gay) která se opět zabývá oblíbeným Havlovým tématem; chladným rozumem, který dokáže brilantně obhájit sebevětší zločin. Premiéra hry, která byla uvedena o tři roky později v sále hospody U Čelikovských v Horních Počernicích (pod jménem falešného autora Bertolta Brechta!), stála autora řidičský průkaz (Jiří Voskovec událost komentoval slovy: "Vlastní hru zhlédnuv na jevišti, motorové vozidlo napříště říditi nesmí"), mnoho diváků zaměstnání -- a disent po ní definitivně pochopil, že teď už lze doma provozovat jen bytové divadlo (nicméně čtyři měsíce po domácí hektické premiéře následovala premiéra zahraniční, kterou uvedlo italské divadlo Teatro Stabile v Terstu). V roce 1990 natočil Jiří Menzel filmovou adaptaci hry v hlavní roli s Jiřím Abrahámem.

Vernisáží (1975) se autor vrátil ke svému starému rodinnému schématu; dva manželé-přátelé, "zapojení do oficiální kultury" přesvědčují přítele-disidenta, aby si neničil život a také se zapojil. Premiéra byla (stejně jako u čtyř dalších her) provedena na komorní scéně Akademietheater vídeňského Burgtheatru, která se stala Havlovou náhradní domovskou scénou -- v režii českého emigranta-filmového režiséra Vojtěcha Jasného (který ve stejném představení uvedl i aktovku Policajti slavného polského autora absurdního dramatu Slawomira Mrožka).

Těsně po ní následovala v Čechách a na Moravě zřejmě nejznámější Havlova hra Audience (1975), jejímž inspiračním zdrojem byl Havlův roční úvazek v trutnovském pivovaře Krakonoš, která proslula díky ilegální nahrávce, již na aparatuře písničkáře Vladimíra Merty natočili autor v roli Vaňka a Pavel Landovský v roli Sládka -- a také díky porevoluční Menzelově inscenaci v Činoherním klubu, kde roli Vaňka převzal po autorovi Josef Abrhám. Divadelní premiéra byla nicméně provedena ve vídeňském Burgtheatru v režii autorova učitele, emigrovavšího Alfréda Radoka, který během jejího dozkušování zemřel.

Čechovovský Horský hotel (1978) je svou absurdní atmosférou podobný pozdějšímu Odcházení.

Protest (1978) reaguje na zkušenost vzniku Charty 77 -- ani starý přítel v něm Staňkovi nepodepíše petici za uvězněného písničkáře, ačkoli s ním Staňkova dcera čeká dítě. Patří do série aktovek o Ferdinandu Vaňkovi (biografická postava Václava Havla) do níž patří i trojice aktovek Pavla Kohouta Atest, Marast a Safari, aktovky Pavla Landovského Arest a Sanitární noc a nakonec i jednoaktovka Příjem Jiřího Dienstbiera st., z nichž většina byla uvedena opět ve vídeňském Burgtheatru, tentokrát už pod vedením emigrovavšího Pavla Kohouta.

Další Havlova aktovka Chyba (1983), následující po jeho několikaletém trestu, reaguje na vězeňskou zkušenost. Vězeňský kápo chce potrestat vězně za neposlušnost, později se však ukáže, že mu nevzdoroval, pouze nerozuměl; je totiž Maďar (jde zřejmě o častou zkušenost z normalizačních věznic; podobný motiv se objevuje i v Přítelkyních z domu smutku Evy Kantůrkové). Chybu uvedlo ještě v roce jejího vzniku v premiéře Městské divadlo ve Stockholmu.

K nejhlubším Havlovým hrám patří Largo desolato (1984, název je variací na hudební termín, který v doslovném překladu znamená Široká lítost či Pomalá omluva) , které tematizuje vlastnosti, v nichž je hlavní hrdina, autobiografický filosof Leopold Kopřiva, "slabý v kramflecích"; nejistota, pochybnost, strach -- a nevěra...

