Kdo může nahradit Nenahraditelného Berlusconiho?

18. 2. 2011 / Josef Brož

Vždy, když se objeví další z obvinění vůči Silviu Berlusconimu, nejnověji v rámci aféry Rubygate, v níž je Berlusconi konfrontován s placenými službami nezletilých prostitutek, přispěchá nějaký český komentátor s názorem, že je italský premiér "nenahraditelný".

Naposledy tento názor vykázal komentátor Lidových novin Martin Weiss (LN, Na hanbě, 16. 2., s. 10). "Berlusconimu je vytýkáno, že zneužívá státní moc na ochranu zájmů svých a svého podnikání. Jeho strana je označována za marketingový výtvor, jeho spojenci za extremisty. Nejvíc prostoru ale zabírají skandály týkající se jeho nevázaného osobního života, z nichž ho jeden den teď přivede před soud, což bude pro úřadujícího premiéra primát," píše nadutě Weiss. "Berlusconi je nesmírně polarizující, půlka národa se za něj stydí, za jeho demisi někdo demonstruje takřka permanentně. Jenže jeho levicoví oponenti nedokázali nabídnout politickou alternativu, která by si získala většinou podporu," soudí.

Není ale nic tak klamného jako tento názor. Kromě okřídlené věty, že "každý je nahraditelný", totiž implikuje další omyl. Berlusconi je samozřejmě nejen nahraditelný a jako takový také nahrazen bude: ať už to bude někdo z levice, nebo pravice. Při bližším pohledu, který jde dál od smíchovského stolu redaktora Weisse, totiž zjistíme, že Itálie není zemí jediného muže, a už vůbec ne pouze zemí člověka, jemuž se přezdívá il cavaliere.

Základní nedostatek představy, že je někdo nenahraditelný, spočívá v přijetí představy, že náhradou musí být za každou cenu někdo, kdo se bude Berlusconimu podobat. Vyhrát totiž může právě někdo, kdo se mu podobat nemůže. Dříve se to již stalo.

Prodiho dědictví

Podívejme se hned na několik lidí, kteří by mohli brzy tohoto italského mediálního mogula nahradit. Ze současného složení stavu 630 poslanců italského parlamentu, kde má Berlusconi 239 "svých poslanců", jich má hned hlavní opoziční síla -- Demokratická strana -- celých 206. Po rošádě mezi Berlusconim a předsedou sněmovny Gainfrancem Finim v létě loňského roku, kdy Lid svobody opustilo 33 poslanců, si nemůže být jistý ničím.

Proti Berlusconimu stanul kdysi po svém návratu z Evropské komise Romano Prodi. O něm tu není jistě nutné příliš mluvit: svou koalici levého středu dotáhl dvakrát k vítězství. Nejprve jako Olivovník (1996), potom jako Unii (2006). Prodi dokázal sjednotit velmi nesourodé politické elementy z levé strany až po sám politický střed.

Bývalý premiér a bývalý předseda Evropské komise patří k nejzajímavějším lidem nezkorumpované italské politiky. Praktikující katolík Prodi stál u základu projektu centristické Evropské demokratické strany (PED), a jeho noblesa spojená s pokorou byla pro všechny velmi výrazným rysem.

Je jasné, že každý jeho následovník bude s touto aurou konfrontován. Je ostudné nezmínit se o tomto muži, jenom proto, že levice obtížně hledá za jeho kvality náhradu.

Ale není pravda, že neexistují. Začněme podle dosažených stupňů politické zkušenosti.

Několik důležitých jmen

Franco Marini (*1933): Italské hnutí La Margherita (Sedmikráska) navrhovalo tohoto bývalého předsedu Senátu za kandidáta na prezidenta v roce 2013. Osobnost, která vyrostla z katolického syndikalismu, stála v čele Italské lidové strany od roku 1997. Bývalý evropský poslanec se stal významným spojovníkem mezi dvěma generacemi středolevicových politiků, na straně jedné Romanem Prodim, na straně druhé Francescem Rutellim. Od roku 2006 stál na čele italského Senátu.

Giulliano Amato (*1938): ústavní právník, socialista a jeden z nejvýznamnějších evropských teoretiků, působil jako viceprezident Evropské konvence, která připravovala evropskou ústavu. Dvakrát premiérem italské vlády (projekt bylo vlastně jeho dítětem: předcházela mu tzv. Skupina Amato). Bývalý předseda rady ministrů, již v polovině 80. let stál po boku Bettina Craxiho, vykonával funkce ministra reforem, rozpočtu a financí. Podílel se na přípravě Olivovníku i Demokratické strany. Ačkoliv oficiálně vyhlásil svůj odchod z politiky, jeho rady a vize budou jistě stát vždy po boku nových projektů levice. Možná přijme i nějaký nový ministerský mandát.

