ANALÝZA

Poplatky, Řecko, sprosté útoky na Paroubka, změna a naděje

14. 6. 2010 / Michal Šmarda

Děsivé politické období

Od roku 2006 probíhala v České republice prakticky nepřetržitá volební kampaň. Mirek Topolánek vedl slabou vládu způsobem, který by si těžko dovolil i premiér s mnohem širší podporou v parlamentu. Téměř veškeré změny, které jeho vláda prosadila, byly vtěsnány do jediného zákona – tzv. reformního batohu. Ten byl schválen arogantní a nebezpečnou fintou. Finální podoba rovné daně, poplatků za nemoc a dalších reforem nebyla projednána vládou ani sněmovními výbory. Nejdůležitější reformní počin za posledních deset let neprojednal ani senát. Pravicová senátní většina se reformním balíkem arogantně odmítla zabývat.

Sněmovní většina složená z ODS, lidovců, zelených a dvojice bývalých sociálních demokratů bez čtení a bez reptání odhlasovala na poslední chvíli předložený pozměňovák „poslance Topolánka“. Brutalita postupu vlády vyvrcholila tragikomickou zápletkou, kdy si Bohuslav Sobotka při pročítání daňových změn všiml, že dojde k meziročnímu navýšení daní z příjmů pro některé skupiny obyvatel. Překvapení ekonomičtí experti ODS vzápětí zjistili, že Sobotka má pravdu, a propadli panice. Topolánek musel slíbit, že po schválení předloženého batohu hned připraví jeho novelu.

.... a to byla poslední důležitá věc, kterou Topolánkova vláda udělala. ČSSD využívala neschopnosti a chaotičnosti pravice a trvale získávala na popularitě. Tvrdá kritika zdravotnických poplatků, změn v nemocenské a mateřské. Nesmiřitelný postoj a permanentní tlak na vládu. To vše bičovalo společenskou atmosféru a mobilizovalo voliče k odmítnutí pravicové politiky. Mirek Topolánek nic z toho nevnímal a užíval si své moci jako na velkém mejdanu.

Vrcholem byly krajské volby. Drtivé vítězství ČSSD a zhrzenost hejtmanů z ODS, kteří se za celou kampaň nedostali ke slovu. Referendum o Topolánkovi a Julínkovi nedalo ODS sebemenší šanci k efektivní obraně.

Další vývoj již přinesl jen zoufalý boj o prodloužení života Mirka Topolánka a jeho lidí. Předchozí osobní útoky, nákupy poslanců a politické zneužívání policie znemožnily jakoukoli konstruktivní dohodu mezi vládou a opozicí. Vše došlo tak daleko, že Topolánek vztekle odmítl nabídku ČSSD na toleranci vlády v době předsednictví výměnou za zastavení privatizace veřejného sektoru a předčasné volby.

...a pak už jen pád vlády, vajíčka, zrušené volby, válka nervů s ústavním soudem a dlouhá, příliš dlouhá předvolební masáž plná sprostoty, nervozity a strašení.

Řešení proti strašení

V ČSSD se dnes šíří radikální názory na nedávnou minulost a nejbližší budoucnost strany. Je prý třeba od základů změnit styl i tvář strany. Neúspěch je přičítán Paroubkovi, Tvrdíkovi, americkým poradcům, negativní kampani, Vlčkovi a kdovíčemu ještě... Jak je to doopravdy s předvolební náladou a rozhodováním lidí o naší budoucnosti?

Poslední troje volby byly monotematické a vždy jim předcházela tvrdá srovnávací a negativní kampaň. V roce 2006 se tématem voleb stala tzv. Modrá šance. Po osmi letech vlády ČSSD připravil Vlastimil Tlustý pro ODS razantně pravicový program. ODS tento program zveřejnila dlouho před volbami a dala mu marketingový název Modrá šance. ČSSD se rozhodla, že předvolební kampaň nezaloží na prezentaci úspěchů své vlády, ale na varování před realizací programu ODS. Celý veřejný prostor tak ovládly „Modrá šance a Modrá hrozba“. Lidé šli v roce 2006 volit pro ekonomický program Vlastimila Tlustého nebo proti němu – byla to jednoduchá a jasná volba, která přinesla historicky nejvyšší výsledek ČSSD a nečekaně dobrý výsledek ODS (33 a 35%).

