FORUM 2000:

Svět, ve kterém nevíme jak žít

27. 10. 2010 / Jaromír Máša

Letošnímu foru zde autor článku podkládá premisu o zhoršování prostředí, ve kterém žijeme. Musím ale říci, že jsem nic takového expressis verbis na žofínském Foru neslyšel ani ve snu.. Ano, neslyšel jsem zahajovací příspěvek pana Václava Havla o tom, jak se svým údajným obřím Mercedesem zle dostává ze zajetí pražského bludiště (kdyby jel pražským s-bánem, šlo by to asi rychleji) , možná, že to bylo řečeno tam, ale netrpme neduhem elephantiasis philologica.

Chtěl bych připomenout, že každý růst má svoje meze: je to například pevnost materiálu: žádné stromy, ani mrakodrapy neporostou do nebe, prostě, protože by se přelomily.. Tomu nedopomůže žádná technická vůle, ani politická zvůle.. Nejde jen o dobu potřebnou k přechodu z městského životního prostředí do prostředí jiného (neříkám přírodního, protože to druhé prostředí je zřejmě zrovna tak umělé, jako to městské). Ano, lze si představit jakousi panurbs sahající od Cherbourgu až po Vladivostok, ale, prosím, kdo by tam chtěl bydlet, nehlaste se tolik. Zrovna tak je to s množením lidstva: poroste-li množství obyvatel Země jako dosud, v jistém momentě se bude koule naplněné lidskými těly šířit od středu země do vesmíru stále rychlostí vyšší, než je rychlost světla, četl jsem kdysi v nějakém astronomickém článku.. Poroste-li počet vědeckých publikací ~ a to poroste, protože podle množství popsaného papíru se hodnotí úspěšnost autora ~ přesáhne hmotnost popublikovaného papíru hmotnost Zeměkoule...

Ale, to by mě zdaleka tak neznepokojovalo, jako tvrzení evolucionistů, že gigantické formy života vždy signalizují vyhynutí. Anebo jest si snad mysliti, že v takových městech, jako je Tókjo (36,5 M), Nový Jork (29,6 M), Kjóto (17,4 M) je náš ideál? Stále za tím straší představa průlomu rostoucí kvantity v kvalitu.. Čím víc švestkových knedlíků sníš, tím víc si sice pochutnáš, ale zároveň uškodíš.. Je mi líto, ale ztotožńování maxima a optima je kravinium.

A to vůbec ponechávám stranou otázku kvalifikace. Zda je něco lepší anebo horší, to je věc výběru kriterií, jejich váhy a to je velice složitá věc. Zda byl "lepší" život babičky Boženy Němcové na Starém Bělidle, anebo mojí babičky v Porzellangasse 3/3/23 ve Vídni v Alsergrundu, jak to chcete zvážit, změřit? Hodnocení kvality totiž bývá příliš závislé na pocitech měřitelů. Někdo má rád vdolky, jiný zase holky.

Nejpeprnější vtip však vidím v autorově tvrzení, že se mi daří lépe, čím větší je HDP. Tak tedy především, HDP jsou různě. K jeho stanovení používá se metody výrobkové, výdajové, důchodové. Nejsem ekonom, tak jsem se podíval do "nejmodernější" encyklopedie, kdež se tvrdí: "Výrobce, který nakoupí materiál za 1000 Kč, zaplatí pracovníkům 800 Kč, spotřebuje energie za 200 Kč a výsledný výrobek prodá za 5000 Kč, přispěje ke tvorbě produktu částkou 3000 Kč (5000 − 1000 − 800 − 200). Pokud obchodník nakoupí tento výrobek za 5000 Kč, prodá jej za 7500 Kč a nespotřebuje žádný další nakupovaný materiál, energii nebo služby, přispěje tak ke tvorbě produktu částkou 2500 Kč." Nejsem národohospodář, ale nakupuji 30 let pro osm lidí. A tak tomuto tvrzení ve spojení s předchozím rozumím tak, čím větší má prodávající rabatu na výrobku, jinými slovy, čím více mě obere o peníze, tedy konkrétně, čím více zkrátí můj život, tím je vyšší HDP a tím je ... jak ... obecně? nebo "někomu specificky" všem, a tedy i kupujícímu, totiž mně, lépe, tím mám asi vyšší životní úroveň. Když se výrobci pak kartelizují a začnou diktovat ceny. vše je přece v nejlepším pořádku. A když na to HDP nedosáhnu, pak jsem přece socka a šups se mnou do lágru.

Nevím, nejspíše jsem nedouk, ale přece snad stále ještě platí zákon o zachování hmoty. Vás nikdy nenapadlo, že to je jen jiný přepis zákona Božího: světa je tolik, kolik ho Bůh na počátku stvořil? Je to zajímavá transformace. Nějak mi z toho plyne, že, i kdyby vajíčko stálo milion CZK, tak se nikterak nerozmnoží, zůstane jedním jediným vajíčkem. Jinými slovy, že se to nebavíme o skutečnostech, ale o virtualitách. Virtuálně jsem na tom stále lépe a lépe. Ve skutečnosti pořád držím v ruce Kolumbovo vejce. Jedno, jediné.skutečné neboli reálné. Nevím, ale když si spolu s tím kamarádem, který nemá ani to vejce, to které tu je, spolu nerozdělíme, tak nám žádné virtuality nepomohou. Ještě, že Kristus nebyl intelektuál, a že radil k tomu, abychom ke kalhotám přidali chudákovi alespoň i vestu.

Pokud jde o chudáky, drazí pánové, nepotřebují žádné tyto intelektualistické virtuality, ale prostě naše otevřené srdce. Milánkové, není tomu tak, že jsme pro všechny ty parametry a kilometry prostě a jednoduše to klasické srdíčko prohlásili za buržoázně komunistický pavědecký přežitek?

Vytisknout