Doplňovací volby v USA, Obama a Írán

27. 10. 2010

Pokud by Republikáni příští týden získali v obou komorách zdrcující většinu, stejně by něměli dost hlasů k přehlasování prezidentského veta. Takže nebudou schopni schvalovat legislativu jednostranně, a pokud má být nějaká legislativa schválena, bude muset být výsledkem jednání mezi prezidentem a Republikánským vedením Kongresu. Takže ať už Demokraté dopadnou lépe, než se očekává, nebo jestli si Republikáni připíšou velké vítězství, praktický výsledek bude v obou případech stejný.

Když vezmeme v úvahu obtíže, které měl prezident Barack Obama s prosazením legislativy týkající se zdravotní péče, dokonce i s velkou většinou v obou komorách, je jasné, že bez souhlasu Republikánů nebude s to prosadit jakýkoliv významný legislativní návrh. Výsledkem bude buď zablokování, nebo legislativní agenda velmi odlišná od té, které jsme byli svědky v prvních dvou letech.

Nejde o nic výjimečného. Zvraty během prvních doplňovacích voleb po volbách prezidentských se dotkly Ronalda Reagana i Billa Clintona. Neznamená to, že Obama zaručeně neuspěje při pokusu o znovuzvolení, ačkoliv to znamená, že aby tyto volby vyhrál, bude si muset počínat o dost jinak než dosud. Také to znamená, že prezidentská kampaň v roce 2012 začne ve středu 3. listopadu. Vzhledem k nízké míře schvalování své práce veřejností se Obama zdá být zranitelný a Republikánská nominace se stane mimořádně hodnotnou. Ze své strany nemá Obama při přebudovávání svého prezidentství mnoho času nazbyt. Vzhledem k iowským konferencím za 15 měsíců a k náskoku Republikánů bude muset prezident zahájit svou kampaň.

Obama má teď ve sféře vnitřní strategie dvě možnosti. První je pokračovat v prosazování své agendy, i když ví, že bude zamítnuta. Pokud se vnitřní situace zlepší, bude za to odměněn. Pokud ne, narazil na stranictví Republikánů. Druhá možnost je opustit svou agendu, spolupracovat s Republikány a obnovit svůj obraz centristy. Obojí znamená politické výhody a nevýhody a znamená to také důležité strategické rozhodnutí, které musí Obama udělat.

Možnosti v zahraniční politice

Obama má ještě třetí možnost, kterou představuje posunutí důrazu z domácí politiky na zahraniční. Zakladatelé vytvořili systém, v němž je prezident v domácí politice přirozeně slabý a schopný akce pouze tehdy, je-li jeho pozice v Kongresu extrémně silná. Tímto způsobem se Zakladatelé snažili odvrátit tyranii těsných většin. Současně v zahraniční politice prezidenta dost posílili bez ohledu na Kongres, a vývoj prezidentství během dalších staletí tuto moc ještě zvětšil. Historicky vzato, když byl prezident doma slabý, jednou z možností, která mu zůstala, je vypadat silný díky tomu, že se soustředí na zahraniční politiku.

Pro prezidenty jako Clinton v letech 1994-1996 tohle nepředstavovalo zvlášť schůdné řešení. Mezinárodní systém byl klidný a bylo těžké jednat rozhodně a tak, aby to dávalo smysl. Pro Reagana v letech 1982-1984 to bylo snadnější. Sovětský svaz byl silný a představoval hrozbu, a agresivní protisovětský postoj byl populární a vyplýval z jeho kampaně v roce 1980. Rozmístěním pozemních střel s plochou drahou letu a balistických raket středního doletu Pershing II v Západní Evropě se odcizil svým oponentům, posílil pozici v politické základně a dovolilo mu to ovládnout politický střed (a nakonec to přinutilo Sověty souhlasit se smlouvou o likvidaci střel středního doletu). V roce 1984, když recese skončila, protisovětský postoj pomohl Reaganovi porazit Waltera Mondalea.

