Kam kráčíš, vzdělanosti?

16. 2. 2011

Jakákoli doba či období v lidských dějinách je provázeno kritikou starší generace vůči mladé, vůči novým pořádkům, zvykům atd. Již slavný M. T. Cicero hřímal v římském senátu: "O tempora, o mores". Rovněž v dnešní době se topíme v kritice současného stavu věcí, morálkou a chováním lidí počínaje, přes kulturu, ekonomiku..., v podstatě bychom mohli vyjmenovat veškeré oblasti našeho života. Je to v podobě článků v tisku, na Internetu, existují celé knihy (Liessman, Teorie nevzdělanosti, 2006). Zpravidla se konstatuje žalostný stav věcí a s různou mírou fundovanosti je to rozebíráno a řešeno. Velmi často se používá univerzální zaklínadlo současnosti -- "Evropská unie", nebo je věc líčena z pozice "oni". Málokdy se konstatuje, co pro zlepšení zlořádů současnosti můžeme udělat "my" nebo dokonce "já". Dobré řešení stavu je však zcela v nedohlednu, nikdo jej totiž nezná.

V dalším se podívejme na situaci ve vzdělávání především na vysokých školách, tj. prostředí autorovi důvěrně známé.

Veškerý současný vzdělávací proces počínaje 1. třídou ZŠ a konče státnicemi na VŠ probíhá ve znamení ústupků. Dělá žákům problém psaní -- zjednodušíme písmo (jestli bychom také neměli zrušit některá písmena, háčky, čárky, interpunkce ve větách...). Je až nepochopitelné, že k této velmi nezáslužné činnosti se najdou lidé, kteří ji realizují. Totéž samozřejmě funguje i v jiných předmětech, lhostejno jestli technických nebo všeobecných. Nejmarkantnější je to v královně všech věd, exaktní matematice. Tam buď spočítám, nebo nespočítám, jiná varianta není. Zde se také obtížněji realizují zmíněné ústupky, pokud se ovšem výhledově neomezíme jenom na malou násobilku. Naprostý úpadek ve všech oborech byl prokázán už i na mezinárodní úrovni při srovnávacích testech.

Didaktici a další pedagogičtí teoretici se vždy odvolávali a odvolávají na formu výuky, že je málo zábavná, málo moderní... a podobné nesmysly. Pokud by ovšem měli ukázat, jak zábavným způsobem vyučovat matematiku nebo další přírodní vědy, to už ovšem schopni nejsou. V přírodních vědách lze samozřejmě provádět třeba pokusy, ale opravdu jen u vybraných a dostatečně jednoduchých témat, kdo to někdy dělal, ví o čem je řeč. Všechno je to zcela jalové kličkování, každý, kdo maturoval nebo absolvoval vysokou školu dobře ví, že učení "bolí", že je to zejména v přírodních vědách poměrně obtížná práce. A lidská povaha je taková, že to co nemusíme, neděláme nebo odkládáme na neurčito. Takže je to všechno o způsobu zainteresovanosti, přinucení se učit. A to je největší problém současnosti. Ze středních a vysokých škol se místo chrámů vzdělanosti staly podnikatelské subjekty, tudíž student není pojímán jako objekt vzdělání, ale objekt přinášející peníze do rozpočtu příslušné školy. Tím došlo k naprosté devalvaci vzdělání a úrovně škol, protože i zde se už řadu let praktikuje zmíněná politika ústupků. Např. vysokoškolská skripta vydaná před dvaceti lety jsou dnes již nepoužitelná, protože jsou pro studenty těžká. Pokud tento přístup nedozná změny, úpadek bude nadále pokračovat. Ani tak často citované státní maturity rovněž nic nevyřeší ani nezachrání, není to nic jiného než zase jenom tunel.

Na celé věci má nemalý podíl společenské klima, kdy jedinou hodnotou je majetek získaný libovolným způsobem. Práce je dnes ten poslední způsob obživy, tudíž i vzdělání nemá příliš velký kredit a uplatnitelnost na trhu práce funguje na jiných principech, než jsou kvalifikace a schopnosti. Celé to zhoršují také úvahy různých "mudrců" (většinou právě ti, kteří nestudovali příliš úspěšně), konstatujících, že ve škole se učí samé zbytečnosti, že i se základní školou je možno se dobře prosadit. Nějak ale zapomínají, že někdo musí léčit, vymýšlet nové technologie, zařízení, software atd., což se základní školou jde dost těžko. Samozřejmě, na krádeže a podvody to stačí.

