Bavte se spolu soukromě jak chcete, ale musí to být ve francouzštině

18. 2. 2011 / Miloš Kaláb

Quebecká jazyková policie má stále plné ruce práce. Mnoho lidí páchá jazykové přestupky, aniž si to uvědomují - a někdy to dělají naschvál, když si třeba na svůj firemní štít dají anglický název se stejně velkými anglickými písmeny jako jsou francouzská, nebo mají dokonce název pouze v angličtině proto, že většina jejich zákazníků mluví anglicky a oni se mylně domnívají, že by ušetřili na lakýrníkovi. Co ušetří na něm, to utratí na pokutách a případně na soudních výlohách. Máte v plánu vystěhovat se do Montrealu? Máte-li tam strýčka nebo tetičku, nejdříve se jich poraďte, jak budete ve svém podniku mluvit mezi sebou a se svými zaměstnanci. Nemáte-li tam dobré kamarády, čtěte dále.

Pan Wes Bolduc vlastní v Montrealu na bulváru St. Laurent bar nazvaný Bar Blue Dog. Je nedostatečně osvětlený, ale je tak tomu záměrně. Jeho zákazníci jsou ze tří čtvrtin anglofonní, čili mluví anglicky, a jeho zaměstnanci jsou stoprocentně dvojjazyční. Pan Bolduc odvozuje svůj francouzský původ až ze 17. století. Nikdy si na něho a jeho podnik nikdo nestěžoval, ani ho nenavštívil nikdo od jazykové policie (Office québécoise de la langue française), která dbá na dodržování quebeckých jazykových zákonů. Podle jeho názoru zní A rum and Coke (rum s Coca Colou) stejně v angličtině i ve francouzštině. To je ale jeho soukromý názor, který s ním nesdílí politická strana Parti Québécois. Ta požaduje, aby jazykovým zákonům podléhalo i 196 tisíc malých a středních podniků. V tom případě by nestačilo mluvit francouzsky jen na zákazníky, nýbrž mluvit francouzsky budou muset zaměstnanci i mezi sebou, jinak bude zle. Každá vláda je lačná peněz, ale quebecká vláda má mimořádné zdroje, jak je právě vidět.

Jestliže příští volby vyhraje Parti Québécois, francouzština bude prohlášena za langue de travail čili "pracovní jazyk", což znamená, že veškeré dorozumívání slovem i písmem se bude moci provádět pouze ve francouzštině. Podnikatelé, kteří budou chtít provozovat svou firmu, budou muset nejprve získat certificat de francisation, který jim potvrdí, že dosáhli takového stupně znalosti tohoto jazyka, který odpovídá jeho chartě. Dosud tomuto nařízení podléhají jen podniky, které zaměstnávají více než 49 zaměstnanců. To by ale znamenalo, že se bude muset mluvit výhradně francouzsky v každé sběrně čistírny oděvů i u každého dépanneura (hokynáře) a v každém stánku s občerstvením - i kdyby sám majitel nebyl frankofonní.

Pro pana Bolduca by bylo nové nařízení bezpředmětné. On i jeho personál oslovují každého zákazníka ve francouzštině, takže se diví, proč by to považovala vláda za zásadní záležitost, aby mu přikazovala, jakým jazykem se domlouvá se svými zaměstnanci. "Nenajímám zaměstnance, kteří mluví francouzsky proto, že to nařizuje vláda, ale proto, že je to užitečné pro můj podnik".

Jazykoví odborníci v Parti Québécois se ale děsí něčeho tak strašného, jako by byla nefrancouzská slova v kterémkoliv podniku na území Quebecu. Podle jednoho z nich, pana Pierra Curziho, vytváří bilingualismus v Montrealu a okolí tíživou situaci. "Montreal se poangličťuje", běduje tento poslanec za Parti Québécois v provinčním shromáždění. "Vidíme to ve městě a zjišťujeme, že se kultura menšiny v tomto městě stává příliš přitažlivou. Dřive nebo později by se mohla stát angličtina pro většinu obyvatelstva ještě důležitější".

Pan Curzi je známý tím, že moc nepřemýšlí, než něco řekne. Loni na podzim si stěžoval, že nebylo dosti frankofonních hráčů v kanadském hokejovém národním mužstvu a že to bylo vinou federální vlády, která se snažila zbavit Quebečany mocného symbolu identity. - Na pomoc si bere pan Curzi statistiku: "Podíl frankofonních občanů na montrealském ostrově klesl pod psychologickou hranici 80%", napsal do své loňské zprávy, do níž použil údaje z r. 2006.