V roce 2008 se krajské volby staly referendem o Topolánkově vládě a Julínkových poplatcích u lékaře. ČSSD se podařilo vytlačit všechna ostatní témata. Lidé zkrátka v roce 2008 hlasovali o Julínkovi. Zmatená ODS reagovala pouze nepromyšlenými směšnými lokálními výkřiky. Krajští šíbři byli sami znechuceni centrálním vedením strany a zoufale křičeli, že oni nemají s ODS nic společného. Oni přece staví silnice a domovy důchodců... Proti masivnímu nástupu ČSSD slibující ztrestání asociální vlády tak stála partička údržbářů hrajících si na malinkaté premiéry. ČSSD vyhrála nejvyšším myslitelným poměrem ve všech krajích a v naprosté většině senátních obvodů.

V roce 2010 již Topolánkova vláda neexistovala. Místo ní vládla partička víceméně sympatických lidí, které politické souboje moc nezajímají. Snadný terč v podobě zastydlého puberťáka ve funkci premiéra a rozpadající se ODS byl pryč a mizel z paměti lidí. ČSSD začala připravovat razantní kampaň a v první fázi správně odhadla, že bude správné zaměřit se na nejkřiklavější pravicový experiment z programů ODS a TOP09.

V hlavě Ivana Langera se v té době už ale rodil jiný plán: „Nebudeme bojovat o vítězství, budeme bojovat o to, aby ONI prohráli.“

Paroubku, je čas končit

Jen trochu pozorný účastník českého virtuálního prostředí musel zaznamenat, že Jiří Paroubek se před volbami stal nejsledovanějším politikem a nejčastějším objektem zájmu internetové (facebookové) „komunity“ (Paroubek je zasraná vyjebaná mrtka – 19 178 fanoušků, Paroubek na Mars – 35 423 fanoušků), přičemž ne všechny aktivity byly organizovány přímo volebním týmem ODS. Nebylo proto těžké přijít na to, že se z Jiřího Paroubka stává ústřední téma voleb.

Pozn. Zaujalo mne, že pravicoví intelektuálové užívají k označení ideového odpůrce slovo „mrtka“ nikoli „mrdka“. Slovo „mrtka“ totiž zřejmě není vulgární a může být dovozeno od dvou staročeských významů slova „mrt“ – 1) malý kousek nebo úlomek, 2) odumřelá část. Mrtka by pak mohlo být femininum kousku, úlomku nebo odumřelé části. Jenomže proč by měl být Paroubek zrovna femininem úlomku? Nebo je to všechno ještě jinak .... možností je mrtě. (Problémem je, že slovo "mrtka" měla být podle všech interpretací MRDKA. A zde se nabízí daleko autentičtější interpretace související se slovem "vyjebaná" - přesně v duchu sexuálně asertivního slangu a gramatické nedostatečnosti současné mládeže - pozn. ŠOK)

ČSSD se tentokrát nepodařilo prosadit své téma voleb (placení v nemocnici, privatizace veřejných služeb) a dostala se do role pasivního odvraceče úderů. ODS na vlastní pozitivní kampaň zcela rezignovala a soustředila se na „propagaci“ lídra ČSSD. Jakékoli další téma pak využívala pouze jako pomocný instrument k dalšímu zvýraznění postavy Jiřího Paroubka. Ostatní pravicové strany toho využily, na kampani ODS se „svezly“ a označily se za nositele „jiné politiky“.

ODS se striktně držela dobře promyšleného plánu a ani na okamžik neuhnula od jednoduché strategie – volby budou referendem o Paroubkovi. Odstranění Mirka Topolánka pak bylo nutné pro záchranu alespoň tvrdého jádra voličů ODS. O žádné další voliče však ODS v podstatě neusilovala. Věděla, že negativní kampaň přivede k volbám dostatek lidí, které zachytí její dopředu domluvení „noví partneři“.

