Není čas na uspávanky

29. 11. 2010 / John Michael Greer

Za prvé - a to je pro mě nejdůležitější - existuje potřeba nesouhlasu. Nemůžeme předem vědět, která konkrétní sada nástrojů a dovedností se bude nejlépe hodit pro únik ze zmatků, jež se kolem nás začínají rýsovat - a tím myslím jak kratkodobý zmatek vytvářený implozí americké dluhové ekonomiky a jejích zahraničních obdob, tak dlouhodobý a ještě horší zmatek vznikající z čelního nárazu civilizace a technostruktury předurčené k neomezené expanzi na tvrdé meze konečné planety. Zelené kouzelnictví, tak jak jsme o něm zde hovořili, je pouze jednou z možností, a i uvnitř něj je zapotřebí spousty prostoru pro různé cesty, nové vynálezy, místní tradice, a užitečnou nápomoc upřímného výstřednictví.

Ti z mých čtenářů, kteří mě posledně vzali za slovo a otevřeli si výtisk Darwinovy knihy O původu druhů a další literaturu dle vlastního výběru už trochu chápou důležitost odchylek pro evoluci; poskytují surovinu, jež je dále selektována přírodním výběrem. Nedostatek přirozeného výběru nám v podmínkách blízké budoucnosti rozhodně nehrozí, to je jisté, avšak je na nás, abychom poskytovali odchylky. To zčásti stálo za mým doporučením, aby uchazeči u hodnost zeleného kouzelníka zaplavili antikvariáty a prokousali se obskurními informacemi, a je to také zčásti příčinou, proč jsem se takřka monomaniakálně zaměřil na velmi svéráznou verzi zahradničení - na verzi rozvinutou v době energetické krize 70. let - přestože existuje řada jiných možností. Má to jednoduchou logiku: Dost velká část zelených čarodějů, kteří nevyrůstali ve zmíněné dekádě, musí být pobouřena zámerně otravným přístupem soustředěným na 70. léta, a tato otrávenost je přinutí hledat jiné možnosti.

Na jiný důležitý důvod mě upozornila kniha, která se přednedávnem objevila na mém zápraží. Nebudu jmenovat autora, vydavatele, ani téma, protože by mohlo stejně tak dobře jít o kteroukoliv jinou ze stovek knih; v současnosti jsou natolik navzájem zaměnitelné, tak nezapamatovatelné a tak vlezlé, jako američtí politici v době voleb. Nejsem si jistý, proč mi knihu poslali, protože přišla bez ohlášení; musím předpokládat, že jelikož píšu o krizi průmyslové společnosti a tato kniha tvrdí, že nabízí řešení, autor nebo marketingové oddělení nakladatelství se rozhodli, že bych o ní patrně měl vědět.

Ten typ knihy, o němž je řeč, určitě znáte. Začíná několika odstavci konzervovaných dějin, které kombinují vyostřenou verzi potíží, jimž čelíme - přirozeně s tendencí zdůraznit ty aspekty, jež má navrhované řešení odstranit - a stejně barvitý výčet veškeré prehistorie tohoto řešení, který vede zpět až k exotickému a právě dnes módnímu zdroji. Hovoří o prosazovaném řešení s falešným nadšením a neproblematickými očekáváními, jimiž se jinak spíše vyznačují tiskové zprávy začínajících technických firem, které do roka zbankrotují. Věnuje krátkou kapitolu či dvě kritice navrhovaného řešení, aby ji šmahem odbyl, a končí pak vizí slavné utopické budoucnosti, která nás očekává, jakmile poslední pětiletý plán - oh, promiňte, jakmile prosazované řešení bude všeobecně přijato a získá bohaté dotace, jež autor hodlá přilákat.

To co v knihách tohoto druhu není obsaženo je stejně tak důležité a stojí za zmínku jako to, co v nich je. Nenaleznete žádnou podstatnou diskusi o mezích navrhovaného řešení - které rozměry krize průmyslové civilizace vyřešit nemůže, které bioregiony nebo lidské společnosti je nemohou efektivně využít, které požadavky na zdroje, environmentální efekty nebo ekonomické faktory omezují jeho užití, a tak dále. Nenaleznete žádnou podstatnou diskusi o nevýhodách navrhovaného řešení - jakou zátěž bude představovat pro již tak napjatou nabídku zdrojů, pro ekosystémy nebo ekonomiky. Zrovna tak byste nenašli smysluplná srovnání mezi prosazovaným řešením a jinými způsoby zajištění téže věci. Protože vždy existují meze, náklady a alternativy, a rozumný přístup k jakémukoliv rozhodnutí musí vzít tyto tři věci v úvahu, jejich vyloučení z podobných knih není zrovna maličkost.

