Jak vydělávat na masakrech i lidské naivitě

2. 3. 2011 / Jiří Kramář, Štěpán Kotrba

Děje se tak ve světě, kde bez ohledu na humanitu velmoci vyzbrojují své spřátelené zkurvysyny a mnozí z těch nových a údajně již uvědoměle demokratických zkurvysynů své poněkud zastaralé, ale plně funkční zbraně prodávají do oblastí místních a brzy budoucích globálních konfliktů.

Nesehnutí požadují „zásadně omezit vývozy zbraní z ČR a dostat je pod veřejnou kontrolu“, a pan Batelka správně v posledním článku předpokládá: „Většina rozumných lidí si přeje, aby se tyto výrobky nedostaly do rukou lidí psychicky narušených, násilných, asociálních. Komerčnímu zájmu zbrojních firem je tak nadřazen veřejný zájem zachování a ochrany zdraví a života.“

Ovšem nebyl bych to já, kdybych se neptal: Jak chtějí výše uvedení kvalifikovaně zajistit, aby v zemi, jež se poměrně nedávno pro zachování majetku nových vládnoucích zbohatlíků prakticky úplně zbavila vlastní obranyschopnosti a „přichýlila se“ k novému „dubisku“, bylo objektivně zkoumáno psychické zdraví, případné sklony k násilí a sociální cítění u zákazníka zbrojního kontraktu? Kdo bude zodpovědně určovat, co by u konkrétního zákazníka z kulturně odlišné a navíc vzdálené země se spletitým historickým vývojem bylo použití a co již zneužití zakoupených zbraní? Kde začíná ošklivý separatismus a končí právo národa na sebeurčení, územní celistvost a svébytnost? Jakým způsobem chtějí výše jmenovaní dosáhnout onoho chvályhodného povýšení oprávněného veřejného zájmu nad hmotný zájem soukromých vlastníků a nad zájem jejich velmocenských ochránců v zemi, kde tak jako jinde ve světě je zaručováno právo firem vytvářet zisk - jenž je navíc přes všechny vznešené deklarace v tržním hospodářství jediným skutečným bohem?

Deklarací a opravdu vznešených již máme dost, ale tentokrát musím souhlasit se svým oponentem, „že výroba a prodej zbraní podléhá téměř všude na světě zvláštním režimům“, což jinými slovy znamená, že realita funguje všude ve světě stále po svém. Názorně to schematicky vidím například takto: Haló, strýčku Same, volal jakýsi Gruzínec, že by rád něco málo našich houfnic. Je to náš nebo cizí čubčí syn? O.K., hoši, ten je náš. A je to!

A toto je ta lepší alternativa, neboť kontrakt mohl být uzavřen na základě spojeneckých smluv – tedy vlastně na popud a přání nového „dubiska“, jehož odpovědným činitelům ten nápad za nějaké nepatrné všimné nebo protislužbu vnukl, pochopitelně že na zadarmo, agent majitele těch houfnic.

Nelíbí se mi důsledky tohoto konkrétního obchodu, nejspíš stejně jako panu Batelkovi, ale na rozdíl od něj si nemyslím, že lze tento stav v této zemi změnit navrhovanou veřejnou kontrolou, neboť se neumím dopátrat ani toho, kdo tu veřejnost u nás vlastně reprezentuje. Je jí tu sice spousta, ale případ od případu je ta veřejnost jiná. Například značná část vysokoškolsky vzdělané a v profesní komoře povinně organizované veřejnosti si nedávno nedokázala vynutit ani své, a co hůř, ve svém důsledku i moje oprávněné existenční požadavky. Ta největší a zatím němá část veřejnosti již začíná být tím svým státo- a stádo-tvorným mlčením případem pro chronicky nedoceněného docenta Chocholouška. Politický vývoj v této zemi mne o tom každodenně už víc jak šedesát let přesvědčuje a naplňuje mne smutkem i obavami z budoucnosti.

Avšak naštěstí „analogie“ pana Batelky: „Pokud nevykradu to klenotnictví já, vykrade ho někdo jiný. Pokud tě nezabiju já, zabije tě rakovina. Ospravedlňuje mě to krást a vraždit? Ne! A stejně tak není možné ospravedlnit zbrojní dodávky problematickým režimům tím, že by zbraně dodali jiní.“ mne minule rozveselila a nadchla k vlastní, minimálně stejně „výstižné“ prezervativní analogii o pro život zhoubných věcech.

