Filosofie jednoho biologa

29. 11. 2010 / Michal Rubáš

Experti naší centrální banky se tedy se svými schématy a predikcemi pomalu stávají nekonkurenceschopnými. Nemusí je to ale vůbec mrzet. Takřka denně se totiž objevují nové profese, které úlohu teoretiků nízkých daní a veřejných výdajů přebírají a především hravě zvládají. Jedná se většinou o herce, režiséry, zpěváky a dobré baviče. Díky poslednímu textu Milana Valacha jsem se dozvěděl, že tuto plejádu osobností je třeba rozšířit ještě o jednoho darwinistického filosofa.

Když jsem před půldruhým rokem rekapituloval různá nedorozumění darwinismu a dokladoval, že přírodní vědy jsou ve skutečnosti o něco společenštější než si přírodovědci myslí ( ZDE> , respektive ZDE>), domníval jsem se, že kritizované pozice až příliš ve svém textu karikuji a především že jejich držitelé už před nějakým časem vyhynuli - alespoň v evropském akademickém prostředí. Stanislav Komárek však učinil mé staré texty zase aktuálními a střízlivě věcnými.

Kdybyste snad dnes ještě někdo byli na pochybách o tom, jakou roli ve společnosti obecně a v ekonomice zvlášť hrají instituce sociálního státu a veřejných služeb, vysvětlí vám tento společenský přírodovědec, že stejnou jako obrovské parohy na hlavě hynoucího jelena. Lehkomyslnost, s jakou si starý velejelen nechával narůst svoji parádu, totiž zhruba odpovídá nezodpovědnosti "málo majetných", kteří bez znalostí společenských a ekonomických zákonitostí tlačí svými voličskými hlasy na to, aby hypertrofoval sociální stát a nebohá země se ocitla v dluzích nebo v důsledku toho snad taky nějak vyhynula. Z toho důvodu prý nejsou vůbec od věci oligarchické úvahy o tom, že by měli být rozhazovační a nevzdělaní chudí zbaveni voličského práva. Je to koneckonců otázka našeho přežití. Nebo chtěli byste snad při účetní uzávěrce dopadnout taky jako ten jelen?

Aby Stanislav Komárek dodal váhu svojí tezi, že nás zadlužuje a ohrožuje příliš mnoho demokracie, dovolává se starého Anaximandra, prvního řeckého filosofa, jehož známý výrok o totožnosti počátku a konce v jednotě trvajícího základu novátorsky vyložil ve smyslu 'kdo s čím zachází, tím také schází' a 'všeho moc škodí', tedy nejen hodně paroží na hlavě sudokopytníka. Aby pak ještě více ilustroval nepatřičnost rozbujelé demokracie, poukazuje na pozoruhodnou skutečnost, že každý přece nemůže operovat. Operovat mohou pouze lékaři, odborníci. Z toho má pravděpodobně vyplynout, že o politickém směřování by měli rozhodovat taky pouze odborníci, asi nějací odborníci na vládnutí. Liberální ekonomové nebo darwinističtí biologové - kdo pozná rozdíl? To bude těžká volba.

Kdyby se profesor Komárek propracoval v četbě textů raného myšlení až k Platónovi, měl by cennou příležitost nepochopit ještě jednoho řeckého autora. Toho, který trpělivě objasňuje, že politické otázky, otázka spravedlnosti, otázky výchovy a hledání toho, co je dobré, či toho, co duši činí lepší, nejsou problémy odborné ani technické, což je také důvod, proč pro tyto otázky neexistují žádní odborníci. Platón navíc ukazuje, že ti, kteří se za odborníky v těchto věcech z nějakého důvodu považují, stejně jako ti, kteří do těchto otázek vnášejí své sebevědomí, rutinu a dílčí poznatky nabyté v jiných, úzkých oborech vědění či činnosti, se při hledání odpovědí osvědčují nejméně. Není větší tragédie, než když liberální ekonom nebo úspěšný biolog vysvětluje, co je svoboda, spravedlnost, nebo k čemu je sociální stát.

I když pomineme mylný Komárkův předpoklad, že dochází k nárůstu sociálních výdajů, a i když dále zůstaneme na půdě bioekonomických pojmů, měl by nějaký odborník s nezpochybnitelným volebním právem vysvětlit, jak jdou dohromady teorie, že naši společenskou či druhovou prosperitu ohrožuje štědrý sociální stát (o němž si mimochodem Češi, Irové a Lotyši v uplynulých dvaceti letech mohli nechat jenom zdát), a empirický fakt, že nejlépe zvládají dnešní krizi skandinávské státy s nejvelkorysejším sociálním zabezpečením občanů a nejvyššími mzdami (zatímco státy sociálně nejúspornější -- USA, Irsko, Velká Británie, Lotyšsko, Bangladéš -- se potácejí na pokraji bankrotu).

Nechci zpochybňovat majestát všemohoucího darwinismu, tohoto spolehlivého hlasatele nezbytnosti konkurenčního napětí mezi neprivilegovanými a účinného konzervantu jejich kolektivní bídy, ale je možné, že ekonomická prosperita upadá s rostoucí mírou ekonomické nerovnosti rychleji, než si naši top politici a pravicoví intelektuálové na katedrách myslí. Fakt, že desetina světové populace ovládá skoro devět desetin světového bohatství globálně vzato ekonomice asi moc neprospívá -- už proto, že taková nerovnost podstatně omezuje "cash flow". To by mohli pochopit i čeští liberálové.

Spíše než ve volebním právu nepřizpůsobivých, odborně nevzdělaných a úskalí evoluce neznalých navrhuji spatřovat příčiny socioekonomického krizového vývoje a) v redukci sociálního státu coby instituce zpomalující nárůst nerovností, b) v nadměrné koncentraci soukromé finanční a hospodářské moci, jež odsává peníze z ekonomiky a není už ochotna se podílet na financování veřejných služeb placením daní ani se dělit o zisky se svými zaměstnanci nebo dodavateli, c) v neoliberální ideologii, která tento neudržitelný trend kryje paradoxně hodnotami svobody a výkonnosti, a v neposlední řadě d) v hypertrofované intelektuální přizpůsobivosti a prodejnosti některých akademiků, kteří tak nějak instinktivně vědí, co v době bezprecedentních útoků na základní práva občanů říkat do médií.

Vytisknout