Je ještě jedna věc, která v knihách toho druhu, o němž píšu, chybí: Neočekává se, že by čtenář něco udělal. Donedávna, pokud jste četli knihu zabývající se nějakou soudobou krizí, vykreslila nebezpečí v těch nejapokalyptičtějších pojmech, pak přiběhla s nějakým řešením vymalovaným kvůli vašemu schválení v zářivých barvách, a mohli jste se vsadit o cokoliv, že závěrečné kapitoly se pokusí prodat čtenáři nějaký produkt, službu, hnutí, nebo něco podobného. Tento typ dryáčnického přístupu je stejně starý jako Iowa a dvakrát tak otřepaný, ale přinejmenším je poměrně přímočarý.

Knihy které mám na mysli jsou všechno jen ne přímočaré. Stejně jako marketingové výtvory, o nichž byla právě řeč, se celý čas snaží, aby krize, které se autoři věnují, vypadala tak špatně, jak jen lze, a vyšňořuje prosazované řešení do třpytu neomylnosti stejně nádherného jako ten, jakým karnevalový dryjáčník ověnčoval Pravý arkansaský hadí olej doktora Foxe; nicméně tyto knihy nejsou psány proto, aby prodávaly. Při četbě příkladu, o němž byla řeč výše, mi konečně došlo, co je jejich skutečným účelem: Jsou psány proto, aby uchlácholily.

Tento typ uspávankové literatury je právě teď velice populární. Kratší příklady brumlající na stejnou notu lze najít ve všech dnešních amerických médiích. The New York Times jsou jsou do takových věcí obzvlášť zamilovány; má adoptivní sestra Sharon Astyk v nedávném příspěvku elegantně vykuchala jeden příklad z tohoto zdroje, ale můžete se vsadit, že ani autor, ani zamýšlené publikum článku si toho nepovšimnou. Věnují svou pozornost něčemu jinému.

Zejména v Americe, ale nejen tam, pod povrchem společnosti vzrůstá povědomí o tom, že současné problémy nemusejí být prostě jen retardéry na cestě k zářné budoucnosti, již nám slibuje naše sociální mytologie. Tušení, že něco se opravdu, hluboce, zoufale pokazilo, přímo v jádru světa, který jsme si pro sebe vytvořili, se stalo pozadím většiny kolektivních rozprav, jež definují naši kulturu. Pokud ne nic jiného, tedy popularita konejšivých narativů o budoucnosti je známkou toho, jak všeprostupujícím se toto pozadí stalo; takovéto úsilí o masovou útěchu nachází svůj odbyt, jen když před strachem už není úniku.

To vše má ale ještě jeden rozměr, a ten se přímo vztahuje k projektu Zeleného kouzelnictví. Jedna z věcí, která právě teď činí naše nesnáze pro tolik lidí tak obtížnými, je fakt, že jakékoliv dostupné řešení pro budoucnost zahrnuje jistotu masivního zbídačení. Pět procent lidí, která žijí ve Spojených státech, si zvyklo žít ze čtvrtiny světové nabídky energií a zhruba ze třetiny surovin a průmyslových produktů. I kdyby svět nečelil rapidnímu vyčerpávání dobře dostupných zásob fosilních paliv, stejně rapidímu vyčerpávání mnoha jiných pro ekonomiku zásadně důležitých neobnovitelných zdrojů, globálnímu klimatu přecházejícímu ke kritickým nestabilitám, závratné paletě lokálních, regionálních a globálních ekologických změn, a nevyhnutelným zpětným vazbám, jež tyto změny způsobí - a samozřejmě, že všem těmto věcem svět čelí a s každým dalším rokem budou narůstat - i kdyby se tyto věci neděly, uspořádání, které poskytuje Američanům tak obrovský podíl světových zdrojů, by už příliš dlouho nevydrželo.