Další velký nedostatek vidí pan Curzi v tom, že zhruba 5/6 ze 47 tisíc allofonních občanů, t.j. takových, kteří nemluví ani francouzsky ani anglicky, a kteří každý rok přicházejí do Quebecu, raději komunikuje v angličtině místo ve francouzštině. Je to právě tím, že tito přistěhovalci dávají přednost práci u malých a středních firem v Montrealu, což je u takových, u nichž se mluví ve vnitřním styku anglicky. Další špatná zpráva je ta, že na střední školy CEGEP s anglickým vyučovacím jazykem se ve srovnání s minulostí začalo přihlašovat více frankofonních i allofonních studentů - a to prý proto, aby si zlepšili svoje vyhlídky na zaměstnání.

Pro Parti Québécois neznamená úloha zlepšit situaci pouhý příkaz, aby zaměstnanci malých firem spolu mluvili francouzsky. Jestli vytvoří vládu, francouzský vyučovací jazyk bude povinný ve všech školách CEGEP, a jedinou výjimku dostanou děti anglofonních rodičů, které se narodily v Quebecu.

Rozšířením platnosti jazykového zákona 101 pro malé podniky však postupuje Parti Québécois proti původci tohoto zákona. Camille Laurin, ministr PQ, napsal v r. 1977: "Problémem není zabraňovat zaměstnancům, aby mluvili svým vlastním jazykem, pokud budou obsluhovat francouzsky mluvící zákazníky ve francouzštině. Premiér PQ René Levesque se obával, aby se Office québécoise de la langue française nezaměřil na podnikatele jako je pan Bolduc a na všudypřítomné montrealské hokynáře, jimiž jsou allofonní přistěhovalci. Jenže pan Curzi tvrdí, že je na čase zmodernizovat zákon. Vykonávat dozor nad malými podniky, jichž je ze všech podniků registrovaných v Quebecu 95%, bude stát zřejmě mnoho peněz. Quebec je už dnes v čele kanadských provincií, kde je všechno nejvíce regulováno. Někteří podnikatelé si říkají, že je na čase Quebec opustit. Pan Curzi zatím přiznává, že bude nesmírně obtížné všechny kontrolovat. Proto chce, aby se Office québécoise de la langue française zaměřil na oblast Montrealu se 48 tisíci malých podniků. Jinde už je všechno pěkně zregulováno. Pan Bolduc se podivuje, proč Parti Québécois tak záleží na tom, jak spolu zaměstnanci mluví. Nic tím nezmění na situaci, že většina jeho příjmů pochází od anglických studentů na McGillově univerzitě.

Po svém nástupu na Výzkumný ústav potravinářský jsem pochopitelně mluvil anglicky. Jednomu frankofonnímu laborantovi se to vůbec nelíbilo. Vytýkal mi, proč jsem se jakožto "člověk utiskovaný Rusy v Československu" připojil "k anglickým utiskovatelům Quebečanů". "Protože bych jinak jednal proti zdravému rozumu", odpověděl jsem mu. "Jestliže se přistěhuji do Kanady a půjde mi o to získat zaměstnání, budu se učit anglicky, jak mluví naprostá většina obyvatel Kanady a celé severní Ameriky. Nechápete to, že bych svoje vyhlídky značně zmenšil, kdybych vyhověl vašemu ideologickému omylu?"

Zajímavou zkušenost jsme udělali, když jsme se v době EXPO 67 vraceli z Montrealu do Ottawy a zabloudili jsme ve městě. Zastavil jsem u benzínové pumpy, abych se zeptal, jak se dostanu zpět na dálnici. Obsluha krčila rameny, nerozuměla anglicky. "Nevadí", říkám mu."Snad tu máte mapy, cestu odtud si najdu sám". Vzal jsem si mapu Montrealu a jak bývalo dobrým zvykem v té době, že byly zdarma, poděkoval jsem mu a odcházel. "Hej", ozval se pumpař anglicky, "dlužíte mi dolar padesát! Ta mapa není zadarmo". Zaplatil jsem mu a podotknul, jak rychle se naučil mluvit anglicky.

Podle týdeníku Maclean's, 14. února 2011

Vytisknout