Češství, česká státnost a Masaryk -- jako diskutabilní problémy? (5)

Především o "čechoslovakismu" jako možném smrtelném hříchu

5. 3. 2010 / Miloš Dokulil

1. Zcela nepřehlédnutelné kulisy dění na počátku 20. století

Anglie byla a je vnímána jako první země směřující už od konce 18. století k průmyslové revoluci. Ačkoliv se po napoleonských válkách velmi rychle z evropského dění politicky stáhla, majíc imperiální zájmy po celém tehdejším světě, sto let po vídeňském kongresu byla -- bezděky? -- vtažena do zprvu jen evropské války. Přitom (že by paradoxně?) byl britský královský rod v příbuzenských vztazích s panovnickými rody půlky tehdejší Evropy (mj. jak třeba v Rusku, tak na druhé straně pozdější válečné barikády v Německu). Významné státy Evropy byly monarchiemi. Všechny ty monarchie měly nemálo artikulované vazby na církevní instituce; Vídeň byla při státních svátcích zároveň katolická, Berlín byl luteránský, Moskva pravoslavná a Londýn samozřejmě anglikánský (muslimský Istanbul musíme také uvést, protože to byla tehdy balkánská -- byť už ze slávy ustupující -- velmoc). Tato symbióza trůnu a oltáře nemálo navenek posilovala legitimitu panovnických rodů a byla setrvale brzdou emancipačních snah nešlechtických vrstev obyvatelstva (a tedy také větší míry "demokracie"). Mezi těmi významnými evropskými koloniálními velmocemi republikou byla před rokem 1914 necelého půl století jenom Francie. Právě na jejím území se odehrávaly nakonec nejzávažnější boje o výsledek války. (Zde ve střetnutích s německou armádou krváceli Britové i Američané, ale i příslušníci koloniálních teritorií.)

2. Měl vůbec československý odboj přijatelnou "legitimitu"?

Vzhledem k rozložení výchozího nasazení na jednotlivých frontách nejvíc našich krajanů jako zajatců bylo na ruské frontě, ke konci války také na frontě italské. Na francouzské půdě bojovali na francouzské straně ve Francii usazení krajané, nikoli zajatci. Nemálo významné bylo, že rodilý Slovák M. R. Štefánik se vzhledem ke své kvalifikaci a kontaktům stal posléze generálem francouzské armády. S organizováním legií v Rusku byly pořád potíže, protože pokud šlo o zajatce (a ne v Rusku usazené krajany), jako kdyby ztělesňovali svým dobrovolným útěkem do zajetí porušení původní přísahy věrnosti svému panovnickému "domu"! I když se nakonec naše legie zvláště od roku 1917 nemálo na všech válčištích vyznamenaly, po pádu carismu v Rusku právě početně nejsilnější legie -- ruské -- bylo třeba přesunout do západní Evropy, kde bylo tehdy zřejmě těžiště bojů. Když se následně československým legionářům v Rusku podařilo zajistit si jedinou tehdy potenciálně spolehlivou cestu na západ obsazením sibiřské magistrály (a tedy paradoxně opačným směrem přes málem celou zeměkouli), nebylo možné toto zcela vojensky výjimečné úsilí nevidět. Ačkoliv tedy československý zahraniční odboj od počátku neměl žádné své legální území, které by jako případný válečný dohodový spojenec reprezentoval, jeho legitimita postupně byla uznána válčícími státy Dohody fakticky, byť s jistými průtahy a rezervami, zvláště pokud šlo o poválečné uspořádání ("legitimita" byla vnímána nemálo odlišně od dnešních postojů vůči ní).

3. Co váží víc: přirozenoprávní, anebo státoprávní nárok na samostatnost?

Na panovnických dvorech mohlo hrát jistou roli, že země koruny české byly dlouhou řadu staletí královstvím. Tisíc let však nikdo nic nevěděl o Slovensku jako území, které by někdy vykazovalo nějakou vlastní "legitimitu" (jak se jí rozumělo na počátku 20. století). Umělá konstrukce o "československém národě" -- mimochodem společně prolitou krví zpečetěná -- mohla možné obtíže týkající se státoprávně "Horních Uher" překlenout. V praxi to nejednou vypadalo tak, že se zdůraznilo právo "národa" na sebeurčení, a pak se připomínala "legitimita" takového nároku, podložená přece také historicky. Sugestivní mohl být poukaz na to, že "300 let" ten národ už žil v porobě. To mohlo dobře znít jak ve Francii, tak i ve Spojených státech, které posléze také vojensky i výrobním potenciálem vstoupily do tohoto zatím nejkrvavějšího konfliktu v dějinách. Přitom ještě nedlouho před koncem války se v československých odbojových kruzích uvažovalo o obnovení "Českého království"; nejdřív to měl být uchazeč z ruské carské rodiny, pak princ z rodiny Viktora Emanuela III., z Itálie.