ČSSD bojovala v jiné válce

Volební stratégové ČSSD se mezitím připravovali na klasickou bitvu dvou silných stran. Spoléhali na to, že volič bude konfrontován s programem ODS a to jej dostatečně vyděsí. ČSSD pak v souladu s bipolární logikou volby získá hlasy voličů hledajících hráz proti nebezpečím spojeným s realizací pravicové politiky.

Jaké to však bylo nebezpečí? Vláda ODS už byla dávno zapomenuta. Topolánek s Julínkem byli dokonale schováni a „na ráně“ byl jen Nečas, který mluvil téměř výhradně o tom, že nechce Jiřího Paroubka na Hradě.

Vzestup „nových stran“, tvořících záchytný rezervoár pro znechucené voliče ODS pak kampaň ČSSD ještě více rozmělnil. ČSSD jakoby nepochopila význam srovnávací kampaně. Začala honit příliš mnoho zajíců – tu upozornila na korupční pozadí Věcí veřejných, tu se obula do Kalouskových dluhů, tu považovala za nutné připomenout lidem, že Nečas je odpovědný za Topolánkovu politiku. A tak jak to známe z ODS – v regionech se našli chytráci, kteří chtěli vyhrát díky vděčnosti lidu za nově postavený kanál. A tak se z jasné a snadno uchopitelné kampaně ČSSD stala směs pokusů o boj s mnoha různými soupeři.

Programová témata ČSSD se už nepodařilo prosadit do veřejného prostoru postupně zaplňovaného „Gottwaldem s bradavicí“ a voliči ČSSD tak nebyli motivováni k volbě.

Zjednodušeně lze tedy říci, že tak jako voličům ODS nestálo za to, aby v roce 2008 šli hlasovat za zachování poplatků u doktora, tak voličům ČSSD nestálo letos za to jít volit pro udržení Jiřího Paroubka v politice.

Staré neužitečné nemocné a nemoderní socky zůstaly doma a mladí krásní inteligentní nadějní jupíci šli poslat tu „zasranou vyjebanou mrdku“ na Mars.

Státní bankrot

Vedlejší roli v předvolební společenské atmosféře hrála tentokrát programová témata. Rok po pádu neschopné vlády se síla negativních emocí spojených s pravicovým programem značně oslabila. Langer toho využil a ovládl veřejný prostor strašením státním bankrotem a růstem státního dluhu.

ČSSD zvolila špatný způsob reakce na tuto hru. Rozhodla se pro uklidňující strategii – „dluh je pod kontrolou, bankrot nehrozí“. V narůstající hysterii však taková slova působila spíše jako bagatelizace problému a v důsledku jako přiznání viny (proč by to zlehčovali, kdyby za to nemohli).

ČSSD přitom měla reálnou šanci téma dluhu neutralizovat pojmenováním odpovědnosti za jednotlivé složky deficitu. Poselství tedy mělo znít: „Státní finance byly pod kontrolou do roku 2006. Nárůst dluhu způsobilo přijetí návrhů pana Severy (TOP09) a předvolebního billboardového populismu Miroslava Kalouska (TOP09). Raketový nárůst dluhu pak způsobily Topolánkovy a Kalouskovy reformy a následné podcenění krize.“

Pravicoví eskamotéři naopak dokázali lidem vnutit představu, že za prudký nárůst deficitu v ČR nenesou vládní politici žádnou odpovědnost, protože za vše může krize. Ti samí lidé zároveň přitakávali tomu, že za vysoký deficit na Slovensku může Fico.

Finální epizoda s Řeckem pak již je jen typickým příkladem perfektní manipulace ze strany pravice a neschopnosti ČSSD včas reagovat. Co se vlastně v Řecku stalo?

