Skutečně nejsme jako oni?

26. 4. 2010

Britským listům jistě bude slušet citace Winstona Spencer -- Churchila: "V míru pracovitost, za války neústupnost a po vítězství velkorysost." Čím je tento výrok aktuální?

JUDr. Čestmír Kubát se ve svém článku Jasné politické odhodlání soudců zamýšlí nad současnou soudní praxí, která se promítá např. do rozsudků v případech bývalé prokurátorky JUDr. Ludmily Brožové-Polednové či bývalého předsedy Národního výboru pana Nakládače. Právní rozbor dr. Kubáta je vyčerpávající a není k němu co dodat. Rád bych ale, abychom se na takovou praxi podívali ještě z jiné strany, napsal JUDr. Michal Pacovský.

Není jistě pochyb o tom, že právo není absolutní kategorie, jako např. aritmetika. Zatímco bez ohledu na politický režim není pochyb o tom, že 2+2 jsou 4, kategorie práva se s časem mění. Právo je poplatné stupni vývoje společnosti na kterém teritoriu, jejím zvyklostem a morálce, které se promítají do druhu a složení politické reprezentace a tím i do právního systému. Netřeba hluboké studie: můžeme tak např. vidět, že německá policie se zaměřuje na naše řidiče, protože jsme zemí, kde je fakticky legální užívat drogy. Je to důsledek postojů našich zákonodárců a jejich falešné tolerantnosti. V Německu, kde politická reprezentace není tak pošetilá, je i pouhé držení drog zakázané.

Poplatnost práva politice se v zemích s tradicí právní kultury projevuje tím, že zákonodárce přijímá takové zákony, jaké politická reprezentace potřebuje. V méně kulturně vyspělých zemích se zákony téměř nebo vůbec nemění a politická zakázka je realizována přímo represivními orgány. Nejinak tomu bylo na počátku politických procesů v 50. letech minulého století, kdy odsuzující rozsudky byly přijímány podle zákonů ještě demokratického Československa.

Obávám se, že případy Brožové -- Polednové a Nakládala patří k těm, kdy více či méně anonymní zaměstnanci státu přijali jakousi společenskou objednávku a jsou horlivější, než společnost od nich žádá. Jestliže Dr. Brožové -- Polednové obžaloba vytýkala, že jako prokurátorka měla a musela vědět, že její obvinění jsou nezákonná, co si pak myslet o obžalobě proti předsedovi Místního národního výboru Nakládalovi, který byl obžalován také v rozporu se zákonem? I v 50. letech totiž platilo, že za špatný správní akt není odpovědný úředník, ale stát. Pan Nakládal dokonce ani nebyl úředníkem z povolání. Byl voleným starostou a realizoval usnesení svých poslanců i usnesení nařízených orgánů. Rozhodnutí o vystěhování sedláka připravil někdo jiný a Nakládal jej podepsal jako osoba jednající jménem obce.

Jsem dalek toho, abych zlehčoval tragédie 50. let. Jsem jen zásadně proti tomu, aby přehorliví úředníci páchali nové křivdy. Dosud se Úřad věnoval převážně vyšetřování zločinů komunismu. Po dvaceti letech už asi opravdu přišel čas věnovat se dokumentaci, protože skuteční zločinci, tedy ti kdo zločiny opravdu plánovali, jsou již dávno mrtví. Ti z aktérů, kteří mezi námi ještě zůstali, byli v té době tak mladí, že nemohli být skutečnými pachateli zločinů.

I moje rodina byla postižena v 50. letech a vím, co byly tábory v Jáchymově. Vím také, že tehdy byla válka, i když studená. A vítězové opravdu musí být velkorysí.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 26.4. 2010