Jste-li dlužníky, je ve vašem zájmu zůstat v kontaktu s věřitelem

14. 1. 2011

Prvním zlomovým momentem typicky bývá porušení oznamovací povinnosti dlužníka vůči druhé smluvní straně, ať již se jedná o předpokládané prodlení se splátkou, odhlášení služeb nebo nejčastěji změnu adresy. Málokterý spotřebitel si v praxi uvědomuje, že při změně bydliště nepostačuje splnit zákonnou povinnost změnit si adresu trvalého pobytu (nebo zadat jinou adresu pro doručování), neboť do registru obyvatel se soukromoprávní subjekty podívat nemohou. Je pak výhradně problémem spotřebitelů, že jim výzvy a předžalobní upomínky chodí na původní adresu a aktuální adresu řádně nahlášeného trvalého pobytu obvykle poprvé úspěšně zjistí až dobře motivovaný soudní exekutor, který jako první písemnost může klidně doručovat rovnou samotné nařízení výkonu exekuce, kdy se může dlužník smysluplně bránit pouze tak, že prokáže nesplnění podmínek pro nařízení exekuce. Argumenty pro nalézací řízení jsou již nerozhodné a většina laicky psaných odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, kde je lamentováno na neoprávněnost či nemorálnost pohledávky nebo alespoň prošeno o splátkový kalendář, je odvolacími soudy promptně odmítána pro neopodstatněnost. Ani přehlížení nesprávných postupů své spádové pošty či nepřístupnost své poštovní schránky se nemusí adresátovi vyplatit, když si uvědomíme, že instituce na poštu přenášejí zodpovědnost za fyzické doručování a následně vycházejí z údajů, které jim pošta na dokladu o doručení úředně sděluje. Kdo si není jist hladkým průběhem doručování poštovních písemností v místě svého bydliště, měl by vážně uvažovat o datové schránce.

Je smutnou skutečností, že přístup do centrální evidence obyvatel od Ministerstva vnitra nemají (sic!) ani soudci, státní zástupci, natož jejich referenti, vypracující písemnosti, aby mohli při každém obesílání pátrat po adrese, na které účastníka nejpravděpodobněji zastihnou. O lustraci tak musí pracně žádat vybrané úředníky, jejichž počet je na každou větší instituci ministerstvem přísně normován. Pokud by o takový úkon žádali referenti spisu vždy, pohyb spisu a řízení by se protáhly ještě více. Je proto v nejlepším zájmu dlužníka hlásit adresu nejen ohlašovně (obvykle obecní úřad v místě bydliště), ale i všem svým smluvním partnerům, a v případě běžících řízení i příslušným institucím. Bohužel mezi dlužníky se prakticky nevyvratitelně traduje legenda naprosto opačná - a to sice, že zapíráním se před věřiteli a úřady pro ně celá věc dopadne výhodněji...

Propásnutím písemnosti takového druhu obvykle nastoupí problém některé ze smluvních sankcí (které zejména u vybraných nebankovních úvěrových společností představují skutečný smysl všech poskytovaných úvěrů!) nebo zesplatnění pohledávky, mnohdy se současnou ztrátou výhody splátek celé dlužné jistiny. Ale nic neplatí absolutně, a proto sankce nebo splatnost v některých případech nastává již na základě jiné skutečnosti, než doručením nějaké dodatečné písemnosti. Některé pohledávky nabývají splatnosti již ze zákona (např. některé pojistné, daně, místní poplatky atd.), nebo na základě právní skutečnosti (např. ujednání ve smlouvě o určení splatnosti), a je výhradně na znalosti a dbalosti samotného dlužníka, aby takový okamžik nezaspal!

