Přehlednost, s jakou autor pracuje s termíny a odkazy, je plynulá, srozumitelná, nepostrádá ale přesto momenty překvapení. Rozdělení knihy na teorii a praxi k níž aktuální vydání připojuje dva dodatky, zabývající se především otázkami vývozu demokracie a vztahu k islámu, nemůže být banálnější. Přesto je čtenář hned od první věty vtažen do problematiky, která se rozvíjí stranu za stranou s neobvyklou mírou elegance a jasnozřivosti. Zejména díky nekonečné řadě otázek...

Existuje demokracie?

Maturanty možná překvapí, že už samotný název knihy, který nezní až tak podezřele, skýtá hned od počátku provokativní otázky. Uvnitř knihy je totiž mnohem více řeč o tom, co se za demokracii vydává. Kniha by se možná mohla jmenovat: Existuje vůbec demokracie?

Za tou hlavní otázkou, kterou Sartori klade, se totiž skrývá celý vějíř otázek dalších. Jedna z prvních zní: Jakou demokracii máte na mysli? Sartori nabízí výklad pojmu, předkládá přehled jeho vývoje včetně okamžiku, kdy se podle jeho mínění sám předmět ztratil. Termín demokracie, vzešlý z politického chápání antického světa jako "vlády lidu", měl kdysi zcela jinou dimenzi, než jakou jí přisuzujeme nyní, vzdáleni od tohoto okamžiku více než 2000 let. "To, že slovo demokracie má přesný literární a etymologický význam nám vůbec nepomůže pochopit, jaká realita jí odpovídá a jak jsou utvořeny fungující možné demokracie," píše Sartori. U počátku sympatického slova "demokracie" totiž najdeme další pojmy, které v průběhu staletí doznaly podobu, již méně sympatickou.

Sartori připomíná, že v dějinách máme co dočinění s demokracií politickou, sociální a ekonomickou, o demokracii můžeme mluvit v singuláru i plurálu, protože vztah mezi lidem a mocí, tvořící hlavní napětí našeho pojmu, komplikují výklady. Základní komplikaci přináší "nositel politické moci", známý také jako lid, dav, masa -- a někdy také jako proletariát. Protože, když už jsme u té demokracie, co si například počít s tzv. lidovou demokracií? Vládnout lidu s lidem a pro lidi, jak zní slavná věta Abrahama Lincolna, se v Stalinových ústech proměnila v proletariát, který byl nositel vlády pouze slovně. Sartori, který počítá s popisy, ale i předpisy, zmiňuje i jiné výklady, protože jsou tací, kteří mluví o demokracii reprezentativní, jiní zase pouze o participativní. Dochází k uskuteční "vůle lidu" lépe prvním, nebo druhým způsobem? Jakou roli hraje v tomto scénáři stát? Koho reprezentují ty zástupy nezvolených úředníků? Mají se všechna klíčová rozhodnutí podvolovat vůli většiny? Vox populi, vox Dei se může proměnit v úsloví, kde Bůh Ďáblem: Vox populi, vox diaboli. Co ale dělat ve světě, kde je Bůh mrtev?

Kdo vládne?

Často ale vůbec nejde o to, aby se prosadila nějaká "vůle lidu". Není tato myšlenka už jenom součástí demokratické utopie? Varianty demokratických teorií, které upřednostňují demokratickou autoregulaci proti demokratickému vládnutí, měly za nástroje ve větší míře utopii nebo také tzv. demokratický ideál proti praktickému demokratickému řízení, ztotožňovaného s tzv. machiavellismem.

Model, v němž se v praxi ukázala varianta prvého, byla převážně nahrazen systémem druhým, v němž se "vůle lidu" projevuje ve změněné podobě mnohem více jako "veřejné mínění". Jde o oslabování demokratického základu společností? Síla demagogie, kterou tu neomezeně usměrňují politické strany, navíc s podporou státu, je skutečně alarmující. Nejbližším nástrojem jim jsou sdělovací prostředky. Otázky, které si můžeme dnes klást, znějí různě. "Jak zajistit, aby názory, veřejností vyjadřované, byly opravdu názory veřejnosti? Jakým způsobem dosáhnout autonomního veřejného názoru? A naopak, co když se veřejné mínění stane heteronomním?"

Politické strany, odkazuje Sartori na Michelse, jsou samy tvořeny elitami, které určují základní postoje a konečná rozhodnutí. Ve veřejném mínění, v němž vládnout tzv. názoroví lídři, jde nejčastěji o prosazení myšlenky, s níž se ostatní ztotožní. Média, která se stala nástrojem moci, tím pádem často vytvářejí platformu, která naprosto ignoruje jeden základních parametrů demokracie, spjatou s rovností lidí. Noviny si člověk kupuje, jejich redaktory ale nikdo nevolí. Mít monopol na informace, rovná se disponovat mocí nad lidmi. Volba, kterou činí čtenáři ve chvíli, kdy si noviny kupují, ale nemusí souviset s jejich politickým názorem.

Žijeme v čase, kdy se názory stávají více preferencemi než myšlenkami. Přemíra informací se často rovná nulové informaci, a rozhodování voliče, je vyjádřením "vůle bez informace". To, co čtu, se rovná tomu, co bych chtěl, aby se dělo? Politici tu vystupují jako zaměnitelné postavy, jejichž názory odpovídají spíše veřejným zakázkám, než vlastním názorům. Chtějí být lidé klamáni? Elektorát většinou neví, co by chtěl, ztotožňuje se tedy s těmi, kteří jim odpovědi dají. Podíl na demokracii je totiž těžký úkol, který vyžaduje zaujetí, proč tedy nedelegovat moc těm, kteří vůli lidu za lid nakonec rozhodnou?

Železný zákon oligarchie tvrdí, že lid nikdy nevládne. Vládnou úzké elity a jejich sponzoři. Proč tedy mluvíme o demokracii? Sartori míní, že termín, který používáme je opravdu nepřesný. Dahlův termín "polyarchie", je přesnější, rozhodně proto, že "vláda lidu" je neuskutečnitelná. Nenastal už náhodou někdy pohřeb demokracie? "Demokratická zkušenost se rozvíjí velikou rychlostí, zvláště mezi tím, co by měla být a tím, čím je, na dlouhé cestě od původních aspirací, které vždy pokulhávají za reálnými podmínkami," píše Sartori.

Vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom.