Epitaf levici

27. 10. 2010

Vinna je skutečně levice. Levice, která stále hovoří upejpavým a zastaralým jazykem politiky a (kosmetických) problémů, odmítla jednat. Nehájila tradiční levicové hodnoty během dlouhé noci korporátního útoku výměnou za privilegované a komfortní pozice v (tvořícím se) korporátním státě. Mocná pravicová reakce, kterou nyní zažíváme, je výrazem toho, že levičáci ohavně zradili občany.

Levice, která kdysi umožňovala postupnou reformovatelnost systému, fungovala tradičně jako pojistný ventil. Během velké krize, při zhroucení kapitalismu, umožnila (obnovný) program New Deal. Během nepokojných šedesátých let poskytovala legitimní kanály uvnitř systému, kterými se mohlo vyjádřit rozhořčení Afro-američanů a protiválečného hnutí. Ale levice je v našem věku neofeudalismu bezmocná. Už nenabízí nic než pustou rétoriku. Odmítá připustit, že moc byla korporacemi vyrvána z rukou občanů tak efektivně, že ústava a její záruky osobních svobod jsou (již) irelevantní. Nefunguje už tak, aby zmírňovala utrpení desítek milionů Američanů, tvořících stále rostoucí vrstvu deklasovaných lidí. A rozpor mezi rétorikou levicových hodnot a loupeživým systémem obráceného totalitarismu, kterému levičáci včetně Baracka Obamy slouží, činí tyto elity oprávněně terčem výsměchu. Levičáci, ať už na univerzitách, v tisku, nebo v Demokratické straně, lpí na svých privilegiích a pohodlí i když je to nutí být apologety rostoucí krutosti a vykořisťování provozovaných korporátním státem.

Lidé snášejí represe od tyranů jen tak dlouho, dokud tito vládci jsou schopni efektivně zvládat a prosazovat svou moc. Ale historie hojně předvedla, že jakmile se ti, kdo stojí v pozici síly, stanou impotentními a zbytečnými, ale stále si přidržují zisky a privilegia (plynoucí z někdejší) moci, je s nimi rychle a brutálně skoncováno. Tocqueville vypozoroval, že Francouzi v předvečer revoluce nenáviděli aristokraty, kteří již pozbyli téměř moc, víc, než kdy jindy. Rostoucí nenávist namířená na aristokratickou třídu se objevila, protože aristokracie, byť již ztratila reálnou moc, ponechala si své výsady a majetky. Do doby, kdy měli levičáci alespoň malý vliv, ať už v tisku, nebo skrze legislativní proces, byli tolerováni a dokonce respektováni. Ale jakmile ztratili levičáci všechen vliv, stali se třídou parazitů. Levičáci stejně jako onehdy déclassé francouzská aristokracie, nemají již v mocenské elitě žádnou reálnou funkci. A vzmáhající se pravicoví populisté se oprávněně ptají, proč by třída levičáků měla být tolerována, když její rétorika nemá žádný vztah k realitě a její přítomnost nemá žádný vliv na moc.

Smrt levice je, pochopitelně, katastrofou pro naši demokracii. Znamená to, že už není žádná možnost zadržování korporátního aparátu navrženého k dalšímu obohacování mocenských elit. Znamená to, že nemůžeme zamezit plundrování národa spekulanty z Wall Street a korporacemi. Nefunkční levice, v krátkosti, znamená, že již není naděje, jakkoli vzdálená, na korekci, nebo zvrácení (změn) skrze politický a volební systém. Rozpad liberální třídy zapříčiní, že frustrace pracujících a střední třídy bude vyjádřena odmítnutím tradičních občanských institucí liberální demokracie. Přesně ty síly, které k sobě přivinuly levici a které jsou zodpovědné za ožebračení státu, na tomto kolapsu, pohříchu, vydělají. Tito korporátní manipulátoři mají napilno v odvádění hněvu pryč od korporátních a vojenských sil, vydlabávají duši národa zevnitř a zaměřují vztek na slabé pozůstatky levicového myšlení. Naší věci samozřejmě nepomáhá, že levičáci (dávno) ukázali střední a dělnické třídě záda.