Často bývá vytýkáno způsobu výuky, že jde o "memorování". Ovšem bez určitého minima znalostí se neobejdeme, Internet nebývá vždy po ruce. Zde je však třeba si uvědomit, že zejména vysoká škola by měla naučit myslet v souvislostech, to čemu latiník říká "...rerum cognoscere causas". A na to také řada vysokoškolských učitelů zapomíná.

Ale škola, to není jen zařízení pro přelévání vědomostí z jedné strany na druhou. To je také výchovný proces. Dnešní studenti ignorují zcela základní pravidla společenského chování. Zásady, dříve zcela samozřejmé, jako je např. sundání pokrývky hlavy před vstupem do místnosti, vyndané ruce z kapes při pozdravu či rozhovoru zejména s osobami staršími, žvýkání nebo konzumace jídla a pití při výuce atd. dneska jakoby neplatily. Pokud jsou na tyto nešvary upozorněni, podle reakce lze soudit, že jim to "nikdo nikdy neřekl". Faktem je, že s porušováním těchto zásad se setkáváme i ve sdělovacích prostředcích u lidí, jejichž status by předpokládal určitou kulturní a morální úroveň. Bohužel, sdělovací prostředky se snaží zaujmout především strategií šoku bez ohledu na kulturu chování. Většina z nás už je natolik otupělá, že na tyto negativní jevy ani nereaguje -- ale cožpak člověk, který rezignoval na proces výchovy, má co dělat ve vzdělávacím procesu?

Další téma k zamyšlení je velmi slabá vyjadřovací schopnost dnešních studentů, a to jak v písemné, tak v ústní formě. Jejich lhostejnost k pravidlům spisovného jazyka (a to v době, kdy textové editory odhalí velkou spoustu chyb) je zcela nepochopitelná. Zcela vymizel zdravý vztah k mateřskému jazyku, což je také způsobeno mnohdy až nekritickým prosazováním zejména angličtiny. Pravopisné chyby, se kterými se setkáváme na Internetu, se zdají být z říše sci-fi, bohužel je to pouze tvrdá realita. Pokud k tomu ještě přidáme neschopnost vytvoření souvislé a logické myšlenky v podobě věty psané či mluvené, je situace opravdu hodná zamyšlení. Ale opět je chyba na pedagogické straně barikády. Abychom si usnadnili život, vynecháváme komunikaci se studenty u tabule, ústní zkoušení a další formy komunikace. Naprostá zvrhlost je masové zkoušení formou testů ano/ne, výběr odpovědí a) -- c) atd. Samozřejmě, je to rychlá cesta nejmenšího odporu, ale k čemu je to dobré? To je další paradox našeho školství, výuka, její kvalita, efektivnost, nikoho nezajímá, nikterak se nehodnotí. Hodnotu mají jedině publikace pokud možno v impaktovaných časopisech, účast na projektech a grantech a v neposlední řadě také funkce. Ale nemíjíme se poněkud s posláním školy? Nehledě na to, nebude-li výuka, nebudou ani školy, natož zmíněné publikace.

Doposud vyjmenované jevy jsou sice problémové, ale důsledností a vytrvalostí by bylo možno je vymýtit. Co je však zcela nevratné, jsou pokřivené morální hodnoty dnešní mládeže. Oni už dneska naprosto nechápou, že korupce, lži, podvody, krádeže apod. rozhodně nejsou standardní součástí lidského života. Ano, lidská společnost s těmito negativy bojuje od pradávna, i za socialismu se kradlo, byť "se strachem", ale do tak obludných rozměrů se to rozrostlo teprve za poslední dvě desetiletí. Není to záležitostí pouze naší země, děje se to i v tradičních západních demokraciích, ale tam alespoň přistižený činitel okamžitě rezignuje na veřejnou funkci, často je i potrestán a ostatní se od něj distancují. V naší republice toto však rozhodně neplatí. A tak bychom mohli pokračovat.

Všichni velice dobře víme, že situace je špatná, až bezvýchodná. Ale každý z nás by se nad tím měl zamyslet a nečekat, co "oni udělají", co "by bylo třeba" atd. Každý z nás by měl nějak přispět, byť jen náročnějším a pečlivějším výkonem pedagogické práce.

V poslední době se velmi často mluví o předpokládaném konci světa. Asi nejspíš nenastane v předpokládaném roce 2012, ale pokud v sobě nenajdeme vnitřní sílu bojovat s destruktivním pojetím naší současnosti, nebo pokud se nestane zázrak -- a všichni víme, že nestane, během jednoho, dvou desetiletí naše civilizace zanikne.

Vytisknout