Kariérní komunista jako pravicově smýšlející člověk

12. 1. 2011 / Jiří Šejnoha

Odvahu přednést tento krátký referát mi dodal Stanislav Křeček svým zajímavým článkem v Britských listech Členství v KSČ? Proč ne v Církvi?.

Mám dva velmi oblíbené spisovatele. Prvním z nich je Lion Feuchtwanger, kterého nejvíce obdivuji za třídílné románové zpracování starověkého historika Josepha Flavia a za román Bratři Lautensackové, v němž mi spisovatel ukázal, jak se člověk může ideologicky mýlit a v dobré víře sloužit jasnému zlu. Druhým literátem, na kterém obdivuji snad všechno, je americký spisovatel Kurt Vonnegut, čtenářům bude nejvíce známý svým románem Jatka č. 5, což je jakási autorova vlastní vzpomínka na prožitý spojenecký nálet na německý železniční uzel -- město Drážďany. Na Vonnegutovi se mi líbí jeho schopnost vidět události z jiného pohledu, nebo přímo z útrob, čehož mnoho povrchně myslících lidí není vůbec schopno. Podotýkám, nemám v úmyslu nikoho urážet.

Na úvod říkám, že jsem byl sám členem komunistické strany od roku 1981 do roku 1989. Vlastně jsem jim možná dodnes, neboť průkaz jsem nikdy neodevzdal, prostě jsem ho někde ztratil. Koneckonců, jako mnoho jiných mých souvěrců.

Už to slovo souvěrec je podivné. Myslím si, že těch, kteří před rokem 1989 nosili průkaz KSČ z přesvědčení o tom, že budují spravedlivou a rovnostářskou společnost, mnoho nebylo. Více bylo těch, kteří měli určité pracovní ambice a touhu po větším společenském ocenění, uspokojení z toho, že mohou stát ve společenském žebříčku jinde než dole. A to bez ohledu na výši svého platu.

Společnost se vždycky rozděluje, tak jak tomu bývá i v přirozeném zvířecím stádu. Vždy tam najdeme vedoucího jedince a pak jemu podřízené jedince, kteří plně respektují svého vůdce. Čím je vůdce schopnější a silnější, tím větší pocit bezpečí má zbytek stáda. Tohle bude vždy platit, pokud člověk zůstane člověkem, ne robotem.

Takže bych rozdělil členy dřívější státostrany na nosiče průkazů KSČ a na přesvědčené komunisty. Druhou šarží straníků se vůbec nebudu zabývat, tihle pravděpodobně drží stále komunistickou stranu nad vodou a je s podivem, kolik těchto lidí ve své víře vytrvalo. Je to možná důkaz, že na komunismu něco je, ale záměrně neříkám co. I můj otec zemřel s touhle vírou na rtech a měl k tomu dost dobré důvody.

První šarže straníků, a myslím si, že jich bude většina, jsou ekonomicky aktivní lidé, kteří pravděpodobně vstoupili do strany především z kariérních důvodů. Vědci, lékaři, právníci, konstruktéři, vynálezci, "manažeři", mistři, předáci a dokonce možná i někteří dělníci. Tihle jedinci budou ekonomicky aktivní v jakékoliv společenské formaci a přijmou podmínky, které jim společnost předloží dřív, než je nasune do nějaké řídicí funkce. A to platí i pro dnešní dobu.

V této funkci pak budou organizovat práci, vést pracovní kolektivy, navrhovat nové systémy a vylepšovat ty staré. Jedním slovem budou se umět postarat o sebe a ještě dokážou zajistit práci druhým lidem. To je přece univerzální charakteristika pro pravicově (ne však konzervativně) uvažujícího člověka. Víc jak dobrá polovina "kariérních" komunistů musela tedy být pravicově smýšlejícími občany už v době totality. Ptáte se na důkaz, zde je: Kdo asi tvořil reformní jádro komunistické strany před sovětskou okupací v roce 1968? Kam se pak poděli někteří její členové, kteří v padesátých letech studovali v Moskvě? Odešli třeba na Západ a rozhodně se tam neztratili. Jen pokračovali dál ve svém vědeckém bádání a zvenku podporovali ty, kteří zůstali a trpěli represemi za Husákovy normalizace.

Jinak si nevysvětlíte dnes většinou lidí uznávanou skutečnost, že po sametové revoluci se nejlépe ze všech mají dřívější komunisté. Proč asi? No protože byli první, kteří se paradoxně díky různým prověrkovým komisím octli na dlažbě, nebo se na ulici objevili jen díky zrušení bývalých stranických sekretariátů a úřadů. Měli kontakty, znali se mezi sebou a nezbylo jim nic jiného, než začít tvořit a organizovat soukromý sektor. Byly to první eseróčka a první akciové společnosti, v nichž figurovali tajemníci KSČ, předsedové družstev, ředitelé a náměstci státních podniků. Naproti tomu členové občanských prověrkových komisí setrvávali v klidu v bývalých socialistických podnicích, které pomalým krokem směřovaly ke krachu, později k tunelu, na jehož konci nevidět světlo. A když potom Václav Klaus na několik let v republice zhasnul a nad Hradem Václav Havel rozsvítil svoje "červené" srdce, paradoxně naskočilo pravidlo, které od nepaměti varuje, že pod (rudým) svícnem bývá největší tma. Budeme se s tím muset prostě smířit. Tak to chodí (Kurt Vonnegut).

Vytisknout