Korporátní stát nerozpoznal životadárnou roli, kterou levice tradičně hraje při zachovávání stabilního mocenského systému. Korporátní stát oslabující levici zvolil uzavřený systém polarizace, neprůchodnosti a politického divadla ve jménu vlády. Zajistil další destrukci státních institucí tak, že vláda se stává ještě slabší a je vysmívána. Kolaps ústavního státu, jehož předzvěstí byla smrt levice, vytvořil silové vakuum, které nová třída spekulantů, válečných podnikatelů, gangsterů a vrahů ochotně zaplní. Otevírá dveře otevřeně autoritářským a fašistickým hnutím. Tato hnutí se dostávají do popředí zesměšňováním a popichováním levice třídy pro její slabost, pokrytectví a nepotřebnost. Sliby těchto protofašistických hnutí jsou fantaskní a nerealistické, ale jejich kritika levice je založena na pravdě.

Levice, přestože se stala předmětem veřejného posměchu, stále dává přednost choreografické šarádě. Levičáci například ostře odsuzují odmítání demokratické strany znovu zavést habeas corpus (tj. zákaz věznění osob bez soudu), nebo zatrhnout rozkrádání Americké státní pokladny spekulanty z Wall Street, ale i nadále podporují prezidenta, který zbaběle slouží zájmům korporátního státu. Dokud se ještě stále hraje divadlo demokratické participace, Levice nemusí zasahovat. Může si udržovat svůj privilegovaný status. Může i nadále žít ve snovém světě, kde existuje demokratická reforma a zodpovědná vláda. Může předstírat, že má hlas a vliv v zákrutách moci. Ale beznadějná zbytečnost levice se projevuje na desítkách milionů Američanů, kteří trpí ohavné ponižovaní korporátním státem.

Smrt levice odřezává občany od podílu na mechanismech moci. Levicové instituce jako církev, tisk, univerzita a Demokratická strana, umělci a odbory kdysi nastavovaly parametry pro omezenou sebekritiku systému a malé, pozvolné reformy, v naději na změny ve směru spravedlnosti. Levice mohla kritizovat excesy státu, mohla je zmírňovat a prosazovat základní lidská práva. Sama sebe stavěla jako svědomí národa. Umožňovala národu skrze své apely na občanské ctnosti a veřejné dobro definovat se jako skupinu složenou ze ctnostných a dokonce jistým způsobem vznešených lidí. Levici bylo přiděleno místo v kapitalistické demokracii také proto, že důsledně diskreditovala radikály uvnitř americké společnosti, kteří otevřeně definovali excesy korporátního kapitalismu a kteří odsuzovali politický systém, provozovaný korporacemi a pro korporace. Skutečným nepřítelem levice nikdy nebyl Glenn Beck, ale Noam Chomsky.

Čistky a umlčování nezávislých a radikálních myslitelů a obrazoborců oloupily levici o vitalitu. Levice se sama odřízla od kořenů tvořivého a odvážného myšlení, od těch sil, které jí mohly zabránit splynout s mocenskou elitou. Levičáci vyměšují (již jen) vlažný idealismus odtržený od všedního života. To proto je každý Obamův televizní spot tak hmatatelně trapný.

Odbory, organizace původně zakotvené v doktríně třídního boje a plné těch, kdo bojovali za široká sociální a politická práva pro dělnické vrstvy, byly přeměněny v ochočené učedníky kapitalistické třídy...A tam, kde ještě odbory existují, byly přeměněny na prosté smlouvací mašinky. Sociální požadavky odborů ve 20. století, které daly dělnické třídě volné víkendy, právo na stávku, osmihodinovou pracovní dobu a sociální zabezpečení, byly opuštěny. Univerzity, zvláště v odděleních politologie a ekonomie, papouškují zdiskreditovanou ideologii deregulovaného kapitalismu a globalizace. Nemají žádné nové myšlenky. Umělecké vyjádření, stejně jako většina náboženského slavení, je z velké části jen sebestředným narcisismem určeným k obveselení bez ostnu. Demokratická strana a tisk se staly pochlebníky mocenské elity a služebníky korporací.

