Vláda a její padre

12. 1. 2011 / Stanislav A. Hošek

Z tohoto úhlu pohledu se zdá, že naše současná vláda není zrovna moc chytrá. Jenže ono je to s ní ještě horší, ona je veskrze hloupá; to především proto, že snižuje životní standard dokonce lidem, na jejichž ramenou stojí křesla, v nichž vládní politici sedí, čili státnímu úřednictvu.

Vláda Kalouskova Nečas(u)e sama sebe označila za vládu rozpočtové odpovědnosti a boje s korupcí. Stačilo půl roku její činnosti, aby se první část vládního sebepojmenování dala do "občanštiny" přeložit, slušně řečeno, slovy vláda se sníženou sociální citlivostí. Ale i v tomto směru je to s ní mnohem horší. Je to totiž vláda politicky nebezpečná, protože provozuje politiku jako třídní nepřátelství vůči opozici. Je sociálně cynická, protože pohrdá demonstracemi občanů a vysmívá se stávkám odborů. Je občansky povýšenecká, protože nesouhlas s její politikou prohlašuje za odpor vůči záchraně země, a konečně je bezohledná vůči většinové společnosti, protože zadlužení země přenáší jen na ni a vůbec nepostihuje ty, kteří ho způsobili.

Druhá část vládní sebeindikace, ta o boji s korupcí, se teprve začala mírně osvětlovat ke konci minulého roku. Jak se zdá, v tom letošním se o ni povede "lítý" střet. Předpokládám, že především v rovině verbální. Vždyť i strana, která si protikorupční boj vepsala jako hlavní heslo na svůj erb, se na nedávném ideologickém summitu pouze usnesla, že odejde z vládní koalice, pokud do konce roku 2011 neprosadí ve vládě koncepci svého pojetí protikorupčních opatření. Z čehož plyne, že letos se o nich budou přít ve vládě, v parlamentech... a to už bude zase před dalšími volbami, takže s reálnými činy proti korupci už nikdo nebude riskovat "ztrátu náklonnosti" předvolebních sponzorů.

Že můj předpoklad je velice pravděpodobný, dokladuje nejdůvěryhodnější současný občan, Václav Klaus. Zatímco média i jimi preferovaní politici se vyjadřovali k novoročnímu projevu státního prezidenta, já jsem si trochu podrobněji přečetl jeho rozhovor publikovaný 22. 12. 2010 v deníku MF Dnes a na webu klaus.cz. Zaujalo mne jeho celkové vyznění a několik konkrétních citátů, které si zde dovolím interpretovat.

Když se v rozhovoru hovoří o financování politických stran, tak prezident říká doslova, cituji: "No tak určitě je v tom zakopaný pes. Myslím si, že v tom bude vždycky zakopaný pes. Neexistuje žádné ideální, optimální vyřešení financování politiky. To je pouze sen, který prostě není možný. Ta politika nějaké peníze potřebuje, nemůže žít z nuly. Myšlenka, že ji budou dělat jenom bohatí lidé a budou si všechno platit, je dětinská, i když u nás stále opakovaná. Politické strany musí z něčeho žít, musí si hledat své sponzory. To platí pro každou zemi světa včetně České republiky. A čas od času se projeví nějaký problém v kterékoliv zemi světa". Konec citace. Záměrně jsem nechal citát v doslovném znění, i když poslední věty už nic k samotnému problému neříkají.