Toto uspořádání bylo produktem zvláštních historických podmínek. Před sto lety takové podmínky neexistovaly; tehdy to byla Británie, kdo dostával nepřiměřený podíl světového bohatství, jakožto obročník imperiálního systému, jenž přímo ovládal čtvrtinu světové pevniny, dominoval také světovým oceánům a z toho důvodu i většině mezinárodního obchodu. Amerika byla tehdy vznikající mocností, to jistě, ale ani se neblížila postavení největší světové ekonomiky; musela chránit svůj průmysl před vlivem britského kolosu týmiž obchodními bariérami, jaké Číňané dnes používají proti nám. (Ano, britští ekonomové kritizovali USA vesměs týmiž výrazy, jaké naši ekonomové nyní používají k obžalobě Číňanů; neposlouchali jsme, a ani oni nebudou.)

Netrvalo to ani sto let, než bylo britské impérium nahrazeno naším, a nepotrvá to sto let, než bude to naše nahrazeno nějakým jiným. Jelikož se nemůžeme spolehnout na neobvyklé historické okolnosti, jež Británii dovolily udržet si pár zbytků imperiální důstojnosti a něco z privilegovaného ekonomického postavení - byla v zásadě schopna pronajmout svůj ostrov americké armádě coby neobvykle velkou letadlovou loď pohodlně zakotvenou u břehů Evropy; my takovou geopolitickou výhodu nemáme - následné období po americkém impériu bude takřka jistě mnohem více připomínat konec jiných impérií: Ekonomický kolaps, masivní politický rozvrat a dlouhé období nepokojů a kontrakce, než bude dosaženo dna a bude konečně možné, aby začalo vznikat oživení. Globální impérium předcházející tomu britskému, španělské, může poskytnout přiměřenější model: Toto impérium se zhroutilo začátkem 19. století v době, kdy se Británie stávala globální mocností, a teprve koncem 20. století se Španělsko konečně dokázalo zbavit dlouhé noční můry zbídačování a politického chaosu, které následovaly.

Opět, toto bychom mohli očekávat, pokud by globální ekonomika byla v zásadě založena na obnovitelných zdrojích a globální ekologie se neredefinovala tváří v tvář několik století trvajícímu zneužívání poháněnému fosilními palivy. Připočtěte vliv vyčerpání energií a zdrojů, změnu klimatu a environmentální nestabilitu, a také mimořádně vysokou pravděpodobnost stále zuřivějšího a násilnějšího soupeření o zbylé zdroje, a důsledky konce amerického impéria budou pravděpodobně drastičtější než cokoliv, co jsme na Západě viděli od pádu Říma.

Mám podezření, že většina Američanů to dnes již ví, nebo přinejmenším tuší. Nyní, když přednáším o budoucnosti publiku mimo komunitu ropného zlomu, mohu začít takto: "Vzpomínáte si na všechny ty vědce, kteří před několika dekádami varovali, že pokud ve velice blízké budoucnosti neprovedeme jisté drastické změny, budeme počátkem jednadvacátého století v obrovských problémech? Hádejte, co k tomu dodám." A mnohem častěji se stane, že se nikdo nehádá. Někteří, přinejmenším soudě podle komentářů a otázek které dostávám, se už začínají snažit připravovat svou mysl na budoucnost, ve které takřka všichni budeme podle současných standardů zoufale chudí; mnohem víc jich doufá, že to nejhorší se jim nějak vyhne, nebo že budou mít dost štěstí a zemřou dříve, než to přijde - potkal jsem lidi tak podrobně popisující zmíněnou naději, a ne všichni byli staří.

Dokonce i u těch, kdo trvají na tom, že se to nestane - u těch, kdo tvrdí, že střed Země je naplněn nekonečným oceánem ropy, nebo že držet se za ruce a zpívat "kumbája" je vhodná strategie pro věk imperiálního úpadku a globálního překmitu, nebo že nanebevzetí, singularita či rok 2012, případně nějaký jiný bůh ze stroje anihiluje dějiny a zachrání je před budoucností - se musím ptát, kolik jich doopravdy věří tomu, v co tvrdí, že věří. Znám příliš mnoho lidí trvajících například na tom, že v roce 2012 přijde konec světa, kteří dosud skládají peníze na důchodové účty, a během poslední dekády bylo veřejným tajemstvím, že naprostá většina lidí, kteří si rádi představují život v záchranných ekovesničkách, nebyla ochotna hnout prstem nebo utratit šesták, aby takový projekt uvedla v život.