Asi by se nemuselo zapomenout na to, že vytknout jižní hranice pro Slovensko v rámci vznikající ČSR mohl být nemalý oříšek. Už proto, že jih nynější SR zůstal celých těch posledních sto let převážně maďarský. Nakonec pro mírovou konferenci po první světové válce kupodivu vážilo jako argument pro jižní hranici ČSR vůči Maďarsku to, že teprve Dunaj je vojensky hajitelný vůči jižnímu sousedovi (ať už by byla "přirozená práva" místního obyvatelstva Žitného ostrova jakákoliv). Ostatně, pokus z maďarské strany o revizi těch hranic se Slovenskem proběhl záhy: vojenským vpádem tehdy pod komunistickými prapory v květnu 1919 (s dočasným obsazením Košic, ale i Prešova); a následně během zářijové krize roku 1938 (následný zábor jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarskem).

4. Jsme si vůbec vědomi, že ještě počátkem října 1918 nebylo "vyhráno"?

Klíčový význam Masarykova působení v těch čtyřech válečných letech první světové války je zcela nesporný. Na začátku té války neměla česká "politické scéna" vůbec žádnou koncepci pro přijatelně funkční vztah k ní. Na jejím konci zcela nepřehlédnutelně byl ve Washingtonu vůdčí autoritou pro problematiku geopolitické Střední Evropy (a Rakousko-Uherska) T. G. Masaryk. Hodí se připomenout jak to, že známých Wilsonových 14 bodů k řešení poválečných poměrů evropských menšin zprvu počítalo výlučně jen s jejich autonomií (až na obnovení Polska!), tak také to, že habsburská monarchie se vnitřně rozložila sama sebou (dokonce v samotném Rakousku, kam osobní Masarykův vliv na podzim roku 1918 rozhodně stěží zasahoval). Rozmanité spekulace, které se vyrojily zvláště po roce 1989, nehistoricky tvrdící, že kdyby Masaryk "nerozbil" Rakousko-Uhersko v roce 1918, nemuselo by bývalo dojít ani k "Únoru 1948", ani k "Srpnu 1968", snad netřeba pro jejich naivitu vyvracet. Na obdobně vůči historii necitlivé úrovni je zrovna tak teze, že "Masarykem začalo, co za Beneše skončilo nelidským vyhnáním Němců z ČSR". Kupodivu se také nedávno objevil v česky publikovaném článku "pozoruhodný" (ale věcně nepodložený) názor, že Masaryk v prosinci 1914 vyjel do svého exilu jako agent rakousko-uherské vlády (!).

5. Diskrétní Masaryk a konečně prozřevší Wilson

Na delikátnost -- jen váhavě stupňovaného -- uznávání čs. zahraničního odboje, nakonec jako "vlády" ze strany "Spojenců", naléhavě upozorňuje § 103 Masarykovy Světové revoluce. Nelze přehlížet, že čs. "vláda" v exilu neměla prokazatelně žádné národní území pod svou pravomocí! (Samozřejmě zcela jiným, víceméně především vojensky vnímaným fenoménem bylo ovládnutí transsibiřské magistrály čs. legiemi.) Význam 14 Wilsonových "bodů" z 8. ledna 1918 je sice nesporný, ale vůbec negarantoval vznik samostatného státu pro možné další zájemce kromě Polákům! Je třeba upozornit na to, že zcela nedvojznačně a "osudově" pro poválečné státoprávní uspořádání Střední Evropy zapůsobila teprve Wilsonova odpověď na nabídku míru z rakouské strany --- z 19. října 1918.

Možnosti ukončení kruté světové války se začaly rýsovat po 5. říjnu 1918, když Německo přišlo s nabídkou příměří (k němuž se téhož dne přidalo jak Rakousko, tak Turecko). Rakousko-Uhersko výslovně akceptovalo řadu Wilsonových stanovisek, včetně těch "14 bodů"! Masaryk se včas dověděl o plánu císaře Karla na přetvoření Rakouska na spolkový stát. Proto inicioval vydání "Deklarace Nezávislosti" (datované pak 18. 10.), jejíž znění předem diskrétně předal americkým vládním místům (státnímu sekretáři Lansingovi). Sám Wilson pod dojmem argumentace z právě zmíněné "Deklarace" nenechal ve své odpovědi rakouské vládní kruhy na pochybách o tom, že pouhá autonomie (ze 14 bodů z ledna) nemůže uspokojit snahy národů k dosažení vlastních práv a osudů; ta odpověď -- zopakujme to tu -- byla vydána teprve 19. října 1918!

