Důležité je vnímat různou zkušenost generací

24. 8. 2010

Otec jen těsně minul první světovou válku, ve které padl děda, vyučil se ševcem v malém jihočeském městě, pro nedostatek práce se živil po stavbách a na počátku 30. let odešel do Prahy a i zde byl dlouho nezaměstnaný. Otec maminky, švadleny, kovář v ČKD, zakládal tamější organizaci sociální demokracie. Rodiče se protloukali, jak to šlo, o prvé dítě přišli pro nedostatek lékařské péče a mizerné životní podmínky. Když se táta vrátil ze zrušené mobilizace proti nacistickému Německu, plakal, za války byl v odboji, ve 45. roce přišel z lesa s Rudou armádou a podlomeným zdravím. Při americkém náletu na Prahu, tři týdny před koncem války, jsme přišli o byt. Při měnové reformě jsme neměli co měnit. Otec dožil jako vrátný a zemřel 1.5.1968, byl den v důchodu. Já jsem, jako jediný z celého příbuzenstva, vystudoval VŠ a v roce 1961 nastoupil do ČKD. Dnes jsem v penzi. Moje děti mají velmi dobré pozice a žijí nadstandardním způsobem. Vnoučata studují VŠ a jsou často v zahraničí.

Otec vývoj Pražského jara sledoval s obavou, že můj život bude podobný jeho. Vycházel ze své zkušenosti, měl o mne strach. K tehdejší politice KSČ, byl členem, měl mnoho výhrad, všechny se však týkaly denní praxe.

Pro mne rok 68 znamenal něco jiného, ale i když jsem nesouhlasil se srpnovou invazí (a za to byl odejit později z KSČ), přesto můj vztah k Sovětskému svazu nebyl nepřátelský a k Rusům vůbec ne (později jsem tam byl často, setkával jsem se tam s názory souhlasnými i nesouhlasnými, ale nepřátelství nebylo nikdy, s některými bývalými kolegy se setkávám dodnes).

V letech normalizace mi sice vadilo vyloučení ze společenského života, za největší křivdu jsem však považoval to, jak se ke mně chovali někteří nestraníci, vlastně zištně horliví zastánci svých prebend. Díky předsedovi stranické organizace v instituci kde jsem pracoval, jsem nemohl udělat kandidaturu na ČVUT (na chalupě v jižních Čechách se vydával za horlivého katolíka a po Listopadu 89 chodil v skautské košili). Přesto jsem do roku 90. vystudoval dvě VŠ, třetí po 90. roce.

Listopad 89 jsem sice přijímal jako nutnost změny systému, který se přežil, ale výroky tehdejších vůdců i nadšení některých mých kolegů (přiznávám se, že jsem mnohdy jejich aktivity bral jen jako touhu po lépe placené židli, je to smutné konstatování, ale asi dané tím, že jsem měl blíže k těm, co něco uměli než k těm, kteří měli jen řeči).

Mé děti přijímaly Listopad 89 s radostnou tváří, jásaly na Václaváku i na Letné a byly hluché k mé "opatrnické" argumentaci, svět pro ně byl černobílý. Byly ochotné snadno odložit minulost, vlastně žádnou neměly, zkušenost předků je nezajímala.

Tak konstatuji, že historie se opakuje, tak, jako já jsem nebral tátovy názory, tak děti neberou moje.

Toto vše má společný jmenovatel - historická zkušenost. Proto také bylo opatrné přijímání nebo časté nepřijímání Pražského jara, většinový souhlas s normalizací a stejně tak tomu bylo po Listopadu 89. Rozdílný generační přístup. Zcela jistě mojí vnuci se na dnešek budou dívat jinak než jejich rodiče, pokud si na mne vzpomenou, tak spíše jako na archeologickou pozůstalost.

Tak si myslím, že historie patří těm, kteří ji žili, nikoliv vykladačům. Historie je jistě zdroj poučení, ale nemůže být nástrojem propagandy. Kéž by tomu tak bylo.

Vytisknout