Pokud pro pana Batelku je už pouhý prodej zbraně stejný zločin co vyloupení klenotnictví nebo vražda, proč bych já se stejnou „logikou“ neměl předpokládat, že prezervativ je pro život mnohem nebezpečnější než smrtící zbraň? Ta záludně tichá a nezabijácká nenápadnost prezervativu, který život ničit nemůže jenom proto, že už jeho vzniku zabrání, jej u mne ani v nejmenším neomlouvá – stejně jako jeho amorálního prodavače! Vždyť oba dva i bez přímého vraždění mají svůj nikým nesejmutelný díl odpovědnosti za vymírání (nejen našeho) národa. To nemám ze své hlavy. Je to pouze aplikovaná „logika“ teorie spoluodpovědnosti pana exprezidenta Václava Havla.

A ani dnes to není lepší. Přiznávám, že nejspíš chorobná fantazie mi v tuto chvíli nabízí zážitek z nákupu kuchyňského nože v nedaleké budoucnosti, kdy budu muset v železářství předložit lékařské vysvědčení, že nejsem psychicky labilní, agresivní, asociální, nesžírá mne třídní nenávist, nehodlám likvidovat své bližní, má sexualita je zcela prosta sadistických sklonů a nechci ani vyhledávat a podřezávat své oponenty z internetu.

Toto však není zlehčování kontrolních úmyslů pana Batelky, nýbrž má obava z naší vlády. V ní nejspíš brzy převládne názor, že ani mírotvorné zrušení základní vojenské služby jí už neskýtá před rozhořčenou veřejností dostatečnou ochranu. V další etapě pak budou zavřeni všichni prodavači v železářství za nepovolený prodej srpů a kladiv, aby nakonec došlo ke zrušení i výroby nožů, neboť stejně nebude už co krájet.

Pan Kramář skutečně pláče, ovšem nad tím, že pana Batelku neupozornil, že za svůj opravdu pestrý život příliš často a příliš dlouho musel poslouchat v uvědomělých projevech různých řečníků pojmy jako jsou: boj za celosvětový mír, boj proti alkoholismu, boj za sebeurčení národů, boj za svobodu a demokracii, boj za zdraví lidu, boj za větší hektarové výnosy, boj proti nezaměstnanosti, boj za ateistický světový názor, boj proti terorismu, boj za duchovní povznesení, boj za kontrolu porodnosti, boj proti korupci, boj proti šíření drog, boj ... atd., atd..

I když často ten neustálý boj byl raději halen do hávu osvětové činnosti a vzdělání „nastupující“ mladé generace, tak přece jen na psychice člověka zanechá své neodstranitelné následky. Po celoživotní konfrontaci s dosaženými bojovými výsledky nemůže panem Batelkou přeceněný ignorant pan Kramář než veřejně vystoupit a hořce plakat. Nad těmi, kteří se stále domnívají, že cesta k bezpečnější a morálnější budoucnosti nás všech vede mimo jiné veřejnou kontrolou vyzbrojování mnohdy velmocemi záměrně množených „čubčích synů“. A také nad těmi, kteří o nastávajícím boji o přežití raději nepřemýšlejí, přeceňují možnosti svobodného rozhodování vlády České republiky a naivně předpokládají, že skutečná kontrola zbrojních kontraktů v této neustále někam zaprodávané zemi je možná bez změny společenského systému.

Ovšem nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Ještě i nyní by se pan Batelka mohl domnívat, tak jako ve svém posledním článku, že jej nechápu a odmítám. Proto znovu zdůrazňuji, že odmítám pouze jeho názor, že opravdu účinnou veřejnou kontrolu prodeje zbraní je možno za současných poměrů realizovat. Už jen pro vynalézavost našinců, kteří jsou navyklí vše, co jinde obstojně funguje, „vylepšovat“ až k pravému opaku původního záměru. Často hravě a s gustem. A to nemusí jít o tak horentní sumy, jaké jsou ve zbrojním průmyslu obvyklé.

Nemohu však a nechci panu Batelkovi a jemu podobným bránit ve snaze na moly zcela prožraný kabát našívat morálkou se třpytící prýmky. Ovšem zrovna tak nechci jim k tomu uvědoměle tleskat. Cosi iracionálního mezi mým týlem a čelem mne od toho soustavně zrazuje.

Doplněk ŠOK: Tak abychom si rozuměli v termínech: "zvláštním režimem prodeje zbraní" se nerozumí rozhodování podle pravidel feng-šuei nebo dle nějaké losovačky, ale posuzování rizik odpovědnými. Nikoliv rizik pro oběti užití (použití či zneužití) zbraní (výsledkem užití, použití i zneužití je vždy smrt člověka), ale podle zájmů země (státu) exportéra.

Jinými slovy: jsi pošuk, ale máme z tebe životně důležitý užitek? Prodáme. Jsi pošuk, ale nemáme z tebe užitek? Dokud i z tebe nebudeme mít užitek, neprodáme. Jsi kamarád našich kamarádů, ze kterých máme užitek větší, než z jejich nepřátel? Prodáme. Jsi demokrat, ale kamarád našich nepřátel? Neprodáme.

