Spořivá britská budoucnost jako katastrofický film

27. 10. 2010

Hlavní nemrtvá idea dnešní ekonomie říká, že fiskální střídmost je cestou z krize, navzdory jasným důkazům o opaku. Krátce řečeno, údajně potřebujeme seškrtat veřejné rozpočty, abychom obnovili fiskální racionalitu, a víme prý, že to funguje, protože malé otevřené ekonomiky 80. let (Irsko, Belgie, Dánsko) tohle udělaly a jejich ekonomiky přitom dál rostly. Hlavní problém této politiky spočívá v tom, že pokud vůbec fungovala, pak jedině tehdy, když všechny ostatní ekonomiky kolem rostly. Pokud ale všechny ekonomiky padají, tak to co je individuálně racionální představuje kolektivní katastrofu.

Druhý problém spočívá v tom, kdo za dluhovou krizi platí. Odpověď zní, že nikoliv ti, kdo ji především zavinili, tedy na prvním místě finanční sektor. Naopak, dvojité břemeno je naloženo na ty, kdo si je nemohou dovolit nést - daňové poplatníky nízkých příjmů a spotřebitele. Nejprve to byla záchrana bank, ztracené zisky a chybějící růst, po druhé má dopad podobu fiskální konsolidace (omezení veřejných služeb) kvůli splácení dluhů způsobených záchrannými balíky.

Británie právě spouští gigantický přirozený experiment s fiskálními úsporami. Protože zhruba čtvrtina daňového výnosu před krizí pocházela z finančního sektoru, a také kvůli účinkům automatických stabilizátorů, rozpočtový deficit v příštím roce dosáhne 10,1% HDP. Aby vláda "odvrátila řecký scénář", prosazuje seškrtání veřejných výdajů ve výši 128 miliard dolarů během čtyř let, čímž hodlá snížit deficit na 2,1% v roce 2014. Zaplatí za to veřejný sektor, který krizi nezpůsobil, kdežto soukromý, zejména finance, trpět nebude.

V okamžiku, kdy mladí Britové nemohou nalézt práci, se má rozpočet univerzit ve školním roce 2011/2012 snížit z 3,9 miliard liber na 700 milionů.

Existují čtyři cesty z finanční a dluhové krize. Za prvé, můžete zbankrotovat. Avšak Británie s dluhem menším než strop stanovený Maastrichtskými kritérii tohle sotva udělá. Devalvace je další možnost, a libra už ztratila podstatnou část své hodnoty - ale stejně se vyvíjejí i další měny, zejména dolar, takže účinek je omezený. Takže zbývají dvě další možnosti: Inflace a deflace.

Pokud jste zadlužení, inflace by pro vás byla darem. Pro věřitele by to ovšem byla naopak katastrofa, ti potřebují deflaci.

Pokud na věc nahlížíte z uvedené perspektivy, získáte určitý klíč k narativu úspor. Ti, kdo vlastní pohledávky, se dočkají jejich zhodnocení, zatímco vlastníci reálných aktiv a lidé bez vlastnictví ponesou náklady. Současně s tím je realizován dlouhodobý cíl konzervativců v podobě omezení státu - pod záminkou odvrácení bankrotu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 27.10. 2010