Neuhrazením splatné pohledávky přitom vzniká oprávnění věřitele požadovat v zahájeném nalézacím řízení (ať již soudním, rozhodčím či správním) v případě úspěchu uplatněného návrhu náhradu nákladů řízení. Její nejvýraznější položkou vedle soudního poplatku za zahájení řízení bývá odměna za zastupování advokátem, zapsaným v seznamu u České advokátní komory. Požehnáním dlužníků jsou proto ty dnes již vzácné instituce, vedené s ohledem na sociální citlivost vedení dluhové agendy, které mají vlastní právní oddělení, jejichž zaměstnanci náklady právního zastoupení uplatňovat nemohou, a neobrací se na advokátní kanceláře. Výše náhrady nákladů řízení na odměnu za zastoupení advokátem pro procesně úspěšnou stranu řízení je pro většinu typů řízení stanovena vyhláškou č. 484/2000 Sb. (paušální sazby odměn advokátů) a její výše se odvozuje zpravidla z typu řízení nebo výše vymáhané pohledávky, nikoliv z počtu v něm učiněných kvalifikovaných úkonů advokáta! Proto obvykle dosahuje mnohatisícových částek již samotným převzetím zastoupení věřitele! Například pro pohledávku o jistině (bez úroků z prodlení nebo jiného příslušenství) od 1 000,- Kč do 5 000,- Kč činí tato odměna 6 000,- Kč. A to ještě mluvíme o částce bez DPH a paušálních náhrad hotových výdajů za každý kvalifikovaný úkon v řízení po 300,- Kč. Výši těchto odměn i v nejjednodušších a přitom statisticky nejčetnějších řízeních rozhodně nehodlám obhajovat - to ostatně sám učiní zdarma a rád každý advokát, pokud se jej na zdůvodnění takových sazeb sami dotážete.

Při tom všem oprávněnému věřiteli se splatnou pohledávkou nesvědčí absolutní povinnost dlužníka před podáním návrhu k soudu o zaplacení upomínat! Ačkoliv se tato okolnost obvykle v řízení před soudy pro účel výroku rozhodnutí o přiznávání náhrady nákladů řízení zkoumá, jednoznačně tuto povinnost zákon neukládá (srov. deklarativní § 3 odst. 2 obč. zákoníku...). Toho je v současnosti hojně využíváno zejména některými advokátními kancelářemi, pro které je jakákoliv splatná pohledávka učiněným požehnáním. Mohou totiž obratem podat návrh k soudu (nebo k rozhodci či k jinému orgánu s veřejnou mocí) a bez ohledu na výši požadované jistiny jim vzniká zmiňovaný nárok na náhradu nákladů řízení z titulu právního zastupování věřitele. Z toho důvodu jsou některé pohledávky zdánlivě nesmyslně rozdělovány a podávány k samostatnému řízení. Z téhož důvodu jsou některé pohledávky vymáhány s nebývalou rychlostí. Proto jsou dlužníci obesílání pouze formálně na "hluchou" adresu či vůbec. A právě proto jsou pohledávky věřiteli promptně postupovány jiným subjektům, obvykle úzce spjatými s advokátními kancelářemi, které budou následně moci tento druh nákladů řízení požadovat. Světlou stránkou takového řešení je alespoň to, že věřitel má na dlužníka silný motivační nástroj, aby ten pohledávku uhradil sám, než bude k věci připuštěn advokát.

Jak silná a dobře motivovaná je v této záležitosti advokátní lobby, která tento systém pomohla ustavit, je asi každému zřejmé... Všichni si ještě pamatujeme zvýšení sazeb jedním odcházejícím ministrem spravedlnosti, mířícím pohříchu právě do advokacie. Proto pokud se Vám dostane do ruky výzva k zaplacení před podáním žaloby s žádným nebo pouze symbolickým navýšením o náklady zpracování upomínky a o výši a oprávněnosti takové pohledávky nemáte nejmenších pochyb, považujte se za malé procento šťastných dlužníků, kteří měli tu čest se setkat s advokátní kanceláří par excellence. Sociální pesimista ovšem může oprávněně namítat, že i za takovým postupem je možno spatřovat ryzí pragmatismus, neboť i desetitisícová špatně nebo vůbec vymožitelná pohledávka nemusí nutně ekonomicky přinášet tolik, co byť jen tisícová leč ale okamžitá platba od dlužníka.