Rozhodují vždy experti, pověření ministrem, který má mandát vlády daný mandátem parlamentu, který volí občané (veřejnost). Takto se realizuje kontrola veřejnosti na rozhodování v parlamentní zastupitelské demokracii. Vždy a ve všem. Jinak to není a ani nebude. Batelky se nikdo ptát nebude. Nikdy, opakuji, nikdy nebude o výrobě nebo exportu zbraní rozhodovat partička aktivistů, kteří na boj za odzbrojení dostali grant od zájmové organizace cizího státu (ani kdyby tím státem byli "naši" zkurvysyni). I v Izraeli na to už přišli a omezili tyto "neziskové" skupinky, placené ze zahraničí, zákonem.

Muammar Kaddáfí byl po vyrovnání se s oběťmi Lockerbie vymazán západními zeměmi ze seznamu teroristů . Jako jediný státník z řad vůdců muslimských zemí, neboť se odhodlal ke kulturní a náboženské zradě. Možná právě proto. Sadat a Mubarak byli půl století zkurvysyní z přesvědčení. Kaddáfí pro peníze. Stal se "naším" zkurvysynem stejně, jako se jím stal komunistický ministr kultury "demokratického" Iráku, kterému jsme prodali několik tisíc kalašnikovů a kulometů i s náboji k ochraně iráckého "kulturního dědictví" (když jsme je předtím neprodali Saddámovi, přestože chtěl kulturní dědictví chránit také (a úspěšně je dlouhá léta chránil) a protože nechtěl ropu prodávat za dolary, ale za eura.)

Jen pomocí našich zkurvysynů bylo možno realizovat úspěšně to, na co naši politici nemají žaludek. Na opravdovou "válku s islamistickým terorismem" – únosy, mučení a zabíjení lidí kvůli jejich víře a kvůli jejich sociální a ekonomické frustraci. Šíření strachu a bolesti. Kaddáfí byl ochoten islám zapuzovat. Libyjský kriminál donutil zpívat různé ptáčky. Jeho "hrdlořezy" školili ti nejlepší hrdlořezové Evropy – britští SAS. Hrdla umějí totiž řezat líp, než Češi. Mají v tom větší praxi – ve jménu královny i demokracie. Jako pouštnímu bedúínskému socialistovi sadatovského (postnásirovského) střihu Kaddáfímu zrada islámu nečinila problém. A eura za ropu byly jedinou příležitostí, jak z Libyjské velké lidové socialistické džamáhíríje nemít Severní Koreu, ale alespoň předměstí Evropy. Díky zradě Koránu i Alláha ovšem Kaddáfí smrtelně urazil všechny "muže pravé víry" v celém arabském světě, kteří nyní umně využili hloupost frázovitého a povrchního Západu k ofenzívě za dávný sen – USA. Spojené státy arabské. A tak Západ, aby získal alespoň nějakou vyhlídku na otevřený ropný kohoutek, zradil nyní pro změnu Kaddáfího.

Rozhodl se, že s islámem a jeho nejhoršími nočními můrami nebude bojovat, ale že je nazve demokratickými a bude s nimi obchodovat. Do chvíle, dokud to bude možné či výhodné. I tak se dá udělat tečka za politikou George Bushe.

Kaddáfí už není spojenec ve válce proti al Kajdě, ale tyran, utlačující svůj lid (polovinu z něj tvoří militantní islamisté), což není neokonzervativně republikánská, ale demokratická definice, jak zajistit realizaci něčeho, co se jmenuje Project for the New American Century. Pouhý vděk za zakrvácené ruce předešlého spojencetví. A Batelkové a jiní nesehnutí, jati zablešeným humanismem, se drbou a drbou. Myslí si, že za mrtvé mohou pistole, pušky a kulomety, a ne lidé, kteří mačkají spoušť a rozhodují o tom, jestli v té či oné zemi bude válka nebo mír. Za mír se bojuje jinak, než odstraněním ostrých nožů z dosahu dětí.

Největším z psychicky narušených, násilných, asociálních politiků, kterým zbraň do ruky rozhodně nepatří, je největší výrobce, obchodník i uživatel zbraní – prezident Spojených států amerických. Dříve Bush, nyní Obama. Jeden se líbal s Havlem, druhého po hlavě hladil nějaký pošuk. Oni nejvíce svou politikou vytvářejí konflikty v zemích, které potřebují obchodně ovládnout. A oni nejvíce kašlou na utrpení lidí v zemích, kam sahají drápky Freedom House, Carnegie Endowment for International Peace, Open Society Fund a dalších nástrojů "soft power". A oni se baví pouze s vítězi.

01. 03. 2011 Radek Batelka: Zbrojovky a regulace - několik poznámek k obviněním z naivity ZDE

Vytisknout