Není to tak trochu život na břitu žiletky?

14. 1. 2011 / Miloš Dokulil

1. Pár obecných předpokladů vytčené úvahy

Samozřejmě, kdo by neměl nějaké své problémy! Také je málem "zákonité", že bližší je košile než kabát. V tomto směru se asi dohadovat nebudeme. Něco jiného však je, pokud zvažujeme také širší souvislosti; a ne jen na vzdálenost špičky vlastního nosu. Jistě se nehodí malovat hned čerta na zeď. Jenže předem (a včas) si činit starosti s možnými zítřejšími riziky, pro něž vznikly zcela zřejmé předpoklady již včera, je pravděpodobně účelné. Už proto, že v každém aktuálním čase máme vždycky pro čas směrem vpřed k dispozici pouze rozdílné míry pravděpodobnosti. Pochopitelně ani tu nejsme bez možností zvážit míru rozdílných pravděpodobností, které se zvlášť očividně nabízejí. V tomto ohledu přece disponujeme některými indiciemi a zkušenostmi z již nějak absolvované minulosti. Svým způsobem se lidé moc ve svém chování nezměnili...

2. Krutost není jen zdrojem televizní nebo počítačové zábavy

Kolikrát už jsme mohli slyšet nebo číst ve zprávách, že někde zazněly výstřely či detonace, a padali zničehonic mrtví a ranění, většinou obyčejní lidé, kteří s případnými motivy těch nečekaných útoků ani neměli většinou vůbec nic společného. Můžeme se pak sice bavit o tom, do jaké míry je, anebo není, přijatelné, že je tolik možností dostat se třeba ke střelným zbraním. Jenže už dávno se říkávalo, že "za peníze v Praze dům". Podle téže "logiky", jsou-li k dispozici finanční prostředky, sežene se potom "všechno". Pak by nebylo možné vyloučit ani to, že by se nějaká vlivná (tedy také slušnou sumou peněz disponující) a dobře organizovaná skupina mohla dostat dokonce ke zbraním hromadného ničení. Takovými náměty se už nejednou zabývala také "továrna snů", Hollywood.

3. Nejeden velký konflikt začíná poměrně nevinně

Ještě aspoň jeden zorný úhel zvažme: Nemálo strašná první světová válka měla svou roznětku na víceméně nečekaném místě a jen několika výstřely v Sarajevu. Mnohem pustošivější světová válka druhá bezprostředně propukla -- samotným Německem inscenovaným -- fiktivním (údajně polským) přepadem radiostanice v tehdejších německých Gliwicích. Během tzv. studené války (po té druhé válce světové) nejednou stál svět na pokraji celosvětové katastrofy. Markantně například hned roku 1948, když SSSR uzavřel pozemní přístupy do západního Berlína (a západní spojenci zřídili následně letecký most). Možná ještě dramatičtěji během tzv. kubánské krize z konce roku 1962 (tajným zřizováním sovětské raketové základny na Kubě). Nejednou se stávají aktuálními místy ozbrojených střetů potenciální prostory "mocenského vakua"; tam, kde není zrovna spolehlivě nikdo u moci nebo kde se má za to, že lze (pod jakoukoliv záminkou) rozehrát takový "boj o trůn", nejednou vyhlášením nějakých ideálů, za které by měla být (anebo bude) prolévána krev. Bez přehánění již miliony lidí takto přišly o život. (Kdybychom měli teď vypočítávat všechna taková místa jen od května 1945, už bychom se ani k ničemu dalšímu nedostali.)