6) Byl vznik ČSR jen umělou konstrukcí ve Střední Evropě?

Nezapomínejme před jakýmikoliv ukvapenými závěry na to, že na počátku všech dalších událostí byla útočná válka Centrálních mocností. Až z válečných katastrof a milionů osobních tragédií se také zrodilo kromě celé řady dalších států i Československo. Teprve vznikem ČSR vznikly podmínky také k renesanci slovenského národa. Asi by se mělo také konstatovat, že vbrzku se podařilo získat 70 % hlasů německých voličů pro "stát". (Od podzimu 1925; 54 německých poslanců, pak i 2 němečtí ministři, a to až do roku 1938!) Brzy se stala součástí ČSR také "Podkarpatská Rus" (jako "autonomní" součást státu), kde dosud tamní obyvatelstvo nezapomíná na pozitivní změny navozené integrací do Československa.

Ještě než došlo k formálnímu vyhlášení ČSR k 28. říjnu 1918, už týden předtím němečtí představitelé z okrajových území tzv. historických zemí české koruny zamýšleli případně silou domoci se řešení, v němž by zůstali kulturně-politicky na tomto pohraničním území nadále pány, případně vyčleněním mimo historické hranice zemí. (V následující části se bude o tom hovořit víc.)

Je zřejmě nutné znovu a znovu připomínat, že TGM si naléhavě uvědomoval nepři-pravenost slovenského národa na nový plnoprávný život po roce 1918. Opakovaně o tom až příliš výmluvně psal např. dr. Vavru Šrobárovi: "To naše Slovensko mně nedává spát! Ti Slováci a Češi jsou si tak cizí..." (18. 10. 1919.) Nebo: "Mám o Slovensko velký strach! Jsem nemocen z toho, věřte mně." (27. 11. 1919.) Stěží lze přehlédnout (leč děje se tak!), že po svém otci měl Masaryk z poloviny slovenský původ!

Je ovšem také pravda, že součástí jakoby "protihabsburského" postoje v české polovině republiky byl nemalý poválečný odliv z římskokatolické církve, zakládání nových evangelických církví (největší byla ta "Československá"), anebo přímo růst bezvěrectví. Na Slovensku zůstávalo náboženství niternou hodnotou jako dřív (bez nějakých "revizí"), takže tamní lidé nesli nelibě případný despekt vůči víře u mnohých českých lidí mezi nimi působících. (Nelze přehlédnout, že původně byl Andrej Hlinka vůči ČSR státotvorný. Před 10. výročím vzniku republiky už z Vídně vzkazoval svým slovenským krajanům prof. Fr. Jehlička, aby Čechy vyhnali. Psal o "zlej českej Husi", které by bylo žádoucí zakroutit krk. Kromě jiných běd, za které Češi na Slovensku stěží nesli vinu [třeba za povodně], uvedl jmenovitě, kde došlo k zastavení tovární výroby na Slovensku, a tím k růstu chudoby, k hladu a růstu vystěhovalectví do zámoří.)

Výchozím programovým heslem pro příští nový stát sice mohlo (a asi mělo) být vytvoření "Švýcarska ve Střední Evropě", ale celkový sociálně-politický a "národnostní" neklid po válce neumožňoval okamžitě takový plán realizovat. Především v českomoravské oblasti byla usazena většina svou mateřštinou Němců, kterých bylo přes tři miliony. Slováků bylo zpočátku v novém státě jen dvě třetiny počtu německého obyvatelstva. Kdyby tudíž se od samého počátku po roce 1918 hledala cesta k nějaké autonomii pro Slovensko, mnohem větším právem by ji měli dostat také "čeští" Němci! Navíc, přímo na Slovensku maďarského obyvatelstva byla nejméně plná třetina počtu Slováků! (Jako v českých zemích byli zpočátku nestátotvorní Němci, zrovna tak na Slovensku tuto roli sehrávali v těch nemálo citlivých časech tamní Maďaři.) Vypadalo nejen čistě pragmaticky jako přinejmenším nutné výchozí řešení, aby jazykově neadekvátní model "československého národa" zůstal zatím uchován i pro poválečné období (po roce 1918, kdy odstředivé tendence domácích Němců, Maďarů i Poláků i Slováků byly nemalé).

Vytisknout