Po necelých dvaceti letech stabilní vlády socialistů přišla začátkem století k moci daňově populistická pravice. Její vláda byla provázena korupcí, propadem příjmů státu a nekontrolovatelným růstem deficitu. Své druhé volební období již kalouskovská řecká pravice nedokončila a loňské předčasné volby vyhrál socialistický PASOK, který dnes musí dát bolestivými reformami pravicovou spoušť do pořádku.

ODS tento vývoj shrnula do sloganu: „Socialisté v Řecku, stejní jako v Česku“ Ze strany ČSSD se chce dodat: „Jedno období pravice v Česku – 200 mld. deficitu, Dvě období pravice v Řecku – bankrot. Dáme těm našim taky to druhé?“

Konec dinosaurů

Pojetí předvolební kampaně, které ODS letos prosadila, přineslo řadu nečekaných a dosud neznámých situací. Vtipným paradoxem je i vykroužkování a pád samotného hlavního architekta úspěchu pravice Ivana Langera. Petr Nečas pak obětoval volební výsledek vlastní strany ve prospěch svého premiérského křesla.

Problém ČSSD spočíval v tom, že novou situaci odmítala do poslední chvíle pochopit. Důkazem je i povolební spor Jaroslava Tvrdíka a Jiřího Paroubka. Tvrdík usoudil, že volby sociálním demokratům prohrály závěrečné debaty a Paroubek to odmítl s tím, že v nich Nečase prokazatelně porazil.

Jak to tak bývá, pravdu mají oba. Paroubek skutečně Nečase porazil. Když Nečas na Paroubka sprostě zaútočil a chrstl na něj kbelík špíny (žijete si v luxusu, jíte polívku za dvě stovky), Paroubek pohotově reagoval svým kyblíkem (jste lovec sekretářek, dal jste té své stotisícovou odměnu). Na každý Nečasův útok měl Paroubek připravenou tvrdší repliku. A tak lidé viděli silného Paroubka, kterého jen tak nějaký Nečas nezastaví.

Jenže Nečas do těch debat nešel vyhrát. On do nich šel zničit Paroubka. A to se mu podařilo. Předvolební debaty zřejmě opravdu nikoho nového nepřiměly volit ODS. Byly však vyvrcholením promyšlené kampaně „všech“ proti „ohromnému satanovi, který nás chce zavést zpět do pekla komunismu a nasekat u toho řecké dluhy“. Nečas si zkrátka v závěru kampaně prohrál volby a odvedl perfektní práci ve prospěch TOP09 a VV.

...a co jako s tím?

Volební výsledek nám přinesl několik zajímavých poznatků:

• Voliče v ČR vedou k účasti ve volbách především negativní emoce. Pozitivní programy hrají v rozhodování spíše okrajovou roli. (viz. „chci volit zelené nebo svobodné, ale asi to dám nakonec TOP09, protože ta zastaví Paroubka“ – to není politologický vtip, to je autentický výrok 30ti-letého na první pohled inteligentního kreativce)
• Levicový volič se nerozhoduje podle tváří, ale podle programu (ať už v pozitivní nebo negativní části). Pravicový volič se naopak rozhoduje dle sympatií k nositeli programu, na konkrétním obsahu mu příliš nezáleží. (viz. úspěch Věcí veřejných v kontrastu s neúspěchem Svobodných)
• V letošních volbách se zcela vyměnily aktivní voličské skupiny z hlediska věku.
• ODS její strategie přinesla úspěch ve formě funkce premiéra, ale zároveň jí v důsledku této strategie hrozí nebezpečí vytlačení z pozice hegemona pravice – tím se může stát TOP09.
• ČSSD se musí připravit na útok Věcí veřejných – budou se snažit o získání pozic na levici.
• Problém ČSSD není v jejích současných představitelích. Základním problémem ČSSD je vyčerpanost jejích voličů z permanentní volební kampaně a s tím spojená ztráta motivace k volbě. Volič ČSSD potřebuje být motivován jasně viditelnými riziky pravicové politiky a věrohodným levicovým programem.
• Sovy nejsou tím, čím se zdají být.

Vytisknout