Beneš a jeho dekrety II

15. 6. 2010 / Přemysl Janýr

Jsou jimi českoslovenští státní občané německé a maďarské národnosti a členové vyjmenovaných organizací. Navazují dekret č. 12 o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel z 21. června a dekret 108 o konfiskaci nepřátelského majetku z 25. října.

Československé státní občanství je důležité, neboť jinak by byl majetek Němců majetkem nepřátelským a jeho konfiskací by se krátily reparační nároky vůči Německu. Jako majetek československých občanů se pouze dává pod národní správu bez důsledků pro reparační požadavky. Připomeňme, že Beneš sám si původně konfiskovaný majetek představoval jako zálohu na německé reparace. Prosadila se však Košická vláda, která požadovala jak majetek, tak i reparace.

Následují dekrety osídlovací, které konfiskovaný zemědělský majetek přidělují původnímu slovanskému živlu . Jsou to dekret č. 27 o jednotném řízení vnitřního osídlení ze 17. července a dekret č. 28 o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu z 20. července. Beneš se původně rovněž stavěl proti rozdávání půdy a německého majetku, neboť by tím došlo k jeho znehodnocení. I v tomto případě se prosadila vláda, především komunisté, kteří velkorysým přidělováním konfiskovaných majetků financovali své volební vítězství.

Dekret č. 33 o zbavení občanství osob německé a maďarské národnosti z 2. srpna stojí za zvláštní pozornost. Po září 1938 se tyto osoby automaticky staly německými resp. maďarskými státními příslušníky, jenomže podle dekretu č. 5 k tomu právně nikdy nedošlo. Jako československé občany by je však podle mezinárodního práva nebylo možné vysídlit, zatímco zbavením občanství by se staly osobami bez státní příslušnosti, které by zase nikdo nemusel přijmout.

Dekret č. 33 proto získání německého a maďarského občanství přes jeho ústavněprávní neplatnost výslovně uznává. Vláda se pro vysvětlení uchýlila k proslulému Cimrmanovu kroku stranou: Tato opatření jsou sice z hlediska československého právního řádu neplatná ... pokud se jimi uznávají naturalizační akty Německa a Maďarska, děje se tak ze svobodné vůle československého zákonodárce. Tato konstrukce znemožňuje Německu a Maďarsku odmítnout osoby, které ... se staly jejich občany.

Osoby zbavené státního občanství tedy přišly o majetek, občanská práva a veškeré nároky, namísto toho jim dekret č. 71 z 19. září ukládá pracovní povinnost. Podle ústavního dekretu č. 137 z 27. října o zjištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé pak mohou být bez omezení drženy v koncentračních táborech.

Zdůrazněme výslovně, že žádné z těchto opatření nemá právní oporu ani v předválečné legislativě ani v závěrech Postupimské konference ani v dohodách Pařížské mírové konference. Jsou to svévolné a po všech stranách zločinné akty, jejichž jediným cílem je zmocnit se majetku spoluobčanů jiné národnosti, izolovat je v koncentračních táborech, zotročit je nucenými pracemi a zbavit je všech práv, kterými by se mohli domáhat ochrany.

Dědictví

Nejpozději od 15. března 1939 představuje snaha o obnovení státní samostatnosti -- pokud možno v předmnichovských hranicích -- legitimní politický cíl, který po vypuknutí války a v jejím průběhu akceptovali i spojenci. Zpětně viděno lze mít za to, že k obnovení Československa v předválečných hranicích by bývalo došlo i bez významnějšího odboje analogicky k obnovení Maďarska a Rakouska; přiznání dodatečných území Německu a Maďarsku bylo po válce vyloučené.

Stejně legitimní byla aktivní účast domácího a zahraničního odboje na osvobození země, která jí po válce zajistil místo na straně vítězů a nikoli poražených. Ve věrohodné formě by nebyl problém s jeho uznáním spojenci, jak svědčila dohoda o vytvoření československé armády ve Francii v říjnu 1940.

Vznik Česko-Slovenské národní rady v Paříži v lednu 1940 dával dokonce naději na překonání národnostních rozporů, které vedly k rozpadu země a na vytvoření poválečného Československa jako federace rovnocenných národů. To očekávali také exiloví Němci, nepochybně by ji přivítali Rusíni a po válce by ji nakonec rádi přijali i Maďaři. Poválečné Československo tak mohlo stavět na společné vůli všech svých hlavních národnostních skupin. Spekulace o nemožnosti poválečného soužití Čechů s Němci můžeme s odkazem na Slovensko a neodsunutou maďarskou menšinu odmítnout jako nepodložené.

Negativní zkušenost s mocenským vakuem ve středoevropském prostoru dávala rovněž reálnou šanci plánům polsko-československé konfederace s možností přistoupení dalších států. Při vyvážených vztazích k SSSR a západním spojencům by nějaká forma středoevropské konfederace mohla ubránit alespoň neutralitu prostoru, jako se to po válce podařilo Rakousku či Finsku.