Na uvedeném citátu stojí za povšimnutí hned několik rovin. Celý rozhovor je samotným Klausem od počátku vědomě řízen tak, aby se nehovořilo o financování politických stran, ale o jakémsi financování abstraktní politiky, čímž se má prostor možné korupce rozplynout na celý systém a ne jen a jenom na jeho konkrétní subjekty, některé politické strany. Za druhé, Klaus tvrdí, že neexistuje žádné ideální řešení, což je samozřejmá až absolutní pravda, platná ovšem bez výjimky o jakémkoliv sociálním jevu, tedy prakticky nic neříkající banalita. Hlubší pravdou spíše je, že je povinností každého, kdo zodpovědně spravuje věci veřejné, aby hledal a snažil se realizovat alespoň pro danou dobu a situaci jakési optimální řešení jevů, iritujících veřejný prostor. Klaus ovšem o něčem takovém ani neuvažuje. Naopak, za třetí, proti "ideálu" staví jakýsi konstrukt politiky realizované jen boháči, který už v Evropě nikdo rozumný, moudrý, ba ani chytrý, nejméně dvě století nezastává. Natož aby s takovým argumentem vystupovali oponenti současné vlády. Závěrem k této pasáži lze říci jasně. Klaus vědomě a záměrně mate veřejnost, a, což je ještě horší, své případné oponenty již předem pasuje na politické naivky, alias hlupáky.

Ještě otřesnější je odpověď prezidenta na následující redaktorovu otázku, zda výskyt problémů ve financování politiky, cituji: "...není to důvod s tím něco udělat? Nastavit nějaká pravidla?", konec citace redaktora, na niž Klaus odpovídá opět velmi jasně, ba dokonce začíná s osobním stanoviskem. Cituji: "Neumím je nastavit. Kdyby to někdo uměl, tak už jsme je dávno nastavili. Je možné všechno zakázat. To je naprosto evidentní. Ale dobře víme, že prohibicí, když se všechno zakáže, tak lidé toho alkoholu konzumují zhruba stejně. Takže tomu moc nevěřím". Konec citace.

Klaus v prvé řadě v tomto citátu opět používá svou specifickou vyjadřovací metodu, která je známá od samých začátků jeho politické angažovanosti. Jde o osvědčenou demagogii, se kterou již v minulosti zlehčil kupříkladu "špinavé" peníze, privatizační "útěk před právníky", smysluplnost vlivu člověka na klimatické změny, ba dokonce označil EU za novou totalitu. Za druhé zase dokazuje své placaté, čili černobílé vidění lidského společenství, když proti možným pravidlům, nějaké té zákonné regulaci veřejného jevu, staví jakýsi absolutní zákaz ve slovech, "všechno zakázat". Tento jeho postoj vychází z demagogie zabsolutňující svobodu, čili v chápání regulace jako ohrožení svobod. A za třetí si z celé plejády zákazů vybere jako "dokumentaci" svého názoru ten v historii nejidiotštější, prokazatelně nejneúspěšnější. Mne osobně by kupříkladu zajímalo, proč jako příklad v jmenovaném případě neužil třeba zákaz trestu smrti. Že za čtvrté hned v první větě uvedené odpovědi hovoří v prvé osobě, to už považuji za jeho běžný úlet, ilustrující pouze jeho samolibost. Leč přece jenom prokazující, že se od něj osobně nedá očekávat ani náznak snahy omezit současné korupčního chování politických subjektů v ČR. Jelikož je Klaus duchovním otcem současné vlády od samého jejího vzniku, a po aféře Drobil dokonce mnohem víc než to, dal tím v mých očích své vládě jasně najevo, jak by si měla počínat v řešení celého problému protikorupčního boje, který si pod tlakem VV dala do programu.

Ne nadarmo ve zmiňovaném rozhovoru Klaus v poslední aféře vlády nevidí pouze kauzu Drobil, ale minimálně kauzy dvě, jak říká, tedy i kauzu ministra vnitra. On prý policii nedémonizuje a nedívá se na ni triviálním politizujícím způsobem jako pan ministr vnitra, podotýká Klaus dále. V mých očích pak není rovněž samoúčelné, že celý jeden odstavec rozhovoru Klaus věnuje zpochybňování aktivity VV, aby nakonec prohlásil, že, cituji: "Vůbec nerozumím ideovému či politickému zakotvení pana ministra vnitra", konec citace. I tím vším a ještě dalšími osobními vyznáními dává Klaus jasně najevo svůj celkový náhled na vládu, z níž by si prý, coby diktátor, on každého z těch patnácti či šestnácti ministrů určitě nevybral. V mých očích jsou to až příliš jasné signály, řečeno novořečí současných politiků, v jaké rovině se asi může ubírat budoucí střet uvnitř vládní koalice kolem protikorupčních opatření.