Dalším zlomovým okamžikem je získání vymahatelné pohledávky, tedy pohledávky, pro kterou již lze podat návrh na výkon rozhodnutí u soudu, u soukromého exekutora nebo v jiném veřejnoprávním exekučním řízení (zejm. správcem daně). Ne o všech vymahatelných pohledávkách však přitom musí být v nalézacím řízení rozhodováno! Existují např. notářské či exekutorské doložky vykonatelnosti, vtělené do samotného písemného ujednání o závazku. Podáním návrhu na výkon rozhodnutí k soudu nevzniknou tak vysoké náklady na vymáhání příslušné pohledávky jako v případě vymáhání soukromým exekutorem, kteří za své služby mohou požadovat podobně jako advokáti paušální odměny podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., zpravidla v mnohatisícových částkách. Nevýhodou soudního nebo správního výkonu rozhodnutí je však obvykle zdlouhavost řízení, neboť výkon této agendy bývá zpravidla personálně i rozpočtově podhodnocen a příslušné instituci ani negeneruje žádný přímý zisk (i soudní poplatek je příjmem státu, nikoliv dotyčného soudu, jakkoliv bude v nejbližších měsících navýšen). Je pak jen logické, jak snadno se v současnosti znovu prosazuje exekutorská lobby, která velmi úspěšně usiluje o faktický zánik této konkurenční větve sociálně citlivějšího vymáhání pohledávek státními orgány a na adresu soudu přitom nezřídka míří argumenty typu "výkony rozhodnutí jsou neefektivní, zdlouhavé a nevydělají si na sebe". Kdo bude naopak bojovat a lobbovat za zachování větve soudního výkonu rozhodnutí je asi jasné - nikdo! Samotní soudci ani soudní úředníci to určitě nebudou, s čestnou výjimkou altruistů. Veřejnost by nepochybně mohla, ale tato zdánlivě odtažitá otázka zřejmě masy do ulic nenaláká.

O štěstí tak může mluvit dlužník, kterému pohledávka naroste pouze o odměnu buď advokáta nebo exekutora, protože obvykle se do procesu s chutí zapojí články oba. Zde záleží čistě na dobré vůli věřitele, zda se bude snažit předejít vzniku těchto dodatečných nákladů, z nichž nemá dlužník ani věřitel (s výjimkou těch, kteří mají s advokáty a exekutory výhodné smluvní vztahy na "výrobu" a vymáhání pohledávek) žádný prospěch. Tento systém je ze všeho nejvíc výsledkem dobře zalobbovaného systému advokátní a exekutorské profese. Přirozeně z pohledu státu jde z důvodu zdanění rovněž o příjmy a to nemalé...

I takové nástrahy je třeba dnes standardně klást na misku vah na straně povinností a rizik, pokud se rozhodnete nakupovat, čerpat nejrůznější služby, půjčovat si, stěhovat se... Přitom výše podaný popis situace je nejstručnějším možným obrazem problematiky nákladů vymáhání drobných pohledávek, jakého je takovýto formát příspěvku schopen a rozhodně nevyčerpává všechny možné varianty, okolnosti a už vůbec nepopisuje problematická a znalou stranou výborně využitelná zákoutí, kterými jsou popsány tisíce a tisíce stran odborných příruček pro zainteresované profese, bez kterých se v oboru prakticky nelze s náležitou odborností a odpovědností zapracovat. Získat odbornou právní pomoc a předejít takovým nákladům přitom pro většinu dlužníků (resp. té výrazné menšině, které ještě nějak smysluplně pomoci lze) znamená vynaložit nemalé prostředky už na samotné právní zastoupení své vlastní osoby. Avšak obvykle není jiná cesta, než přijmout tuto výzvu a postavit se problému na válčišti a s adekvátní výzbrojí dle volby vyzývatele čelem.