Jakmile už levice nezmírňuje divoké a nenasytné choutky kapitalistů, jakmile jsou napříkad odbory redukovány do role handlířů zvyšování platu a benefitů, jakmile je veřejné vzdělávání zničeno a tisk už nedává prostor chudým a dělnikcé třídě, levičáci se stávají stejně vysmívanými, jako mocenská elita, které slouží. Kolaps levicových institucí znamená, že ti, kdo jsou mimo kruhy mocenské elity, jsou lapeni v pasti bez možnosti dovolání, a to je to, co mnohé Američany svádí v zoufalství k idiotským pravicovým populistům, kteří alespoň rozumí síle nenávisti jakožto mobilizujícího faktoru.

Levice už nemá ve svých řadách ty, kdo by měli morální autonomii nebo fyzickou odvahu vzdorovat mocenské elitě. Rebelové, od Chomského, přes Sheldona Wolina po Ralpha Nadera byli vytlačeni na okraj, vykopnuti z národní diskuze a vypovězeni z levicových institucí. Levice postrádá členy s vizí a silou vyzvat na souboj dominantní volnotržní ideologie. Nenabízí žádné ideologické alternativy. Zůstává přimknuta k Demokratické straně, která všechny liberální principy zradila, včetně univerzálního zdravotnictví, skoncování s válečnou ekonomikou, kvalitního školství, energické obrany občanských svobod, tvorby pracovních míst, práva organizovat se v odborech a pomoci pro chudé.

"Levice kdysi odmítala trh jako vykořisťovatelský," píše Russell Jacoby. "Nyní oceňuje trh jako racionální a humánní. Levice kdysi odsuzovala masovou kulturu jako vykořisťovatelskou; nyní ji oslavuje jako rebelskou. Levice kdysi oceňovala nezávislé intelektuály jako odvážné; nyní se na ně ušklíbá jako na elitáře. Levice kdysi odmítala pluralismus jako povrchní; nyní jej uctívá jako hluboký. Nejsme jen svědky pouhé porážky levice, je to spíš konverze, nebo dokonce inverze."

Kapitalismus, speciálně korporátní kapitalismus, byl kdysi viděn jako systém, se kterým by se mělo bojovat. Ale kapitalismus už není ve veřejné diskuzi zpochybňován. Kapitalističtí bossové, jako Warren Buffett, George Soros a Donald Trump jsou prapodivně vzýváni jako vizionáři a celebrity, jako kdyby se chamtivost a manipulace staly nejvyššími morálními dobry. K tomu, jak Wall Street krade miliardy dolarů daňových poplatníků, jak osnuje obrovský podvod, aby lidi vystěhovala z domů a bytů, jak ekosystém, který udržuje naši planetu je zamořen a zničen, nevíme, co na to říct, co udělat. Byli jsme okradeni o řeč, kterou bychom mohli popsat realitu. Kritizujeme excesy kapitalismu, aniž bychom požadovali demontáž korporátního státu. Naše patetická odpověď je být nahnáni na mítinky šikovnými publicisty, abychom mohli křičet stupidity, jako "Yes we can!" (Ano, dokážeme to!)

Levice je vyřízená. Ani ona, ani její reprezentanti nejsou schopni vůdcovství či odparu, aby zadrželi naše směřování k despotismu. Levice dává přednost komfortu a privilegiiím před konfrontací. Nezastaví korporátní útok, ani nezmaří plány na nadvládu korporátního státu. Zůstane netolerantní v mezích těch, kteří spolu mluví. Levice nyní oceňuje nepsané pravidlo "něco za něco", nastavené Billem Clintonem, zbaběle slouží korporátním zájmům výměnou za peníze a přístup do předsálí moci. Tisk, univerzity, odbory, umělci, církev a Demokratická strana, instituce, které se bojí irelevance a zoufale se snaží udržet své pozice v rámci korporátního státu, zesílí své očišťování o ty, kteří říkají nevyslovitelné, ty, kteří jmenují to, co je zakázáno pojmenovat. Právě zbabělá a zbankrotovaná Levice jsou naši nejproradnější nepřátelé; dokonce i více, než bizarní sbírka morálních a intelektuálních trpaslíků, kteří se právě ucházejí o úřad.

(Přeložil Vladimír Dupkanič)

Vytisknout