4. Zdánlivá odbočka k jednomu smrtelnému výstřelu počátkem ledna 2011

Zrovna v těchto dnech přišel o život jistý Salman Taseer. Ve střední Evropě asi málokdo o něm předtím slyšel. Je jen krutým detailem, že mohl přijít o život přímo rukou jednoho z mužů své vlastní ostrahy. Taseer byl mj. guvernérem lidnaté provincie Pandžáb, v Pákistánu. Byl členem vládnoucí Lidové strany. (Z této strany je také stávající prezident Pákistánu, Asif Ali Zardari, vdovec po Benazir Bhutto(ové), která přišla o život v důsledku atentátu koncem prosince roku 2007, v citlivé době, když zrovna začal proces přechodu k demokratičtějším pořádkům v zemi. Prezident není ve velké oblibě. Během nedávných pustošivých povodní byl zrovna v Londýně a neprojevil přiměřenou solidaritu s miliony postižených lidí. Ale to je teď odlišný příběh.) Pákistán je především muslimským státem. Přitom je to stát vlastnící nejméně 80 jaderných hlavic. Navíc je to stát, v němž nemalá území -- zvláště při hranicích s Afghánistánem -- ústřední vláda vůbec nekontroluje, protože tamní poměry ovládají místní kmenoví náčelníci. Tam také v posledních letech získali nemalou záštitu pro další operace v Afghánistánu stoupenci Talibanu a Al Qaedá. Kromě jiného jsou Pákistánci teď nemálo vzrušení nedávnou aférou, kdy byla odsouzena k smrti jistá Asia Bibi, a to za -- rouhání. Svým vyznáním je křesťanka. Nejen část světové veřejnosti se pokoušela zabránit její popravě. Také guvernér Taseer vnímal tu soudní při jako výraz extremismu. Jeho vrah je teď nemalou částí veřejnosti vnímán jako hrdina autentické muslimské víry. Někteří představitelé muslimského duchovenstva dokonce vyslali varovný signál, aby se nikdo nezúčastňoval Taseerova pohřbu.

5. V nejbližším zázemí jsou přitom dva nejlidnatější státy planety

Na chvíli se posuňme do dalšího okolí. Lze pochopitelně stěží přehlédnout, jak významně se za posledních třicet let rozvinula ekonomika a politický vliv Číny. (Také zde svou roli ještě sehraje navíc celkový populační potenciál nejlidnatějšího státu světa.) Je to zřejmě příští mocenský hegemon. Zprvu postačí, že se na špici zatím dostává v absolutních číslech. Čína přitom od samého počátku své komunistické éry neskrývala záměr, že Tchajwan "patří k Číně". Čína také vznáší nároky na určitá území, která nyní patří k Indii. Čína se přitom v této souvislosti cítí být zároveň dědicem jakoby původně tibetských území v indickém severovýchodním příhraničí. Vzhledem k možnosti nerostného bohatství v moři jsou (a ještě budou) nemalé spory také mezi Čínou a Japonskem.

Druhým nejlidnatějším státem světa je Indie. Kromě možných problémů s vytčením svých hranic s Čínou má podobné problémy také s Pákistánem, především ovšem přímo v provizorně kdysi mezi oba tyto státy rozděleném Kašmíru. Všechny tři zrovna zmíněné státy disponují zároveň atomovými zbraněmi. -- V oblasti jihovýchodní Asie jsou také režimy vysloveně navenek vojenské, jako třeba v Myanmaru (dřívější Barmě) nebo Thajsku; nevypočitatelně se chová komunistický režim severokorejský. (Nejlidnatější muslimský stát, Indonésie, se již před časem naštěstí zbavila autoritativní formy vlády.)

6. Nezapomněli jsme přece jen na Afghánistán?

Jako kdybychom nějak zapomněli na Afghánistán. Tamní režim se zdá být z hlediska sociálně-politické stability nejslabším ze všech, které neměly (a zatím nemají) ve sledované oblasti dostatečně zažité demokratické principy vládnutí. Navíc Afghánistán patří mezi čtyři nejchudší země planety. (Určitě není bez zajímavosti, že do Řecka jako na jihovýchodě hraničního státu EU málem celou polovinu ilegálního přílivu cizinců představují právě Afghánci, plných 47 % [k roku 2010].) Některé hospodářské problémy Afghánistánu mohou se zvenčí jevit jako zcela nepochopitelné. Takovým problémem je třeba uvažování o zřízení chladíren, když země trpí chaosem v bezpečnostním nebo administrativním ohledu; když navíc ani nemá zatím zřízenou celostátní síť elektrické energie. Koho z nás by okamžitě napadlo, že za tím nemálo zvláštním projektem by mohla být... granátová jablka?