Zmaření všech těchto šancí je osobní zásluhou Edvarda Beneše.

Od odmítnutí smířit se s abdikací se odvíjí bizarní kafkovská konstrukce nepřerušené kontinuity státu, ve které realita neplatí . Pro západní spojence byla Benešova argumentace neuchopitelná a neodvratně vedla k vzájemnému odcizení. Až když na jeho hru přistoupil Stalin, nezbylo jim, než ji rovněž akceptovat. Tandem Stalin-Beneš výrazně zasáhl do poměru sil mezi Západem a Východem a ovlivnil poválečný vývoj v míře daleko větší, než by významu ČSR příslušelo.

Historiografie interpretuje Benešovo papežství při zavádění socialistického zřízení jako levicové. Kategorie jako sociální solidarita, rovnost či spravedlnost se ale v jeho slovníku nikde nevyskytují. Hojně používá slovo demokracie, avšak nezaznamenáme jediné jednání směřující k jejímu prohloubení, zato systematickou činnost k jejímu potlačení. Nezaznamenáme ani případ, že by sám názoru většiny demokraticky ustoupil. Nenalezneme u něho ani žádné distancování se od principů diktatury, nejen Stalinovy, ale dokonce ani Mussoliniho či Hitlerovy. Nenalezneme u něho vůbec žádné odkazy na obecné, společenské či morální hodnoty. Benešovou výslovnou strategií je připojit se na správnou stranu . Pod správnou rozumí samozřejmě vítěznou .

Beneš odepsal západní demokracii nejpozději ve třicátých letech. Jeho obdiv patřil diktátorům obdařeným neomezenou mocí. Nevím, že by jej kdy vyjádřil otevřeně, avšak absence jakéhokoli distancujícího se prohlášení i jeho vlastní působení jinou interpretaci nepřipouštějí. Z Mussoliniho fašismu převzal princip osobního vůdcovství. Od Stalina převzal princip státního vlastnictví výrobních prostředků a kontroly státu nad hospodářstvím v míře radikálnější, než pokládali za potřebné pro nápravu sociálních nerovností Gottwaldovi komunisté. Z Hitlerova národního socialismu převzal principy jednoty země a národa, rozšíření národního Lebensraumu (životního prostoru) dobytím území obývaných jinými národy a Endlösung (konečného řešení) jejich fyzickým odstraněním. A od Goebbelse pak demagogickou a nenávistnou propagandu.

Beneš získal důvěru a podporu exilu i domova příslibem obnovení kontinuity předválečného Československa v předmnichovských hranicích. Po stránce mezinárodního uznání cíle dosáhl. Teprve Košický vládní program kontinuitu s demokratickým Československem po všech stránkách definitivně ukončuje: ústavně nahrazením demokratické legislativy svévolnými dekrety, politicky uchopením moci nikým nezvolenou Národní frontou a zákazem politických stran, reprezentujících polovinu předválečného voličstva, správně zavedením systému národních výborů, geograficky odstoupením Podkarpatské Rusi, demograficky vyhnáním druhé největší etnické skupiny, zahraničněpoliticky odklonem od západních spojenců a vazalstvím k SSSR, hospodářsky znárodněním a zavedením státního řízení hospodářství, právně zavedením teroru a zvůle jako nástrojů státní moci. A neopomeňme: mocenským prosazením flagrantní lži jako oficiální státní doktríny.

Košický vládní program převzali po únoru 1948 i komunisté -- jedinými podstatnějšími novinkami v nové Ústavě z 9. května 1948 byly ukotvení faktické vedoucí role KSČ a zavedení jednotné volební kandidátky NF. Komunisté definitivně likvidují poslední projevy sebeozdravných procesů ve společnosti, zejména parlamentní vyšetřovací komisi z července 1947. Fixují rovněž Benešovu ideologii zaprodání republiky západními spojenci Mnichovskou zradou, její neplatnosti od samého počátku, kontinuity ČSR v předválečných hranicích (při ignoranci Podkarpatské Rusi), nebezpečí německého revanšismu (problém konfiskovaného majetku přitom opisují jako pokusy o zvrácení výsledků druhé světové války ) a věčné spojenectví s SSSR jako jedinou spolehlivou záruku proti němu.

Kritika vyhnání Němců se zpočátku omezuje na ojedinělé hlasy v exilu, např. generála Lva Prchaly, Ferdinanda Peroutky, Pavla Tigrida. V šedesátých letech se traumatické téma opět vynořuje i doma, nejprve v uměleckém zpracování, v novelách Vladimíra Körnera, filmech Františka Vláčila či Karla Kachyni, posléze i v diskusích mladých historiků. Přirozený sebeozdravný proces společnosti opět přerušila invaze Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následná normalizace. Ne nadlouho. V roce 1980 publikuje mladý historik Jan Mlynárik samizdatové Teze o vysídlení sudetských Němců, které rozpoutají bouřlivou diskusi v disentu, exilu i v oficiálních médiích. Jejím výsledkem je pak i omluva Václava Havla v roce 1989 a 1990.

