Které nepravosti nevidí Bůh ani Vatikán ?

20. 12. 2011 / Pavel Urban

Podle Jiřího Bati chce neuvěřitelně nemorální církev vrátit majetky a statky, které získala "mnohdy násilnou cestou zbrocenou krví a životy věřících, potažmo nevěřících." Asi by to chtělo uvést nějaké konkrétní příklady. V počtu zdůvodňujícím příslovce "mnohdy". Podotýkám, že musí jít o příklady statků z území České republiky (zahraničních majetků se české restituce netýkají), které výše popsaným způsobem získala přímo církev. Nikoli někdo jiný, kdo pak část získaného daroval nebo odkázal církvi.

Ve skutečnosti to bylo spíše obráceně.

Katolická církev po staletí hromadila majetky, které pak v příhodném čase český lid skrze své zástupce opět zabíral. Ať už těmito zástupci byli král, šlechta a města za husitské revoluce, Josef II. atd. Asi to patří k řádu dějin. Bylo by také možné zmínit, že zabraný církevní majetek se nevracel ani v případech politických změn katolické církvi příznivých. Ovšem pokládat josefínské konfiskace za doklad "pochybného ,nabytí majetku' církví" vyžaduje velmi, ale opravdu velmi zvláštní logiku. Její možné aplikace v jiných případech si raději nechám pro sebe.

Středověká a raně novověká církev věnovala své desátky a majetek kromě jiného i na sociální účely. Její význam se ukázal v Anglii po reformaci, kdy po zabavení církevních a klášterních majetků výrazně vzrostl počet bezdomovců. Pravda, to bylo v Anglii; v českých zemích se soudobé církevní instituce charitativní a sociální práci nevěnovaly? Sbírky na nemocné a umírající děti v různých zemích Afriky i jinde organizuje katolická církev i dnes. Ale k tomu ať se vyjádří ti, kteří se na nich podílejí. Je to koneckonců útok na jejich čest.

Nezdá se mi, že by povinnost podílet se na nápravě křivd předpokládala osobní vztah k poškozenému. S tímto názorem jsem se až dosud setkával pouze u extremních (neo)liberálů.

Komunistická moc nezabrala církevní majetek kvůli sexuálním ani jiným deliktům a ani to nikdy netvrdila. Ze zabraného majetku také logicky nikoho neodškodňovala. Nechápu tedy, proč by měly být české restituce precedentem pro odškodnění lidí, byť kleriků, odsouzených za pedofilní zločiny.

Dějiny vztahů církve a společnosti jsou pochopitelně složité. Jednostranný pohled Jiřího Bati ovšem budí dojem, jak on sám píše, že "jisté skutečnosti" jsou "záměrně, s cílem upřednostnit potřebné ideologicko-partikulární zájmy zatlačovány do pozadí."

Církevní restituce v ČR
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 20.12. 2011