Zemřel Václav Havel

18. 12. 2011 / Jan Čulík

V neděli ráno zemřel český dramatik, politik a disident Václav Havel (1936-2011). Do československé a české historie se zapsal nesmazatelnou stopou. Už roce 1952, jako teenager, založil skupinu nezávislých mladých lidí, kteří si říkali Šestatřicátníci. V tvrdém stalinismu projevovali tito mladí lidé zájem o nezávislou kulturu. V roce 1956 Havel pronesl odvážný projev na aktivu začínajících československých spisovatelů na Dobříši. Koncem padesátých let pracoval v pražském Divadle ABC u Jana Wericha a posléze se stal kmenovým autorem a dramaturgem v Divadle Na Zábradlí, kde se uskutečnily premiéry jeho nejslavnějších absurdních her jako Zahradní slavnost a Vyrozumění.

Od podzimu r. 1968 se Havel účastnil významné tiskové diskuse s autorem Milanem Kunderou o budoucím osudu a významu Pražského jara, k němuž zaujal - na rozdíl od Kundery - značně skeptický postoj.

V Husákově normalizaci se stal Václav Havel rychle zakázaným spisovatelem. Svědčil o tom, že porážka Pražského jara znamenala naprosto radikální proměnu československé kulturní situace: "Byl to konec jedné éry, rozpad jednoho duchovního a společenského klimatu, hluboký mentální zlom. Zhroutil se celý dosavadní svět, ten svět, v němž jsme byli už tak dobře zabydleni a v němž jsme se uměli tak dobře pohybovat, poklidný, trochu komický, trochu rozložený a hodně biedermaierský svět šedesátých let. Ze sutin zborceného světa už zlověstně vyrůstal svět bytostně jiný, nemilosrdný, pochmurně vážný, asiatsky tvrdý."

Postupně se Havel za normalizace stal jedním z nejvýznamnějších představitelů české disidentské obce. Podílel se na vzniku manifestu, hájícím lidská práva Charta 77 a působil i jako mluvčí Charty. V sedmdesátých letech se v Čechách rozšířila nahrávka jeho jednoaktovky Audience, která patří spolu s Vernisáží k nejpozoruhodnějším literárním svědectvím o étosu sedmdesátých let.

Jako čelný disident byl Havel tvrdě pronásledován a koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let několik let vězněn - špatné podmínky věznění ho tehdy přivedly na pokraj smrti.

Od druhé poloviny osmdesátých let začalo být Havlovo jméno postupně známé i na Západě. Rychle se stal symbolem demokratické revoluce r. 1989 a posléze prvním československým a pak i českým prezidentem.

Zatímco v disidentském období projevoval Václav Havel odvahu, morálku a zásadovost, a stal se tak skutečně významnou osobností československého úsilí za demokracii, někteří kritikové poukazují na to, že se po roce 1989 stal výlučně politikem a podřizoval své činy a veřejné výroky v určité míře politickému oportunismu. V této souvislosti je zřejmě významná debata Václava Havla s britským historikem Timothy Gartonem Ashem ze začátku devadesátých let, v níž Ash argumentoval, že by si Havel udržel své renomé daleko bezpečněji, kdyby funkci prezidenta nepřijal a zůstal nezávislým intelektuálem. Havel tuto argumentaci odmítl.

Havlovo vidění světa zůstalo navždy - a zřejmě pochopitelně - ovlivněno jeho velmi traumatickou zkušeností z totalitního komunismu. Usiloval o mezinárodní spojenectví, aby zabránil tomu, aby se Československo/Česká republika kdy opět dostaly do područí Ruska. V tomto smyslu se spojoval s americkým politickým establishmentem, v němž viděl pro Česko záruku svobody a demokracie, podle některých pozorovatelů někdy až nekriticky. Ačkoliv byl v sedmdesátých a osmdesátých letech hlavním katalyzátorem vzniku alternativní občanské společnosti, po roce 2000 Havel nepochopil obdobné občanské hnutí, protestující proti umístění americké základny na českém území - argumentace a mentalita mladé české generace už mu byla zřejmě cizí.

Jeho film Odcházení je možno interpretovat jako sebeironické ohlédnutí nad vlastní politickou a veřejnou kariérou.

Vytisknout