Válečným veteránem za 30 dnů. Platí to nutně jen pro příslušníky ozbrojených sil?

17. 2. 2011 / Jiří Baťa

V souvislosti s nedávno bouřlivým projednávaným návrhem Zákona o účastnících protikomunistickém odboji a odporu proti komunismu ve sněmovně Parlamentu ČR, kde se v § 5 "Postavení válečného veterána" uvádí: Účastník protikomunistického odboje má postavení válečného veterána podle zákona o válečných veteránech (Zákon čís. 170/2002 Sb.)

Kromě jiného je zde uvedeno, že pro postavení válečného veterána příslušníka ozbrojených sil nebo policie je podmínka 30 denní nepřetržité služby v místě konfliktu nebo ve službě mírových operací podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je ČR členem. U účastníka protikomunistického odboje pak musí být (kromě jiného) splněna základní podmínka aspoň 12 měsíců aktivní účasti. Tolik, co vypovídají oba zákony ve vztahu k postavení válečného veterána.

Nejsem žádný vojenský historik, ba ani nejsem člověk, mající zkušenosti s novinařinou. Nicméně jsem dost starý na to, abych si pamatoval, že v oblastech válečných konfliktů byli přítomni i tzv. váleční zpravodajové, případně dopisovatelé. Koneckonců snad to existuje dosud jen s tím rozdílem, že kromě klasických zpravodajů či dopisovatelů, jak je známe z předminulých let, jsou v současnosti na bojištích v hojné míře přítomni i pozorovatelé a zpravodajové různých TV stanic.

Chápu, že tito lidé nejsou součástí ozbrojených sil a že se tedy nezúčastňují přímých vojenských akcí a rovněž si nejsem jistý, zda jejich pobyty (vyslání) je či bývá delší 30 dnů. Poznamenávám, že si nejsem jistý, tedy, že opak nevylučuji. Tito lidé jsou či bývají často v místech, kde dochází k přímým vojenským akcím, útokům, náletům apod., přičemž jsou de facto vystaveni stejnému nebezpečí a rizikům, jako příslušníci ozbrojených sil. Navíc zde vystupují jako neozbrojení civilisté. Ale popravdě řečeno, v postavení bez přímé účasti ve válečných akcích se nachází mnoho dalších osob, jako např. instruktoři, kaplani, zdravotní personál vojenských nemocnic a jiní, jejichž přesné zařazení mi není známo

Mohu se mýlit, neboť přiznávám, že nemám z této oblasti přesné informace, ale domnívám se, že tito lidé (rozuměj zpravodajové, reportéři, tedy novináři) jsou z pohledu účastníků v místě vojenského konfliktu diskriminováni. Vycházím z toho, že ze Zákona o válečných veteránech nevyplývá žádný identit, který by nasvědčoval možnosti přisoudit statut válečného veterána i těmto lidem. Nedomnívám se, že by tito lidé byli méně vystavení možnosti zranění, ba ztráty na životě a jestliže se tak dosud nestalo, je to jen věc náhody a štěstí a nemělo by to být důvodem, proč tyto lidi neocenit stejně, jako všechny ostatní (nepřímé účastníky), kteří podmínky pro udělení postu válečného veterána splňují. Osobně považuji jejich účast za stejné hrdinství, jako u příslušníků ozbrojených sil (svou roli zde hraje i otázka financí z titulu odměn vojáků versus novináři, ale to je věc druhá).

Pokud mám pravdu (a pokud ne, pak se omlouvám) pak bych doporučoval našim poslancům, aby se touto záležitostí zodpovědně a hlavně neodkladně zabývali. Lidí, kteří se v rámci své profese zúčastnili těchto misí, je za poslední léta celá řada. To ocenění jim přísluší, podle mého soudu, mnohem víc, jak některým účastníkům tzv. 3.odboje.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 17.2. 2011