Právě během zrovna uplynulého roku 2010 dosáhla pod americkým velením vojska NATO výrazných úspěchů. Kupodivu zcela proti běžným zásadám překvapit nepřítele Američané předem vyhlásili, kam bude směřovat jejich útok. Chtěli tak negativní účinky chystaných vojenských střetů na civilní obyvatelstvo maximálně omezit. Pochopitelně takto ale zároveň umožnili, aby se teroristické síly Talibanu včas na ty operace připravily a aby jejich sympatizanti mezi civilním obyvatelstvem ukryli všechno, co by je mohlo před pacifikačními orgány kompromitovat. Na rozdíl od předchozí strategie tamních bojů Američané se nespokojili vojenskými úspěchy těchto operací a místo nějakých dalších vojenských cílů se okamžitě pokoušeli na místech navenek zbavených vlivu Talibanu cíleně podpořit vznik místních orgánů občanské správy a zajistit s jejich pomocí také hospodářskou rekonstrukci. Bylo by záhodno zde dodat, že Taliban vždycky přizpůsoboval své aktivity sklizním té úrody, která mu poskytovala finanční zdroje k dalšímu vedení války. V Afghánistánu končí sklizeň máku v dubnu a marihuany koncem listopadu. Američané v tom roce 2010 zahájili tu předem ohlášenou výchozí ofenzívu již v únoru. Chtěli také poněkud podvázat tamní ilegální trh s drogami. Kontakt s místními orgány (především s místními kmenovými předáky) byl dlouho jen problematický. Zkušenost místních lidí nutně počítala s tím, že vojenské síly NATO nejsou v Afghánistánu "doma" a jakoukoli spolupráci s nimi bude následně ve vhodném okamžiku krvavě mstít Taliban. Takže místní lidé zpravidla hráli a hrají pořád hru na obě strany. Ačkoliv v zemi je nemalá (a nám zcela nepředstavitelná) nezaměstnanost, jen obtížně bylo donedávna možné získávat mezi tamním obyvatelstvem zájemce o práci, protože nutné rekonstrukce pod americkou patronací Taliban deklaruje za kolaboraci s nepřítelem a za zradu vlastního etnika.

7. Snad se blýská na lepší časy?

Asi je jistým dosvědčením patrné změny afghánských vnitřních poměrů, že se přece jen již začínají dařit pokusy získávat na nezbytné rekonstrukční práce také v řadách místního obyvatelstva. Svou svéráznou vypovídací hodnotu má rovněž to, že už mzda pět dolarů denně je v tamních poměrech slušným lákadlem. Nemálo finančně zajímavější pochopitelně je služba v "národní" afghánské armádě. Zdvojeným problémem přitom v ní je to, že především přes 90 % jejích příslušníků tvoří zvláště vojáci ze severu nebo ze západu (tedy nejsou v přiměřenějším poměru mezi nimi Paštúnové); a také jejich gramotnost není na optimální úrovni. Obdobné problémy třeba zrovna s tou gramotností jsou rovněž mezi příslušníky domácích bezpečnostních útvarů. USA hodlají přispívat na udržování Afghánské národní armády osmi miliardami dolarů ročně. Není to malá suma. Pochopitelně doma by měly bezpečnost ve státě udržovat vlastní ozbrojené síly. (Není třeba moc rozvádět, že za vlastní jednotky rozmístěné v Afghánistánu USA vynakládají nejméně 12 x více, celých sto miliard dolarů.)

