Pozdrav sudetoněmeckému landsmannschaftu je dost neobvyklý

6. 3. 2010 / Egon T. Lánský

Když jsem ten první nápor poněkud vydýchal, ulehčilo mi částečně vědomí, že se na titulní stranu dostala konec-konců důležitější informace než nekonečné plkání českých (a slovenských) politiků, kydajících na sebe navzájem hnůj, anebo informace o vulgaritách části mládeže a tzv. celebrit, včetně těch, co uprostřed hospodářské krize utrácejí nejspíš pochybně získané peníze například fyzickým i morálním zaneřáďováním Vysokých Tater koňskými hrátkami na Štrbském plese.

S výroky rakouského prezidenta, v rámci jeho "urputného" boje o znovuzvolení proti paní Rosenkranzové z pravicové nacionalistické strany, jež má na vítězství pramalou šanci, se člověk může aspoň pustit do polemiky, což tímto činím.

Můj první argument je, že svými výroky rakouský prezident sotva odláká nějaké hlasy z hrstky voličů paní Rosenkranzové a to by měl jako zkušený politik dobře vědět sám. Ostatně, ty její hlasy ke svému zvolení sotva potřebuje, což snad také sám ví.

Život mne také naučil, že sousedství ne vždy nutně k dobrému přátelství přispívá. Tím spíš to platí o sousedech s nimiž jsme dlouhodobě vždy nejlepší vztahy neměli, i když dnes třeba velmi dobré vztahy máme. Ale i v rámci dnešních dobrých vztahů jsme se poučili, že naši západní i jižní sousedé ve svém domácím politickém boji - obzvlášť v tom předvolebním - rádi zahraničně-politické argumenty používají. V Německu jsou bývalí čeští Němci a jejich potomci několikasettisícovou skupinou voličů a získat jejich většinu, či dokonce všechny na svou stranu může volby rozhodnout, obzvlášť v Bavorsku, či v Bádensku-Würtembersku, kde jich většina žije.To ve volebním boji využívali kancléři Kohl i Schröder. Za komunistů se tato karta ovšem nehrála.

V Rakousku žije českých Němců podstatně méně, takže dosud nestálo za to tuto kartu ve volebním boji hrát. Místo toho je od sedmdestých let minulého století užitečným nástrojem předvolební zahraniční politiky jakási protijaderná pseudoekologie. Kořeny má v jaderné elektrárně, postavená poblíž hranice s Československem i Maďarskem.

Po "katastrofě" jaderné elektrárny ve státě Tennesee v USA na ostrově "Three miles" se Rakušané rozhodli svou první jadernou elektrárnu vůbec neuvést do provozu. To bylo v sedmdesátých letech dvacátého století. Rakouští zelení tenkrát začali svou nejadernou neelektrárnu čím dál úspěšněji používat v politickém boji a jak jejich úspěchy s touto pomocí rostly, převzaly stejné metody postupně i ostatní strany. No a protože problém už není předmětem názorových rozdílů mezi stranami v Rakousku, stal se účinným nástrojem předvolební zahraniční politiky. Která strana dost silně neútočí na jádro u sousedů ztrácí body. Sousedy ale asi nejsou Švýcaři - jejich jaderná zařízení jsou sice blízká, ale zřejmě neškodná. V rámci důsledné protijaderné politiky si ale, nejen v Rakousku, sotvakdo všiml, že na Three Mile Island se vlastně v podstatě žádná ekologická ani lidská katastrofa nestala, naopak událost spíš potvrdila účinnost bezpečnostního systému. To je ovšem i problém Američanů - ze šoku se pomalu vzpamatovávají teprve v posledních letech, hlavně aby setřásli rostoucí energetickou závislost na zahraničí.

Dostávám se k polemice s některými tvrzeními Heinze Fischera.

Nemá smysl přít se o to, co snad je a co není těžkým bezprávím - konec konců v porovnání s čím? Ale tvrdit, že toto "těžké bezpráví" nebylo legalizováno jinými evropskými státy je mírně řečeno nepravdivé. Kromě Postupimské dohody, v níž je to černé na bílém formulováno, si dovolím připomenout, že se o této otázce jednalo už i v Teheránu v roce 1943 a později i na Jaltě. Co je a co není legalizace by měl nedvojznačně vysvětlit rakouský prezident, jenž termín použil.

Že by vyjednání výjimky o neplatnosti evropské charty lidských práv pro ČR nemělo ve skutečnosti na tzv Benešovy dekrety žádný vliv jak Heinz Fischer tvrdí, je něco, co by měl kdokoli tento argument používá také neoddiskutovatelně prokázat. Já si dovolím poukázat, že Charta lidských práv Rady Evropy je co do obrany práv jedince mnohem silnější, ale pochybnosti v této otázce nepřipouští.