Široká veřejnost však po pětačtyřiceti letech tabuizování nebyla na vyrovnávání se s historickou zátěží připravena. Zejména nepřipravená pak byla nová politická elita, lačná po moci a cizím majetku podobně jako její košická předchůdkyně. Návratem před Únor , do nejzločinnějšího období novodobé české historie, halasně zdůvodňuje restituce drobného komunisty znárodněného majetku, zatímco největší majetky znárodněné Košickým vládním programem a konfiskované Benešovými dekrety ponechává k privatizačnímu rozkradení. Tím je teprve dokonáno i vyvlastnění německého majetku, do té doby se nalézajícího v hypotetické národní správě .

Okamžitá příznivá mezinárodní situace jí i po okázalém zřeknutí se sovětské ochrany umožňuje bohorovnou ignoranci reálií, nad kterou se tají dech. Se sudetoněmeckými protesty se vyrovnává s benešovskou tvrdohlavostí odmítáním dialogu a eskamotérstvím neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku pokud jde o lidi a její platnosti od počátku až na věky pokud jde o jejich majetek. Stejně, avšak v opačném gardu argumentuje ohledně platnosti Benešových dekretů. Dokonce i amnestijní zákon č. 115 z května 1946, deklarující právnost zločinů proti lidskosti zůstává v platnosti.

Navíc sama rozbíjí zemi, jejíž rozbití bylo dosud přičítáno jako hlavní provinění sudetských Němců a jako ospravedlnění jejich vyhnání. Plně tak potvrzuje jejich argumentaci, že ČSR byla neživotaschopná. Zároveň do budoucnosti otvírá otázku Maďary a Poláky obývaných území, přiřknutých Versaillskými dohodami zaniklému Československu. Jejich poslední garancí zůstává princip neměnnosti evropských hranic, uznáním Kosova ovšem mezitím zpochybněný.

Politická nepřipravenost vyrovnat se s historickou zátěží nelegálnosti Košické vlády a na ni navazujících režimů v základech poznamenává i nově vzniklou Českou republiku. Hned v prvních letech je s ní konfrontován nově vzniklý Ústavní soud. Jeho skandální nález č. 5 z 8. března 1995 ve věci Dreithaler definitivně pohřbívá naději, že by kdy mohl hájit zásady práva proti politickému oportunismu. Demonstrativní zákon č. 292 z roku 2004 o Benešových zásluhách o jakýsi blíže neurčený stát pak ujišťuje, že se Česká republika namísto pro vyrovnání se zločiny minulosti rozhodla pro jejich krytí a pro spolupachatelství. To jí ovšem, stejně jako dříve Benešově vládě, brání stát se rovnoprávným a rovnocenným partnerem. Řeší to stejně jako on spoléháním na mocného ochránce, stejně jako on bez ohledu na důsledky pro středoevropský prostor.

S postojem politiky i jalové oficiální historiografie kontrastuje přirozená sebeozdravná reflexe společnosti -- připomeňme, že od konce války v pořadí již čtvrtá a doufejme, že konečná, že nebude opět násilně přerušena. Je nad možnosti tohoto textu vyjmenovávat byť namátkou příklady vypořádávání se s neblahou minulostí na místní, občanské, publicistické či umělecké úrovni. Byli jsme vychováváni v tom, jak nám Němci ubližovali a najednou zjišťujeme, že jsme byli úplně stejní hajzlové jako oni, popsal mi převažující pocit jeden jihomoravský starosta.

Nicméně ani tisíce pamětních desek, památníčků a pietních aktů nevyřeší základní problémy, které z minulosti převzal stát. Od právního systému, ve kterém vedle sebe koexistuje trestnost rasismu s rasistickými zákony, ochrana lidských práv s jejich popřením, princip nedotknutelnosti soukromého majetku s jeho konfiskacemi, drakonické tresty za majetkové delikty s beztrestností masových vražd lze ztěží očekávat, že by vůbec mohl uspokojivě fungovat. Nenávistnost, rasismus a renesance národního socialismu organicky navazují na vzorce, které jsou dle Ústavního soudu součástí našeho právního řádu. Pouze nevědomost a neobratnost zabránila Dělnické straně se na ně účinně odkázat.

Interpretujeme-li výsledky posledních voleb jako projev sílící emancipace občanské společnosti a její vůle zařídit si zemi tak, aby se v ní dalo žít, pak před ní stojí prvořadý a nesnadný úkol: široká diskuse o tom, jak se schůdně, avšak rozhodně zbavit zátěže Benešova odkazu. Zdůrazněme, že to není úkol pro politické strany, které jsou existenčně odkázané na voličskou podporu a příliš zbabělé, než aby samy přišly s příslušnou iniciativou, ale pro celou českou občanskou společnost.

Vytisknout