V mnohonárodním Afghánistánu jsou většinovým obyvatelstvem Paštúnové. Paš-túnem je také afghánský prezident Karzai. V čele státu je od prosince 2001. Zůstal ve funkci, i když prezidentské volby v Afghánistánu zatím vždycky probíhaly za ne zrovna regulérních podmínek. Navíc se zdá, že Hamid Karzai nehraje čistou hru ani s nemalými peněžními prostředky zahraniční pomoci, kterou jeho země stále získává. Karzai se mj. rovněž vyjádřil, že chce jednat také o možnosti koaliční vlády přímo s Talibanem, aby takto došlo k ukončení těch ničivých bojů v zemi. Pragmaticky lze ovšem i o takovém námětu uvažovat. Nemalý problém je zde samozřejmě v tom, jaké principy Taliban zastával a zastává. Pokud byl již koncem roku 2001 Taliban zbaven v zemi politické moci, nebyla zaplacena ta další cena krve za možný příslib demokratičtějších (a liberálnějších) pořádků v Afghánistánu zbytečně? Nezapomínejme, že tam teče krev nejen třeba americká, ale také domácí, afghánská, a to s bezohledností terorismu vlastní. (Zrovna poslední číslo časopisu Time, ze 17. ledna 2011, uveřejnilo odtamtud řadu nemálo drsných snímků, na str. 29-37.)

Zatím zde nezmíněným problémem také je, že -- kromě toho, že hlavní tíhu všech těch pacifikačních operací v Afghánistánu nesou USA -- je zároveň to, že prezidentovi USA Obamovi se již závratně blíží termín příští prezidentské kampaně, k obhajobě úřadu také na druhé funkční období. Prezident Obama musí být schopen do roka a do dne (prakticky do února 2012) mít po ruce přesvědčivé argumenty k obhajobě zahraniční politiky USA. Pokud se zdá, že v Iráku snad se konečně začnou poměry uklidňovat (po mnoha měsících bez nové vlády v Baghdádu snad konečně je na obzoru), tím teď prvním neuralgickým bodem velkého nasazení vojenských sil v zahraničí je nesporně Afghánistán. Domácí americká veřejnost chce slyšet, kdy možné válečné trauma spojené s nemalými oběťmi na životech (a závažně zatěžující hrozivě deficitní státní rozpočet) konečně skončí. Na ohlášení takového termínu také dychtivě čeká i Taliban. Je to vojensko-politicky citlivý údaj. (Není přece možné vyhlašovat žádné termíny, aniž byly předem zajištěny relativně konečné účely jednotlivých fází stávajících vojensko-politických aktivit speciálně, a celého toho nemálo lidsky a materiálně nákladného počínání zvláště.)

Afghánistán je ovšem stále tím nemálo slabým článkem potenciálního řetězu států, které by měly mít konečně právo na stabilnější sociálně-ekonomické, politické, ale i bezpečnostní poměry. Pokud si vzpomeneme na to, že ze  sousedního Pákistánu třeba během sovětské okupace této tak těžce zkoušené země již v osmdesátých letech byly udržovány kontakty především s afghánskými Paštúny; a že o vliv v Afghánistánu také usiluje tradiční rival Pákistánu Indie, nezdá se, že bychom mohli uvažovat o budoucím směřování Afghánistánu pouze izolovaně a jaksi jen "zevnitř". Jak již tu bylo uvedeno na jiném místě, Pákistán je z řady důvodů nemálo sociálně-politicky (protože také nábožensky a kulturně) labilním státem. Jak v Pákistánu po těch katastrofických povodních, tak také v Afghánistánu po těch desetiletích setrvalých zmatků provázených násilím (ale i jinde tam kolem!) by zřejmě nemálo pomohlo zajištění každodenního zapojení do pracovního procesu. Pokud tam zatím převládá zemědělství, je také třeba zajistit jeho další odbyt na světových trzích. To v případě zemědělských oblastí Afghánistánu znamená také ty chladírny pro granátová jablka. I to je tam další pacifikační článek celého toho jen obtížně zvládnutelného procesu... Nemá-li Afghánistán zůstat nejvýznamnější světovou surovinovou základnou pro trh s opiem. A také státem uplatňujícím mezi obyvatelstvem nemalý teror a deprimující bezpráví. A to všechno v 21. století, v němž mají občané zeměkoule nemálo dalších, nejednou také závažných starostí a problémů!

Vytisknout