Máte taky děti nebo vnoučata?

14. 1. 2011 / Miloš Dokulil

Pochopitelně (a nejednou i naprosto samozřejmě) víme, že děti školou povinné do ní také běžně a pravidelně chodí. V prvních třídách školy obecné či základní ještě tu školní docházku možná jako rodiče stíháme, často jen s pomocí především babiček nebo školní družiny. Ovšem bývají tu hodně brzy nadstandardní potíže dané tím, že děti také zároveň navštěvují nějaké zájmové kroužky nebo se už také chystají na profesionální dráhu uměleckou nebo sportovní. Tahle náročnější průprava začíná často "jenom", tedy "přinejmenším", dvakrát týdně; v některých oborech nejednou v kombinaci s nepřehlédnutelnou každodenní doprovodnou domácí přípravou. Ale také ve spojitosti s dopravou někam a pak zase odněkud zpátky. "Chce to" nejen čas dalších lidí, ale možná i vozidlo, aby se to vůbec nějak stihlo. Mohou u toho navíc být víkendová soustředění nebo dokonce sportovní nebo umělecké zájezdy. Když sebeméně přihlédneme k tomu, že některé školy předem vyhlásily nějaký specializovaný program (často se zaměřením na zvýšenou orientaci na cizí jazyky), už takto je jenom těch nějak organizovaně absolvovaných hodin -- mimo domácí přípravu jen na učební předměty -- nemálo nad hlavu nejen pro rodiče, ale mnohem bezprostředněji přímo pro samotné děti.

Přidejme k tomu (opatrně) jen situaci v posledních třídách povinné školní docházky nebo v nižších třídách škol druhého stupně. Jenom přímo ve škole tyto děti prosedí kolem 35 hodin týdně. Kdyby měly najít v průměru pouze dvě hodiny denně v pracovní dny na domácí úkoly a další přípravu na vyučování, ty děti už jenom základními školními povinnostmi zaplní čas převyšující počtem hodin pracovní dobu dospělých. A to jsme zatím u dětí této druhé skupiny nijak nezapočítávali čas na zájmovou činnost, pro kterou se v mezičase nároky zvýšily. Také jsme nezohledňovali, že někteří rodiče v čase, kdy dětem je 12 či 13 let (pokud to neučinili již dříve!), už začínají velmi vážně uvažovat o příští orientaci nadějného potomka v nějakém povolání, ne-li ve vyniknutí ať už v show-businessu nebo ve sportu; takže nároky na čas -- také všech možných "pomocných sil" kolem talentovaného mládí -- rostou k zalknutí.

Zatím jsme se nezmiňovali o tom, jakou roli v  celé té honbě za kvalitou či úspěchem výuky sehrává škola. Nemám v úmyslu teď něco "průměrovat" nebo si nepřiznat, že na většině škol jsou snad pořád dobří "kantoři", kteří jsou zapálení pro svůj obor a chtějí své svěřence něčemu naučit, ne-li aspoň některé pro takový obor dokonce získat. Takže snad již mohu teď připomenout, kde vidím některé závažné brzdy školské výuky, především s nepříznivým dopadem na samotné žáky. Zkusme při čtení dalších řádků neustále mít na mysli, kolik hodin školní děti denně tráví přímo ve škole a v dalších, nejdřív snad jen doprovodných aktivitách.

Za poslední léta se objevilo nemálo nových a už na první pohled lákavých učebnic. Přitom se objevují vyučující, kteří raději něco svým svěřencům diktují. Protože ve sledu diktování spojeném s nějakým tím víceméně pravidelným zkoušením nebývá už čas na výklad nového učiva, nezbývá než jeho porozumění a osvojení dohnat až doma. Pokud to žačka nebo žák nezvládá sám, zpravidla musí pomoci rodiče. Jenže co dělat, když podle diktovaného textu se to nedaří a v učebnici se spása také nenajde? --- Diktování pochopitelně ukrojí nemalý dík vyučovací hodiny, takže během výuky se nic nevysvětlí. Copak se opravdu musí některým předmětům žáci a studenti učit teprve z nadiktovaných textů? Neměl by vyučující poutavě uvádět do tajů svého předmětu podmanivým slovním výkladem a -- podle povahu předmětu -- také nějakými názornými pomůckami? Při reprodukčních možnostech 21. století by mohl být nahrazen diktát xerokopií (pokud vůbec by to mělo být nutné!), ne-li samotná taková výuka formou "dálkového studia"; a vyučující "diktafon" by se mohl poohlédnout po jiném zaměstnání (protože učitelství asi "povoláním" pro takového učitele či učitelku nebylo a není).

Někteří vyučující jsou svého druhu "filatelisté" (budiž mi prominuto to slovo). Vědí, že potřebují známky a tak je usilovně sbírají. Hromadný výskyt známek je snadno dosažitelný vhodně nasměrovanými testy. Kvízové otázky lze šikovně nastavit také v předmětech, které jinak představují výklad o procesech a o jejich možnému porozumění, ne vždy jednoznačnému (jako to bývá třeba v dějinách literatury nebo v dějepisu). Některé testy jsou v první řadě jen výběrovým zkoušením paměti žactva, nikoli předběžnou výzvou k pochopení nějakých věcných souvislostí. Takto lze "testovat" třeba také hudební výchovu nebo zeměpis. To nepřeháním. Opravdu si takto usnadňují někteří vyučující život. Že ho nemálo a zcela nepřiměřeně komplikují svým svěřencům, není snad nutné rozvádět. Pokud se blíží čtvrtletí, může se (při jistém "nastavení" v učitelském personálu) nakupit počet testů v jednom dni třeba také na tři či čtyři. Jen si představme ten (nemálo zbytečný) nápor na psychiku žáků.

A vraťme se znovu především k těm dětem a k jejich možnému přetěžování. Kde se má vzít na všechny ty povinnosti a zájmy žactva čas, když se v některých předmětech jen diktuje a spolu s tím stále píší nějaké testy? (Zvláštní kapitolou pak je, pokud se ve výuce cizího jazyka místo výcviku pro řečové situace třeba vybarvují nějaké obrázky nebo často jenom vyplňují do předtištěných formulářů vynechaná slova.)

Často se říká, že když jsou děti nebo mládež něčím zabaveny, pak nezlobí. Kdyby každá učitelka a učitel usilovali o to, aby zaujali třídu svým výkladem, bylo by možná také méně kázeňských problémů jak přímo během výuky, tak také během přestávek. Copak by se něco z toho zaujatého výkladu vyučující(ho) také někdy aspoň trochu nepřeneslo do debat žáků a studentů i o té přestávce? Kdyby jen bylo víc problémově nastavené výuky a méně deklarací (především v těch narativně strukturovaných předmětech)! --- Ještě že jsem tu nepřipomínal to Komenského rčení o škole, která by prý měla být také (kromě jiného) "hrou"...

Učitelské sbory by neměly "stát a padat" jen s tím, jak je dosud učitelstvo honorováno. Při lepší "prověrce" pedagogické práce shora i zdola a při průkazně vynikající atmosféře přímo ve třídách by se to mělo odrazit také v učitelských platech. Pochopitelně pokud už včera někdo chystá dramatičtější změny ve školství, musí počítat také veřejnost, že takové reformy se projeví nejdřív až o jednu generaci dál. (Některé aspekty této problematiky autor tohoto příspěvku také nedávno probíral v několika statích v BL; mj. na jaře 2010, v sérii skloubené názvem "Škola hrou? Ani náhodou!" Tyto texty lze snadno najít v BL mezi ČLÁNKY AUTORA nebo i pomocí webu.)

Vytisknout