Pozdrav hlavy rakouského státu sudetoněmeckému landsmannschaftu je dost neobvyklý, ač se pan prezident tváří jako by to byla tradice. Ostatně i mluvčí konkurenční lidové strany ÖVP k problematice " vyhnanců" Kapeller to potvrzuje, když vítá stanovisko prezidenta jako "změnu paradigmatu rakouské sociální demokracie". Souhlasím, že jde o změnu paradigmatu, ale nevítám ji. Dovolím si dodat, že jsem si s Heinzem Fischerem potykal, když jsem ho v letech 1996 a 98 přizval na pomoc sociální demokracii v naši volební kampani. Byli jsme spolu v několika městech, například ve Vsetíně pánů Čunka a Topolánka. Tenkrát Heinz Fischer, předseda rakouského parlamentu, pozdravy landsmannschaftu neposílal a určitě by nic podobného neřekl.

Pár slov o tom, proč se domnívám, že jsem oprávněn se k této problematice vyjádřit:

Jsem sice český občan ale nikoli Čech. Jako slovenský Žid jsem byl v životě několikanásobně vyhnán: Z rodného Slovenska fašisty a nacisty , z rodného Československa komunisty a Sověty, z Československa podruhé vlastními politickými spojenci, jimž jsem pomáhal k moci, ale oni pak Československo zlikvidovali. Nebrečím, pokouším se být užitečný v obou nástupnických státech.

Ale už v exilu, ve Švédsku, jsem se setkal s Karlem Kernem, bývalým horníkem z Krupky a jedním ze zakladatelů německé sociálně demokratické mládeže v Československu. Rychle jsme se spřátelili a stal jsem se takřka členem jeho rodiny. Podotýkám, že německá sociální demokracie byla v předválečném Československu členem všech vládních koalicí až do roku 1935, po Mnichovském diktátu byli její členové - pokud ze zabraných území neutekli - mezi prvními obětmi henleinovců.

Skupina Karla Kerna - Seliger Gemeinde - nebyli ovšem jediní s ČSR loajální čeští Němci v exilu. Pravdou je, že se Kernova Seligerova společnost za války v exilu s Benešem rozešla - její vůdce Wenzel Jaksch totiž odmítal připojit se k oficiálním exilovým strukturám. Po válce se přidali k Landsmannschaftu. Byli ale i jiní němečtí sociální demokraté z Česka, tací, co se k Landsmannschaftu nepřidali. Sdružení bývalých německých sociálních demokratů z ČSR vedl dřívější mostecký poslanec Rudolf Zischka, Johan Wolfgang Brügel byl nezávislý historik v Londýně a mezinárodně uznávaný expert na česko-sudetské vztahy. Seligerova společnost je dnes jediná německá sociálně demokratická skupina původem z Československa. Osobně jsem, jako místopředseda české vlády, byl jediným českým politikem, jenž přijal pozvání na jejich sjezd a poděkoval jim za antinacistický boj během druhé světové války i za loajalitu k meziválečnému Československu.

Byly nepochybně mezi českými Němci rozdíly, ani jedna ze sociálně demokratických skupin, či jednotlivci se ale proti Československu nepostavili. Poučil jsem se o tom také od Dr. Evy Hahnové, historičky, jež pracovala v Mnichově v Colegiu Carolinu a nyní spolu s manželem prof. Hahnem se zabývá česko-německou problematikou na univerzitě v německém Oldenburgu. Od mého oblíbeného spisovatele a novináře, rakousko-českého žida, Friedricha Torberga, mimochodem člověka, jenž byl loajální jak s rakouským císařstvím tak s meziválečným Československem, člověka, jenž mimo jiné maturoval v Praze a pracoval v i pro slavný německojazyčný deník Prager Tagblatt, jsem se také poučil, že v Česku žili aspoň tři druhy Němců, kteří se navzájem prakticky vůbec nemíchaly:

• tzv. sudetští Němci žili v Praze "za vodou" , na Malé straně
• německy mluvící židé se scházeli hlavně Na Příkopech a Ferdinandově (nyní Národní) třídě a v okolí.
• žili zde také Němci, kteří se narodili v německých rodinách, nebyli židy ani Židy, ale stykům s nimi se nebránili. Tuto - nemalou
• skupinu nějaké národovectví vůbec nezajímalo.

Shrnul jsem zde pár základních informací o problematice českých Němců. O něco víc než v tomto textu se lze dočíst v knize "Incident s politikou", již jsem před pár lety napsal. Vyrovnat se oboustraně s tímto, jistě nelehkým břemenem, které si spolu neseme z minulosti určitě nebude lehké. Teoreticky si lze představit zrušení ústavních zákonů jak České tak i Slovenské republiky například výměnou za prohlášení Mnichovské dohody za neplatnou od samého počátku na německé straně. To je německý ústavně-právní problém. Důsledky by ovšem byly takové, že si to v současné situaci lze sotva představit. Sám jsem spolu s přáteli založil občanské sdružení "Přátelské evropské centrum proti vyhánění" jež se snaží pomáhat spíš staré rány hojit, než je zjitřovat.

Vytisknout