Politika uvolněné formace?

14. 6. 2010 / Karel Dolejší

Obecně vzato, identifikace se v rozdrobené postmoderní společnosti opravdu málokdy dosahuje komunikací, ale stále častěji prostřednictvím rozdílu. Když to nejde jinak, musí nastoupit imaginární "obyčejný prací prostředek", od nějž se vlastní produkt odliší. Pokud se podobné principy přenesou do politiky - a obávám se, že právě k tomu došlo, ať už si o tom myslíme cokoliv - pak je to například tradiční ČSSD s důrazem na obranu zájmů sociálně neprivilegovaných, kdo nabízí jen "obyčejný prací prostředek", od nějž se pak všichni ostatní političtí podnikatelé na trhu odlišují. Ve skutečnosti dnes jen opravdu málokdo chce být počítán mezi "obyčejné průměrné lidi" reprezentované poněkud strýcovitými politiky slibujícími sociální jistoty. Mnohý by raději volil něco více vyprofilovaného, více šitého na míru právě jemu, s jeho vlastními či za vlastní považovanými symboly a preferencemi.

Na české levici však v posledních dvaceti letech namísto diferenciace produktu probíhal proces přesně opačný. V duchu logiky průmyslové moderny se usilovalo o co nejpevnější organizační sjednocení, pokud možno v jediném subjektu. Některé kroky podniknuté Jiřím Paroubkem před jeho neslavným koncem například souvisely se snahou vytěžit ještě i poslední velké ložisko levicových voličů, tj. přetáhnout příznivce KSČM. Výsledek, jak vidíme, vypadá tak, že si takto orientovaná ČSSD mezitím na druhé straně demografického spektra odcizila větší část mladé generace, od niž ji zdaleka nejen kvůli Czech Teku dělí kulturní propast.

Celá řada důležitých věcí pochopitelně zůstává za hranicemi této úvahy; absence věrohodného dlouhodobého programu či potřeba formulovat nový sociální kontrakt (který by nahradil vizi všeobecného sociálního vzestupu prostřednictvím vzdělání spojenou s poválečnými reformami, jež se v důsledku inflace vzdělání vyčerpala a degenerovala do současných debat o soukromých platbách, i když vzdělání již dávno sociální vzestup negarantuje). Přesto i v úzké perspektivě nastíněné výše je možno klást důležité otázky. Například: Dejme tomu, že vedle zbytkové poptávky po obyčejném pracím prášku a vedle požadavků těch, kdo perou zásadně jen v kyselině sírové, existuje i potenciální skupina zákazníků, kteří by na politickém trhu nalevo od středu kupovali něco méně obyčejného, ale nemohou. Anebo dost možná, že takových v úvahu přicházejících a od sebe se lišících segmentů najdeme pět či šest. Většina těch, kdo perou v kyselině, se nejspíš nikdy nestane voliči sociální demokracie; ale dost možná, že ani značný díl těch, pro něž je obyčejný prací prášek zkrátka až příliš obyčejný, ačkoliv jinak jde o skutečné, nikoliv pouze rétorické příznivce politiky rovných práv a příležitostí. ČSSD patrně dokáže pokrýt vícero takových potenciálních segmentů, nicméně pokus rozkročit se "tam někde mezi obratníkem Raka a obratníkem Kozoroha" nemá zrovna nejlepší vyhlídky na dlouhodobý úspěch, stejně jako nutkavá představa, že cokoliv jen trochu programově spřízněného "nám ubírá voliče" - pročež jich neprodleně nevybíravými útoky značnou část zaženeme do tábora momentálně mnohem méně hegemonisticky vyprofilované pravice a budeme brečet, že levicových voličů ubývá...

Hlavní otázka, kterou jsem chtěl v tomto textu položit, ale zní: Nepřišel náhodou čas uvažovat o tom, co by v analogii s vojenskou terminologií bylo možno nazvat "politika uvolněné formace"? O modelu, v němž by koordinaci namísto byrokratické struktury organizované shora dolů do značné míry zajišťovala spíše horizontální komunikace mezi několika subjekty sdílejícími základní ideové principy - mezi subjekty, které by bylo nesmyslné cpát všechny šmahem pod jednu organizační střechu, jako kdyby se psal rok 1910?

Vytisknout