Ještě důležitějším pro pochopení budoucnosti současné vlády je v rozhovoru Klausův intimní vztah k politice, který se podařilo redaktorovi odhalit s využitím animozity mezi Havlem a Klausem. Redaktor Kubík vyprovokoval Klause k nezvyklé intimnosti citací z nedávného Havlova rozhovoru pro stejný deník. Havel v něm mimo jiné řekl, cituji "Existuje tady velké množství lidí, kteří by znamenali opravdu čerstvý vzduch a vrátili politice autoritu ve společnosti", konec citace, k čemuž Kubík pro Klause dodal, "předpokládám, že Vy to vidíte jinak".

Klaus se nejen chytil na udičku, ale doslova sám sebe zaseknul. Zase budu citovat celou odpověď, která je soustředěna do dvou odstavců, přerušených Kubíkovým, až provokativně otevřeným dotazem. Klaus pronáší své vyznání v následujícím znění, cituji: "Jsem člověk, který bral rozum v akademické společenské vědě. A díky tomu se na problém dívám systémově, nikoliv prizmatem toho: kdyby tam seděli lepší lidé, tak by ten systém fungoval lépe. To je moje základní vědní vybavení. Nutí mě k tomu nepochybně i dlouhá zkušenost v komunistickém režimu. Mohl jsem se zbláznit a skřípal jsem zuby a bouchal do stolu, když jsem slyšel tehdejší špičkové politiky říkat, že ten systém je bezvadnej, ale lidi jsou špatní. Až se vychová nový člověk komunismu, tak systém bude bezvadně fungovat. To jsou základní stavební kamínky mého uvažování."

"Zkrátka na žádný čerstvý vzduch od nikoho nečekáte?L Říká Kubík.

"Není to v tom, že tenhle člověk je lepší než ten druhý. To je v tom systému. To mě vede - někdo by možná řekl - k jistému podcenění fenoménu, jestli ten člověk je takový, nebo makový. Je to má důvěra v obecnější tendence, jevy a podobně. Tudy vede moje debata se všemi havlovci, které Václav Havel představuje v tom nejčistším smyslu: kdyby byli lidi lepší, tak...To ne! Ti lidé jsou tady, stejně dobří jako kdekoliv jinde na světě, a takové to povrchní povyšování se nad těmi lidmi, já jsem lepší, a kdyby ti ostatní byli taky, tak je tu bezvadný svět... S tím nesouhlasím od prvopočátku a už je to 21 let a dneska už asi čtrnáct dní. To je fundamentální věc", konec celé dlouhé citace.

V tomto vyznání je vyřčeno mnohé. Klausova dogmatika jednostrannosti, spočívající v myšlenkovém schématu - buď tak, nebo opačně, nic mezi tím a už vůbec ne nějaký kompromis, či prolínání prvků a vytváření komplexní reality. Dále pak Klausovo sociální inženýrství, čili systém je vše, člověk se nemění a tedy jen a jenom se přizpůsobuje. Že je v něm i fundament Klausova celoživotního přesvědčení, antisocialismus, který je v jeho očích smrtí svobody, je už jenom třešinkou na dortu.

V mých očích je uvedené vyznání mnohem významnější. Je jednoznačným dokladem, že Klaus po celou svou polistopadovou činnost vědomě, cíleně a promyšleně budoval současný systém v ČR. Že nešlo o nějaké amatérské politické kroky. Klaus záměrně vytvářel systém, v němž jsou peníze až na prvním místě, veškerá lidská činnost zbožím, člověk pouhým ekonomickým zdrojem, ekonomika smyslem lidské civilizace, politika konstrukční kanceláří mezilidských vztahů, celý veřejný prostor teritoriem okupovaným soukromými zájmy. Podle Klause je pak jenom bohatství zdrojem moci a proto jeho kumulace základním principem získání rozhodovacího vlivu až vládnutí, volby pak jsou prostorem finanční převahy určitých sociálních skupin nad jinými a proto i oprávněným prostředkem k získávání prospěchu sponzorů a lobbyistů. Klaus v celém tom svém systému odmítá, což zřetelně vyjadřuje v uvedeném rozhovoru, přímé volby prezidenta, přímou demokracii, referenda a další prvky rozhodovacího podílnictví nezvolených, čti občanských iniciativ, na věci veřejné.

