Špička nože, špička destrukce

29. 11. 2010 / Milan Daniel

Agresivita, ať už slovní nebo fyzická, je do značné míry projevem sociální frustrace. V souvislosti s útokem opilého šestnáctiletého rapera, který v Ostravě napadl v sobotu večer tři děti, jsem se prohrábl hnojem tzv. diskusí na několika informačních serverech. Až do sobotního poledne, kdy policie uvolnila první informace o pachatelích, převládal názor, že jimi byli "určitě" Cikáni. Autoři byli při svých výronech čerstvě uspokojeni starostou Nového Bydžova, jistým Loudou, který ony Cikány hodil do jednoho pytle.

Nezačíná to v rodině. Začíná to nastavením společnosti a jejích hodnot. Pro velkou většinu populace jsou mravní hodnoty daleko pozadu za hodnotami materiálními, kvůli nimž je ochotna se pachtit, na jiných úrovních však i korumpovat, krást i vraždit. Děti, jimž by měla být od malička vštěpována úcta k člověku a k tomu, co nejlepšího dokáže, jsou uvažovány jen jako konzumenti. Rodiče jejich potřeby suplují produkty spotřeby. Nemáme na tebe čas, tak tady máš, je to značkové, spolužáci ti budou závidět. Pro spolužáky pak logicky nejsou hodnotou charakterové vlastnosti, ale oslnivé konzumní produkty. Rodiče, kteří si přestali vážit jeden druhého, transponují svůj cit do konzumní soutěže o přízeň svých potomků. A děti? Jak snadno na takovou líbivou hru slyší!

Vzpomínám na své prarodiče, jak křižovali chléb, než ho nakrojili. Znám ve svém okolí desetileté děti, které bez jakýchkoli skrupulí a před zraky svých rodičů hodí jídlo, které jim nechutná, do odpadků. A rodiče? Co by s tím asi měly dělat, když jim to nechutná?

Jistě, jsou i rodiny, které na něco takového prostě nemají. Děti jsou v nich frustrovány tím, že si něco takového nemohou dovolit. U nich je doma zloba na svět, ve kterém živoří, a nenávist vůči vrstevníkům, kterým mohou jen tiše závidět. U nich je doma rovněž potřeba vyrovnat se a "obstát" v soutěži spolužáků či vrstevníků. U nich doma platí, že se lze na podobnou úroveň dostat i jinak a snadněji než prací. Příkladů vidí kolem sebe bezpočet, práce je to poslední, co je zajímá.

Ano, možná to dramatizuji. Brutální útoky, jejichž poslední epizodou byla ta v Ostravě, však nejsou tak ojedinělé, aby se daly přejít mlčením. Jen demonstrují, k jak hluboké společenské destrukci došlo. Pobodané děti si ponesou následky po celý život. A co my? Oddychneme si s tím, že to byl výjimečný akt násilí opilého grázla?

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 29.11. 2010