Obama nemá Clintonův problém. Mezinárodní prostředí mu dovoluje zaujmout mnohem asertivnější postoj než v uplynulých dvou letech. Podle přicházejících zpráv se válka v Afghánistánu dostává z hlediska vyjednávání do delikátního stavu. Irácká válka má ke stabilitě daleko, 50 000 amerických vojáků je dosud na místě, a íránská otázka je zcela otevřená. Izraelsko-palestinské rozhovory se rovněž zadrhávají, a je tu i spousta dalších zahraničněpolitických otázek, od rostoucí asertivity Číny přes obnovenou moc Ruska až k probíhajícímu úpadku vojenské moci evropských spojenců Ameriky. Existuje řada otázek, kterým je třeba se věnovat na prezidentské úrovni, mnohé z nich osloví přinejmenším některé voliče a dovolí Obamovi zůstat prezidentem navzdory slabé politické podpoře.

S proměnou Obamy v zahraničněpolitického prezidenta jsou dva problémy. První je, že země je soustředěna na ekonomiku a domácí záležitosti. Pokud se prezident zaměří na zahraniční politiku a americká ekonomika se do roku 2012 nezlepší, bude ho to stát znovuzvolení. Jeho nadějí budou zahraniční úspěchy, nebo přinejmenším dojem, že je v otázkách národní bezpečnosti silný, spolu s ekonomickým oživením nebo věrohodným důvodem obvinit Republikány. To je obtížný manévr, ale jeho prezidentství už nenabízí jednoduchá řešení.

Druhým problémem je, že jeho prezidentství a kampaň byly založeny na obecném principu přizpůsobení spíše než na konfrontaci v zahraničních záležitostech, s jedinou výjimkou Afghánistánu, kde se rozhodl být podstatně agresívnější než jeho předchůdce. Místo, kde se rozhodl být asertivní, však nevypadá, že by mu přineslo velký zahraničněpolitický úspěch, pokud úspěch neznamená dohodu s Talibánem. Dohoda bude Republikány portrétována jako kapitulace spíše než jako triumf. Pokud bude v Afghánistánu pokračovat ve stávajícím kursu, bude vypadat jako ten, kdo se trmácí po staré cestě a ne jako ten, kdo razí novou.

Je zajímavé, že pokud by Obamovým cílem bylo vypadat při znovuzískávání politického středu silný v otázkách národní bezpečnosti, Afghánistán nabízí tu nejméně atraktivní příležitost. Jeho volbou je vyjednávání, jež posílí jeho obraz akomodacionisty, nebo pokračování ve válce, což není zrovna novinka. Může rozmístit v Afghánistánu ještě více jednotek, ale pak by riskoval, že bude vypadat jako Lyndon Johnson v roce 1967, když posílal vojáky na nepřítele, aniž by měl jasný plán. Může samozřejmě vytvořit velkou krizi v Pákistánu, ale vzhledem k situaci v Afghánistánu by bylo mimořádně nepravděpodobné, že takový pokus skončí dobře. Zahraničněpolitický prezident musí být úspěšný.

V Iráku toho lze zrovna teď udělat velmi málo, kromě odložení stahování vojsk, což by jeho politickou pozici moc neposílilo. Navíc klíčovým problémem v Iráku je v tuto chvíli Írán a jeho podpora rozkladných sil. Obama se může pokusit vynutit si izraelsko-palestinskou dohodu, ale to by vyžadovalo změnu postoje Hamásu, což je nepravděpodobné, nebo masivní ústupky Izraele, který si však nemyslí, že by je měl udělat. Problém s Izraelem a Palestinci je v tom, že mírové rozhovory, takové jako Clintonovy v Camp Davidu, mají nepěkný sklon zvrhnat se v chaos.

Situace v Evropě, Rusku a Číně má velký význam, ale nemá sklon podléhat dramatickým aktům. Spojené státy nezahájí blokádu Číny kvůli juanu ani nepovedou s Evropany sérii ochromujících jednání, aby dosáhly zvýšení jejich obranných rozpočtů a závazků k větší podpoře pro americké války. A situace ohledně Severní Korey postrádá naléhavost, jež by ospravedlnila zásah USA. Je tu mnoho akcí, které by uspokojily Obamovy akomodacionistické sklony, ale ty by mu moc nepomohly, pokud chce v otázkách národní bezpečnosti demonstrovat svou rozhodnost.

