Šťastný den

14. 1. 2011 / Wenzel Lischka

Dnes jsem měl šťastný den. Když jsem šel z auta do kanceláře přes parkoviště, tak na chvíli zasvítilo Slunce. Přesně jsem spočítal počet dechů, kdy jsem byl vystaven přímé expozici slunečního záření. Bylo jich pět. Trochu jsem se zakuckal.

Obloha se opět rychle zatáhla a den nabyl své obvyklé každodenní nerozlišené podoby: ani den, ani noc, ani zima, ani podzim, ani jaro, ani léto, ani mraky, ani jasno... Atmosféra získala navždy zakouřenou, mlžnou, rudě-černou a světélkující podobu... Je to ostatně jedno, neboť člověk je stejně pořád v zaměstnání, v dopravním prostředku, nákupním centru nebo v místě trvalého bydliště u televize. V noci u ní nemůže spát a ve dne je neustále unavený a ospalý. Den ztratil své rozlišení na den a noc. Rytmus pekla neurčuje Slunce a Měsíc, ale úředně stanovený čas. I občan je již nerozlišený. Není ani muž, ani žena, ani člověk, ani zvíře. Duch boží se vznáší opět na vodami.

Nebýt dnešního šťastného dne, již bych na existenci Slunce nevěřil. Počet hvězd na "noční" obloze se radikálně zmenšil. Zhasínají jedna po druhé. Úplně jsem na to Slunce zapomněl. Jsou přece mnohem důležitější věci na světě a v životě, než je nějaké obyčejné Slunce. Posledních osm minut, než zjistíme, že zhaslo navždy, budeme ještě pořád zoufale nutně potřebovat peníze, reklamy a demokracii.

Kdyby nás o zevním přírodním světě digitálně neinformovaly televizní a DVD programy, již dávno by pro nás přestal existovat. Přírodu již sledujeme pouze přes okna domů, aut a obrazovek. Přejdete-li autem kdykoliv v roce přes celou republiku, obvykle v krajině neuvidíte jediného člověka. Osoba v krajině je krajně podezřelá. Země je s milimetrovou přesností rozparcelována a rozdělena mezi své vlastníky. Škodná na soukromém pozemku je neslučitelná s pobytem a životem.

Masové výjezdy do přírody za sportem a turistikou nelze za volný pobyt v přírodě považovat. Jsou pouze průmyslovým odvětvím ekonomiky. Je to tak vlastně správné, neboť v přírodě nemáme co dělat. Zdevastovali jsem ji, jak to jen šlo. Nebrali jsme si na to celá staletí a tisíciletí žádné servítky.

Demokracie je přesto nejlepší světový společenský řád, jaký kdy vůbec může být. Podobně jako byl předtím komunismus, kapitalismus, fašismus, feudalismus a jiné neřády. Když to psali v novinách a říkali v televizi, tak je to jistě pravda. O tom nikdo nepochybuje. Ostatně, nikdo by si to ani nedovolil.

Demokracie nám poskytla svobodu. Již se o nás občany nestará. Jenom o naše peníze. Sežeňte si je, kde chcete, ale plaťte. Máte-li jich málo, nastávají vám závažné problémy. Život bez peněz je nemravný. Kdo je nemá, je odsouzen ke skomíravé smrti v odpadních stokách, které se u nás nazývají ulicemi. Je to tak ovšem správné, neboť lidský život mimo subtropické klimatické pásmo je zcela nemravný.

Demokracie si zejména neví rady z nenarozenými, narozenými, mladými, dospělými, starými, nemocnými, zdravými, zaměstnanými, nezaměstnanými, bílými, černými, žlutými, rudými a mrtvými občany. Nebo vlastně ano. A je to tak opět správné.

Demokracie je závěrečné dějství našeho řádění na této planetě, po kterém následuje zasloužený trest - naprostá kybernetická totalita nebo fyzická likvidace civilizace (světová válka a katastrofa). Druhá varianta toho konce je mnohem lepší, než ta první, a byl by to nejšťastnější den naší planety.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 14.1. 2011