Fausto Bertinotti (*1940): socialista, od roku 1955 sekretář Refondazione communista (Komunistická obnova), tělem a duší odborář, europoslanec a předseda frakce Evropské levice, bývalý předseda dolní sněmovny. Díky jeho otevřenosti a schopnosti vytvářet účelné aliance umožnil výše zmiňovanému Prodimu vítězství v posledních volbách. Elegantní, výrazný rétor a myslitel, jehož názory musíte respektovat. Názorově se dokázal nepředpojatě spojovat s aktivním antiglobalizačním hnutím (a vůči trockistickým proudům). Jeho oponenti mu často vytýkají jeho "buržoazní look", který on sám považuje za ironický kontrast s jeho politickými názory. Možná se objeví jako prezidentský kandidát v roce 2013.

Massimo D'Alema (*1949): bývalý komunista, stál dokonce koncem 70. let na čele komunistické mládeže, novinář (ředitel významných novin L'Unità), ministr zahraničních věcí v letech 2006-2008. Dokázal téměř nemožné v okamžiku, kdy transformoval Italskou komunistickou stranu na Levicové demokraty (1998). Stal se klíčovým mužem při integraci politických sil při přípravě volebního projektu Olivovník. Od roku 1998 do roku 2000 zastával funkci premiéra. Podílí se na evropské úrovni na myšlenkovém trustu levice, jehož součástí je například Michel Rocard nebo Dominique Strauss-Kahn. Od roku 2007 se podílel na přípravě projektu Demokratické strany, který pro neshody s Waltrem Veltronim opustil. Další kandidát na prezidenta republiky v roce 2013.

Pier Luigi Bersani (*1951): hlavní opoziční vůdce levice, bývalý komunista, stojí od roku 2009 na čele středolevého uskupení Demokratické strany. Právě tato, vzniklá spojením Levicovým demokratů a Socialistické strany, patrně také rozhodne hlavní složení vlády, a tento muž bude tím klíčovým. Bývalý ministr v několika předchozích levicových vládách (Prodi I, Prodi II, Alema I, Alema II, Amato), kde zajišťoval průmysl, ekonomiku, dopravu a regionální rozvoj, sice nedisponuje takovým charisma jako jeho předchůdce Walter Veltroni, ale o to více je konciliantní. Jeho schopnost komunikace napříč širokým spektrem levice, ale i dál, činí z z tohoto koordinátora spojník mezi proudy lidového katolismu a sociálně-demokratickými proudy (Di Pietro, Vendola, Bonino, ale i Casini).

Pier Ferdinando Casini (*1955): křesťanský demokrat, bývalý předseda dolní sněmovny italského parlamentu od roku 2001 do roku 2006, byl předsedou Mladých křesťanských demokratů, a od roku 1987 byl u zrodu výzkumného centra Křesťanských demokratů. Od roku 1993, kdy došlo k rozpadu tradiční Italské křesťanské demokracie, procházející hlubokou revizí svých východisek a hlavně korupčního systému, jenž vynesl na světlo radikálního podnikatele Berlusconiho, se podílel na vzniku nového středopravého hnutí. Jako evropský poslanec byl od roku 2006 po Josém Mariovi Aznarovi prezidentem křesťanské internacionály. Jeho uskupení disponuje nyní v parlamentu 36 poslanci; po roztržce s Berlusconim v roce 2008 může být právě on ideálním příštím premiérem, dojde-li k výsledku, při němž budou hrát roli aliance se socialisty, ale patrně i s Finim, jehož zkušenost bude bez diskuse velmi důležitá. Casini ale dokáže bez potíži proplouvat i kuloáry levého středu -- včetně Marguerity.

Francesco Rutelli (*1955): bývalý novinář, ekologický aktivista, zakladatel středolevého uskupení Democrazia è Libertà - La Margherita (2002) patřil k Prodiho blízkým politikům z mladší generace, s nímž ho spojovala i schopnost vnímat rozdílné názory bez předsudků, s vysokou mírou ideového federalismu. Několikrát ministrem, naposledy ministrem kultury za vlády kabinetu Prodiho II, bývalý starosta Říma. Spoluzakladatel Evropské demokratické strany (PDE), osobnost, která je viditelná, naposledy odstoupením z Demokratické strany a založením hnutí Aliance pro Itálii (2009), usilujícího o rekonstrukci politické scény.

***

Mohl bych jmenovat dalších deset jmen, zvolil jsem ale ty, kteří mají vysoké kvality pro změnu uvnitř italské politické scény. Politiku dělají živí lidé, nikoliv pouze mediální loutky našich světů, a i přes vysoké znalosti nějaké kultury a profilů osobností se často můžeme mýlit -- stejně jako se mýlí oni.

O úroveň výše zmíněných politiků se nebojím, o tom, co vnesl do italské politiky "nenahraditelný Berlusconi" bych ale raději nežertoval: bylo by to nevkusné, a snad i nepatřičné. Stejně jako Weissovy názory od stolu.

Starší texty o Itálii můžete najít například:

ZDE

Vytisknout