Rád bych dodal, že to vše se děje proto, že denní snění o neexistujících záchranných ekovesničkách a katastrofách ničících planetu ode dneška za dva roky, které ve skutečnosti staří Mayové nepředpověděli, sdílí společný účel, jemuž slouží také abiotická ropa, fúzní energie a další bazarové uspávanky vydávané za řešení. Jejich účelem je poskytnout lidem něco uspokojivějšího k přemýšlení než budoucnost, která jim dýchá na záda. Ano, planetární katastrofy jsou uspokojivější námět k přemýšlení než pár století drsného úpadku, zbídačování a ubývání obyvatelstva; pokud všichni budeme vrženi do budoucího království v jedné obrovské ohnivé kouli, aspoň to bude rychle za námi, a v těch několika sekundách před tím, než budete odpařeni, snad můžete získat nějakou útěchu z vědomí, že to nakonec nebyla vaše vina.

Sžíravá ironie tu spočívá v tom, že i potenciálně funkční projekty mohou být proměněny v uspávanky stejně účinně, jako to nejpochybnější denní snění. Nejsem zrovna fanouškem koncepce záchranných ekovesnic, ale je pořád možné, že jedna nebo více z té trochy dobrovolných komunit, které přijaly tuto roli, se mohou ukázat být tím, kdo měl celou dobu správný nápad; to ty, které nevznikly, nikdy nevzniknou a fungují primárně jako utišující prostředek, jsou zaručeně k ničemu. Stejně tak některé jiné přístupy, které se staly ohniskem konejšivých rozprávěnek o tom, že řešení bylo nalezeno, mohou ve skutečnosti přinést něco dobrého - a v některých případech hodně dobrého - pokud se k nim přistoupí jako k projektům vyžadujícím okamžitou tvrdou práci ze strany každého, kdo si je přeje uskutečnit, spíše než jako k podkladu pro fantazírování o tom, že někdo jiný udělá vše, co je třeba.

Zelené kouzelnictví je zranitelné přesně tím samým procesem. To je jeden důvod, proč zde nemám v úmyslu předložit hezky uspořádaný všeobjasňující plán záchrany světa, nebo knihu, pro niž by tyto příspěvky představovaly velmi hrubý počáteční náčrt. Zelené kouzelnictví nemůže svět zachránit, pokud "záchrana světa" znamená nalezení nějakého způsobu, jak dovolit Američanům, aby pokračovali v něčem podobném životnímu stylu, jenž vyžaduje pro svou podporu třetinu světové ekonomické aktivity; ale pokud se s ním bude primárně zacházet jako se surovinou pro uspávanky, nesplní dokonce ani ty uměřené, nicméně užitečné úkoly, jichž může potenciálně dosáhnout.

Na uspávanky nemáme čas. Zatímco vláda Spojených států otevřeně kryje své dluhy tištěním peněz, zatímco ceny potravin a zboží rostou, počet trvale nezaměstnaných v průmyslovém světě stoupá a Čína uzavírá smlouvy s ostatními hlavními obchodními partnery, aby oceňovala zboží a provozovala burzy v jüanech a v místních měnách místo v dolarech, čelíme velkému riziku vážných diskontinuit v poměrně blízké budoucnosti. Proto doufám, že popoženu lidi již zapojené do projektu Zeleného kouzelnictví, aby se dali do práce; možná je teď na severní polokouli zima, ale je to čas vhodný pro tvorbu osevních plánů, objednávání osiva, kompostování a připsání několika nástrojů na seznam vánočních dárků.

Příští příspěvek záběr poněkud rozšíří a bude se věnovat hodnotě některých částí sady nástrojů nabízené starým hnutím přiměřené technologie, které byly odloženy na okraj. Mezitím doporučuji všem čtenářům, kteří tyto příspěvky používali jako materiál k dennímu snění, aby to znova promysleli. Pokud se z hlediska dnešních standardů stanete zoufale chudými, a to se stanete, mohli byste se také naučit, jak se s tím vyrovnat s určitou porcí dovedností, a možná dokonce s trochou šarmu. Vědět, jak si vypěstovat část potravin, jak udržet dům v příjemném stavu s minimálními energetickými vstupy a udělat další věci, které zelení čarodějové dovedou, to může pomoci; naslouchat uspávankám nikoliv.

Článek v angličtině: ZDE

Vytisknout