Íránská varianta

To ponechává ve hře zřejmou variantu: Írán. Írán je tou otázkou, díky níž by prezident mohl k sobě přitáhnout veřejné mínění. Republikáni zobrazovali Obamu jako slabého v boji s militantním islamismem. Mnozí Demokraté vidí v Íránu represivního porušovatele lidských práv, zejména po potlačení Zeleného hnutí. Arabský poloostrov, zejména Saúdská Arábie, se Íránu obává a přeje si, aby Spojené státy udělaly víc než dodaly během příštích deseti let zbraně v ceně šedesáti miliard dolarů. Izraelci jsou samozřejmě nepřátelští. Evropané jsou také nepřátelští, ale přejí si vyhnout se eskalaci, pokud by neskončila rychle a úspěšně, bez přerušení dodávek ropy. Rusové, podobně jako Íránci, jsou Američanům trnem v oku, a stejně tak Číňané, ale ani jedni by neměli mnoho možností zasáhnout, pokud by se Spojené státy s Íránem vypořádaly rychle a efektivně. A co více, situace v Iráku by se zlepšila, pokud by Írán byl neutralizován, a psychologie v Afghánistánu by se také změnila...

Nejzřejmějším ospravedlněním by bylo tvrzení, že Írán vyrábí jadernou zbraň. Zda bude pravdivé nebo ne, na tom by nezáleželo... vzhledem k tomu, že se Obama nemusí vypořádávat s debaklem takového tvrzení v roce 2003...

Jak už Stratfor v minulosti argumentoval, zničení íránských jaderných kapacit by nebylo jednodenním náletem, a Írán také nepostrádá možnosti odvety. Jeho jaderná zařízení se nacházejí na řadě míst a Írán měl roky na to, aby je zodolnil. Zničení těchto zařízení může vyžadovat dlouhou leteckou kampaň a může dokonce vyžadovat použití zvláštních operací k verifikaci bojového poškození a k dokončení mise. Navíc kvůli ochraně tras pro přepravu ropy z Perského zálivu proti hejnům malých člunů a minám by byla potřebná ozbrojená akce proti íránským námořním silám, bylo by nutno zaútočit na íránské protilodní střely a zničit íránské letectvo a protivzdušnou obranu. To by problém zbytku íránských konvenčních sil, které by představovaly hrozbu pro celý region, nevyřešilo, takže i na tyto síly by bylo třeba zaútočit a způsobit jim značné ztráty.

Útok na Írán by nebyl invazí ani krátkou válkou. Jako v Jugoslávii v roce 1999 by šlo o dlouhou vzdušnou válku trvající neznámý počet měsíců. Byli by tu američtí zajatci z letadel sestřelených nebo utrpivších mechanickou poruchu nad íránským územím. Bylo by tu mnoho civilních obětí, na něž by se zaměřila mezinárodní média. Nešlo by o antiseptickou kampaň, ale pravěpodobně (i když je důležité zopakovat, že nikoliv jistě) by zničila íránské jaderné kapacity a značně oslabila konvenční síly. Byla by to válka založená na amerických silných stránkách v oblasti vzdušného boje a technologie, ne na amerických slabinách v oblasti protipovstaleckého boje. Posílila by íránský režim (jako to letecké bombardování obyčejně dělá) mobilizováním íránské veřejnosti na jeho straně a proti agresi. Pokud by kampaň byla úspěšná, íránský režim by byl politicky silnější, přinejmenším načas, ale vojensky vykuchaný. Úspěšná kampaň by usnadnila americký odchod z Iráku, zchladila obavy Saúdů a ukázala Evropanům americké kapacity a vůli. Také by způsobila, že Rusové a Číňané zpozorní...

Říkám, že v tomto dějinném okamžiku, vzhledem k zablokování domácích záležitostí, které se zdá vznikat, by přechod k důrazu na zahraniční politiku dával smysl, Obama potřebuje vypadat jako schopný vrchní velitel a Írán je logickým cílem.

Toto není předpověď. Obama se mi nesvěřuje. Jde o pouhou spekulaci o možnostech, jež bude Obama mít po doplňovacích volbách, ne o tom, pro co se rozhodne.

Celý článek v angličtině: ZDE