Již při velebení Koženého jsem Klause označil za potenciálního kmotra všech mafií v bývalém Československu. Po vzniku opoziční smlouvy jsem jej prohlašoval za duchovního otce (padre) všech budoucích vlád v ČR. Po aféře Drobil je už v mých očích dokonce polistopadovým samovládcem. Samovládcem v systému, který si dlouho promýšlel již v Prognostickém ústavu, kde byl uznávaným vůdcem "gangu čtyř", jak se tam jeho kolegům v době nadvlády KSČ říkalo. Po listopadu systém pak začal konkretizovat podle slibu, který již v prvních dnech převratu přednesl na velvyslanectví USA v Praze.

Ve zmíněném rozhovoru se pak Klaus ještě distancuje od Topolánkovy ODS, kterou prý již kdysi označil za podnikatelskou stranu. Je to podivné tvrzení, uvážíme-li, že ze strany VV mají jeho jednoznačné sympatie podnikatelé Bárta, Dobeš a Jankovský, ale už například ne novinář John. Podnikatelství prý v ODS bylo latentně přítomno vždy, ale teprve za Topolánka dostalo volný prostor. Klaus tak naznačuje, že Nečas by se mohl vrátit na původní platformu zakladatele ODS. Klaus se tak chce stát opět duchovním vůdcem celého politického systému a současné vlády. Ta má ale naopak jedinečnou možnost se z tohoto vlivu vymanit. Může toho dosáhnout kupříkladu tím, že zásadně odmítne praktickou realizaci Klausových názorů na financování politických stran a korupci politiků. Především ale tehdy, když konečně odmítne jeho nadřazování politického systému nad lidského činitele a odmítne zabraňování podílu občanů na rozhodování o svých věcech, čili nadřazení profesních politiků nad celou veřejností. Asi jen tak se může vláda ODS emancipovat od Klausova ducha a stát se paradoxně stranou podstatně svobodnější.

Poněkud jiné je to s druhou charakteristikou. Tvrzení, že veřejnost vnímá boj s korupcí jako boj s většinovou společností, neznamená, že většina lidí má v sobě nějaký korupční gen, či že je korupce prakticky v každém hluboce zakořeněna, jak se to snaží dokazovat někteří pokleslí publicisté. Zmíněné tvrzení totiž konstatuje, že současná vláda je sice legální, ale už svým vznikem není legitimní. Jedna z vládních stran v předvolební propagandě oklamala voliče svým odporem k stávajícím praktikám systému. Vláda byla sice sestavena podle principů zastupitelské demokracie, leč získala důvěru pouze svých poslanců, kteří představují menšinu společnosti, dokonce mizivou. A konečně vláda předložila jako svůj program jako soustavu až kardinálních změn, které s větší části byly ve volebním programu jen jedné z nich.

Současná vláda spolehlivě pokračuje v celé polistopadové politické praxi, v níž nevznikl jediný zákon, který by nepreferoval zájem zaměstnavatelů a podnikatelů. Ba dokonce pokračuje v politice vlád, prokazatelně potlačujících zájmy zaměstnanců, tedy oné většinové společnosti. Ať už společnost souhlasí se svým dělením na levicově či pravicově smýšlející, nebo ne, žádný jedinec nemůže popřít, že patří do některé ze tří základních sociálních skupin. Buďto je zaměstnavatelem, či zaměstnancem, nebo příslušníkem té části OSVČ, která podniká, ale nikoho nezaměstnává. Hlavní charakteristikou dneška tedy je, že naše společnost je společností zaměstnanců. Společností nesouměřitelného rozdílu mezi počtem zaměstnavatelů a zaměstnanců.

Vytisknout