Tyto motivy (především pochybnost tváří v tvář pokoušení) ještě vyostřuje faustovské Pokoušení (1985), které bylo -- stejně jako Largo desolato -- premiérováno opět v Burgtheatru.

Inspiračním zdrojem prvního plánu pozdně-perestrojkové hry Asanace (1987) o rozbití městečka se zažitými mezilidskými vazbami, může být akt zvůle moci, s nímž byla odstřelena secesní budova pražského Denisova nádraží (1985) a také asanace historického centra města Berouna, která byla také inspiračním zdrojem seriálu diktovaného režimem Muž na radnici (1979). V hlubší rovině šlo o Havlovo staré téma zničení prvorepublikových demokratických hodnot. (Premiéra hry spadá už do období po listopadové revoluci; byla uvedena 24. 11. 1989 v divadle Schauspielhaus-Kleineshaus v Curychu.)

Stejné hodnoty obsahuje scénické ztvárnění událostí vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 Zítra to spustíme (1988), které si pro svůj scénický časopis Rozrazil vyžádal brněnský režisér Petr Oslzlý a těsně před revolucí ji bez vědomí autora inscenoval.

Poslední Havlova hra Odcházení, která vznikla takřka po dvaceti letech se svou atmosférou podobá Horskému hotelu a svou upřímností Largu desolatu. Autor, který během svého díla vycházel z Johna Gaye i J. W. Goetha, vytvořil hru z aluzí na Čechovův Višňový sad a Shakespearova Krále Leara. Exkancléř jisté země, která zároveň připomíná odlehlou gubernii veliké říše, se v ní brání vystěhování ze svého sídla, komercionalizaci (kterou představuje nový kancléř Vlastík Klein), pokušením nevěry s dívkou, která lavíruje mezi ním a kancléřem Kleinem, diskreditujícím materiálům i nátlakům represivních složek. Hra obsahuje velice sebeironizující narážky ("Během své vlády jsem nechal rozehnat jen pár demonstrací") a divák během ní přemýšlí, zda autobiografický hlavní hrdina Rieger ve skutečnosti není zápornější postavou, než nepokrytý šejdíř Klein.

Inscenaci své poslední hry pojal autor velice nostalgicky; do role režiséra angažoval syna svého někdejšího učitele Davida Radoka, který byl doposud jen operním režisérem, prosadil si své vlastní obsazení, čímž se dostal do sporu jak s divadly, kterým původně hru nabídl, tak i s režisérem. Nakonec pochopil, že si musí dělat režiséra sám, čehož výsledek je stejnojmenný celovečerní film, v němž se objeví jak jeho přátelé s disentu Vlasta Chramostová, Stanislav Milota a Pavel Landovský, tak i "havlovský herec" Josef Abrhám v hlavní roli.

Hry Václava Havla byly ještě před jeho prezidentstvím přeloženy do angličtiny, francouzštiny, němčiny, švédštiny, italštiny, ruštiny, polštiny, bulharštiny, estonštiny a islandštiny. Autory překladů byli například britský dramatik českého původu Tom Stoppard, čechoamerický spisovatel Jan Novák, či dvorní překladatel Bohumila Hrabala, Kanaďan Paul Wilson. Mezinárodní proslulosti jeho her (stejně jako děl M. Kundery, P. Kohouta, M. Holuba, J. Gruši a dalších) samozřejmě napomohl západní boj proti režimu, panujícímu v normalizačnímu Československu; po revoluci už nikdy nedosáhly takového úspěchu na světových pódiích, jako v době, kdy jejich autor byl doma zakázaný či vězněný. I naprosto nepolitickými odborníky na divadlo je ale Havel svým stylem a vyzněním svých děl srovnáván s takovými dramatiky, jako byli například Rakušan Thomas Bernhard či Němec Heiner Müller.