Proto platí především to, že předejít takovým dluhovým pastem lze jedině úzkostným sledováním průběhu a plnění každého svého existujícího závazku, popřípadě alespoň preventivní návštěvou bezplatného poradenského místa pro dlužníky, protože dodatečná návštěva odborníka už obvykle vede jen k moderaci průběhu splátkového harmonogramu... Následné zdržovací taktiky před orgány veřejné moci pouze oddalují termín první splátky dluhu, neúměrně navyšují jeho celkovou výši, šanci splatit jej v řádu příštích let a prohlubují i zoufalost státu a veřejných rozpočtů s vedením agendy soudního a správního řízení, které je u těchto banálních sporů ještě stále zbytečně kostnaté a nešťastně hyperprotektivní. Měnit procesní nastavení rovnosti stran nelze paušálně, neboť na straně žalobce nestojí vždy bezskrupulózní nadnárodní lichvář a na straně žalovaného ukřivděný spotřebitel a spektrum různých kombinací je kontinuem. Silnou stránkou práva je přitom rovnost a stabilita, nikoliv další úlevy a jednostranné zvyšování ochrany a výhod. Právní nástroje v nalézacím řízení v podobě spotřebitelského práva, ustanovení právního zástupce pro nemajetnost, rozsudku pro zmeškání atd. již existují, avšak nejsou dostatečně využívány - v prvé řadě především právě dlužníky ne. Paradoxně u samotného jednání před soudem není vzájemné postavení dlužníka a věřitele tak nerovné, jako v případě sjednávání závazku samotného, a vhodnými procesními návrhy lze výsledek sporu výrazně ovlivnit i zvrátit, protože ani formulářové korporátní smlouvy bývají málokdy neprůstřelné. Problémem však je, že k takovým banálním sporům se obvykle nikdo osobně nedostaví.

Přitom právě takový stav dlužnické letargie hraje nejvíce do karet lobby advokátního a exekutorského stavu při prosazování garantovaných profesních zisků, založených na monopolizaci profese a delegaci veřejné moci na soukromé subjekty. Zisků nemajících ve státní správě obdoby. Zisků, které těmto subjektům umožňují najímat a vést značný administrativní aparát, který pak za slovutné doktory a magistry práva vede jejich lukrativní ale ubíjející agendu drobných pohledávek patřičně sveřepým, neselektivním a lidsky necitlivým způsobem, se kterým jsou občané v důsledku konfrontováni. Přičtěme k tomu obrovské kvantum chronických dlužníků s desítkami nevymahatelných (ale systémem "poctivě" vymáhaných) závazků, kteří o výsledek jednotlivých řízení nejeví programově už vůbec žádný zájem a pouze stereotypně využívají všech opravných prostředků, čímž zatěžují odvolací soudy, protahují řízení a především odčerpávají ze systému trpělivost a pochopení jeho protagonistů. A rázem tu máme smrtící mašinérii, která přesně po vzoru redakcí Britských listů vybraných příkladů od našich přispěvatelů produkuje i nezanedbatelné procento špatně otypovaných dlužníků, neadekvátností a nezřídka i právních omylů. Boj s tímto systémem, jehož nastolená více či méně rovnovážná podoba je výsledkem dlouhodobého urputného soupeření dvou nesmiřitelných stran v mantinelech již nyní velmi složitého právního prostředí, je možný jedině s okamžitou kvalifikovanou právní pomocí. Emotivními ručně psanými apely na zdravý rozum obvykle již odstartovaný problém s pohledávkou nezmizí, neboť systém musí takovým podáním dlouhodobě odolávat, aby se sám do sebe nezhroutil. Nikoho nesmí překvapovat, že čím delší a detailnější podání od dlužníka, tím méně pozornosti je mu tímto systémem s výraznými prvky taylorismu věnováno.

V současnosti už asi nezbývá jiná racionální možnost než apelovat na etiku velkých společností a orgánů veřejné moci, aby agendu vymáhání dluhů paušálně nesvěřovali těm specializovaným subjektům na vymáhání dluhů, pro které je zisk až na prvním místě. Zejména od vedení obcí a měst by jejich občané měli požadovat více, než odprodej drobných pohledávek, který je ve svém důsledku v rozporu s posláním obecního zřízení a roztáčí dluhovou spirálu, na jejímž konci bude vznik vrstvy občanů "druhé kategorie" a tím pádem i horší podmínky k životu pro nás všechny.

Vytisknout