Kalouskova konstanta

14. 1. 2011 / Michal Rubáš

Vládní hospodářská politika postupuje podle zatím neodtajněné ekonomické teorie, z níž na veřejnost dosud unikly snad jenom dva poznatky zásadního charakteru, a to 1. že stát funguje jako rodina či firma, která ovšem nesmí podnikat, a 2. že stávající státní dluh je nejlépe financovat prodejem vysoce úročených dluhopisů na finančních trzích, zatímco od vlastní centrální banky by si daleko levněji půjčoval peníze pouze nějaký nezodpovědný zbabělec.

Tento únik stojí dle mého soudu za jevem finanční negramotnosti obyvatel českého státu. Finančně gramotní tvůrci naší hospodářské politiky totiž připustili zveřejnění pouze menší části svého ekonomického učení a občané tyto z kontextu vytržené poučky nesprávně pochopili a dospěli k závěru, že své dluhy u lichvářských organizací nejlépe umoří tím, že budou usilovat o snižování vlastních příjmů a maximalizaci úrokové sazby. Proto se logicky mohli domnívat, že cesta k individuální prosperitě nebo alespoň oddlužení vede přes vlastní nezaměstnanost, pro niž se podle statistik u nás rozhoduje stále více lidí.

Z praktických opatření a některých neopatrných vyjádření našich hospodářských ministrů a jim nakloněných odborníků lze ovšem usuzovat na celkovou podobu důmyslné ekonomické teorie, jíž se kroky našich představitelů zcela bezpečně řídí a jež z pochopitelných důvodů nebyla určena veřejnosti. Mám však zato, že zveřejněním kompletní vládní doktríny nyní předejdu dalšímu zadlužování českých domácností a přiměji obyvatelstvo k tomu, aby se nesnažilo ve svých domácích rozpočtech v čemkoli napodobovat vládu rozpočtové odpovědnosti. Pokusím se tedy nyní o formulaci zbývajících zákonitostí, o něž náš kabinet opírá svá kompetentní rozhodnutí a jež naši zadlužující se spoluobčané nemohli vzít dosud v potaz.

Jeden z nejdůležitějších zákonů koaliční ekonomické teorie říká, že kdykoli stát nastolí nebo posílí politiku transferu bohatství od méně majetných směrem k nejvyšším příjmovým skupinám, začnou si žít nižší příjmové kategorie nad poměry a vzniká zákonitá dietetická potřeba škrtů v oblasti veřejných a sociálních služeb. Z neoliberálního pohledu je nepochopitelné, proč se objevitel tohoto základního zákona, o nějž se Kalouskovy vlády vždy tak důsledně opíraly, ke svému téměř vše vysvětlujícímu počinu veřejně nehlásí. Nobelovy ceny se už rozdávaly za daleko větší hlouposti.

Další železné pravidlo vládní teorie říká, že zapojíte-li vysokopříjmové skupiny do financování státu třeba jen odbouráním degresívního zdanění, okamžitě přenesou své zvýšené životní náklady na "koncové spotřebitele" (eufemismus pro nemajetné plátce daní), takže ztížený osud nejbohatších pocítí záhy na svých bedrech chudí. Z toho důvodu také Kalousek veřejně radí nezavádět bankovní daň: zdanění bankéřů by bylo sociálně vysoce necitlivé a levicové kruhy by se měly stydět, pokud o takové přitížení těm nejpotřebnějším vůbec kdy usilovaly.

Tato zákonitost je zčásti obdobou a zčásti popřením principu termodynamické ireverzibility procesu: tok bohatství může být různě rychlý, ale ubírá se vždy jenom jedním směrem; zároveň platí, že na rozdíl od tepla se peníze spontánně šíří z místa, kde je jich málo, do míst, kde je jich hodně, takže nikdo nemusí mít obavu z entropického vyrovnání ani v případě, že by TOPka nevyhrála nějaké další volby.

V zásadě se jedná o jev, který dle mého soudu konečně vyzývá Marxovu zákonitost klesajícího zisku a jehož umírněnější verzi už před časem popisoval Jan Keller přibližně tak, že v době krize přes zmenšující se koláč coby národní ekonomický výsledek se relativně zvětšuje ta jeho část, jež představuje zisky kapitálu, takže profit nejzámožnějších zůstává v zásadě intaktní a neměnný. (Co se mění s ekonomickým cyklem, popř. s nástupem ekonomiky služeb, je velikost drobků připadajících pracujícím a potřebným).

Chtěl bych závěrem navrhnout, abychom uvedenou zákonitost označovali technickým termínem Kalouskova konstanta, a to i přesto, že ji vlastně zformuloval Keller. Mám pro to následující důvody: l. Kalousek ještě nic nevymyslel, což v situaci, kdy jeho stranický rival Drábek má už svoji vysněnou křivku, může favorizovat na post budoucího předsedy strany právě Drábka, jehož exekutorský apetit je ještě o něco větší než Kalouskův; 2. Kalousek svou konstantu sice sám neformuloval, ale vždycky se jí prokazatelně řídil.

Vytisknout