Herec, básník, prozaik, esejista, architektura, hudba, spiritualita

Jako herec se Václav Havel objevil ve čtyřech hraných filmech; ve filmu Každý mladý muž (1965) Pavla Juráčka, kde poprvé v epizodní roli, vytvořil dvojici s Pavlem Landovským, ve Vorlově mystickém Kamenném mostě (1996), kde ztvárnil sám sebe, vystupuje též v Hřebejkově Horem pádem (2004) a nakonec ve svém Odcházení (2011), na jehož konci se loučí také sám za sebe.

Jako básník byl spoluzakladatelem literární skupiny Šestatřicátníci, do níž patřil jeho pozdější kolega-dramatik Josef Topol, prozaici Věra Linhartová a Pavel Švanda a básníci Jiří Kuběna a Viola Fischerová. V roce 1964 vydal sbírku grafické poezie Antikódy, věnovanou svému učiteli a příteli Jiřímu Kolářovi, o níž se dá s jednoduchostí říci, že rozkrývá kódy ideologie skryté v tehdejším každodenním jazyce.

V roce 2000 napsal pohádku Pižďuchové, která vychází ze stejného schématu jako hříčka R, kterou psal Václav Havel v 70. letech korespondenčně na pokračování s Pavlem Kohoutem; chybí v ní písmeno R.

Jako esejista a polemik se stal známým svým projevem na známém sjezdu spisovatelů v roce 1967, na němž se připravovávala půda pro nastávající Pražské jaro a po jeho zániku svým sporem o jeho smysl na stránkách Listů a Tváře. Milan Kundera se o postoji Čechů a Slováků při okupaci "spřátelenými vojsky" vyjádřil ve svém eseji následovně:

Václav Havel mu však ve své odpovědi oponoval:

Na těchto pozicích oba spisovatelé již setrvali, z této pozice Václav Havel napsal i svůj známýOtevřený dopis prezidentu Husákovi (1975), který byl založen na podobenství o zelináři a světě, který pro něj projektuje oficiální státní moc (toto podobenství se tak vžilo, že je dnes používáno i v sekundární literatuře; například americká autorka Paulina Bren nazvala svou teoretickou stať o východoevropské televizi po roce 1968 Zelinář a jeho televize). Slavný český dramatik a disident František Pavlíček se vyjádřil, že do Dopisu Husákovi "považoval Havla za neznámého chlapce, od něj pak věděl, že má co dělat s osobností". Václav Havel je také stylistickým autorem textu Charty 77, která dokazovala, že Československo nedodržuje helsinskou úmluvu o lidských právech, k níž se přihlásilo.

O étosu Charty 77 pojednával esej Moc bezmocných (1978), formu niterných úvah o lidské existenci, prokládanou všednodenními problémy mají Dopisy Olze (1983) psané manželce z vězení. V roce 1986 vyšla v exilu poprvé kniha Havlových rozhovorů s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech. V mnoha výborech vyšly také Havlovy prezidentské i civilní projevy Václava Havla.

Václav Havel byl také iniciátorem některých úprav vnějšího vzhledu Pražského hradu, pro které angažoval designéry jako jsou Bořek Šípek (design hradních interiérů) či Theodor Pištěk (uniforma hradní stráže). Byl také milovníkem tvorby česko-britského architekta Jana Kaplického a zastáncem uskutečnění jeho avantgardního projektu Národní knihovny na Letenské pláni v Praze.

Jako milovník rockové hudby se zasazoval o svobodu jejího projevu (prvotním spouštěčem Charty 77 byl zákaz veřejné činnosti skupiny The Plastic People of The Universe). Na jeho přání v roce 1990 uskutečnila skupina Rolling Stones jeden z koncertů svého evropského turné Urban Jungle v Praze.

Jako osobní přítel a žák papeže Jana Pavla II. a XIV. dalajlámy inicioval jejich opakované návštěvy v naší zemi. Poslední dalajlámova návštěva v České republice proběhla týden před Havlovou smrtí...