Dokázat se zvepřit, aneb Jeden docela obyčejný den na vsi

4. 3. 2010 / Karel Dolejší

Obyvatelé si oddechli, posnídali, vypravili děti do místní jednotřídky a vydali se za prací. Předtím však ještě pečlivě zkontrolovali, zda je doma vše náležitě zarýglováno a přibito.

Sotvaže totiž první paprsky poledního slunce rozpálily tašky rozčarovanických střech, smrtka prokulhala obecní pastvinou za zvuků připomínajících řehtačkový orchestr, pankejtem se proplazila zmije, ropucha kvákla v jeteli, krysa přeskákala cestu - a strašidlo Prapupek se vydalo na obhlídku svého rajónu. Tu strčilo pod kazajku kachnu, tam čerstvě vykopané brambory, jinde si půjčilo rodinnou šperkovnici. Nakonec zastavilo u restaurace, kde přibyl pergamen s nápisem "Pros koryta - prosperita!", zasmradilo a zmizelo k východu.

Obyvatelé si oddechli, poobědvali, přivedli děti z jednotřídky, předali je na vejminku na hlídání a vydali se zpátky na pole, aby ještě udělali nějakou práci a stihli se vrátit před soumrakem.

Sotva totiž poslední paprsky slunce dopadly na skla rozčarovanických oken, krysa proběhla vojtěškou, ropucha prolezla pankejtem, zmije kvákla v remízku, přes cestu přehrkotala smrtka - a obě strašidla se společně vydala toho dne naposledy zkontrolovat své léno. Kráčela dům od domu, všude se zastavila, všude nahlédla, tu vyzkoušela závoru, tam řetěz. A běda unaveným obyvatelům, kteří by zapomněli vše řádně zajistit. Tam se rozloučili s králíkem, tu s buchtou chladnoucí za oknem, onde dětem zmizela plechová pokladnička. Nakonec obě dopuštění došla k radnici, kde na vývěsku napsala uhlem "Chlast - slast", zasmradila a vydala se k severu.

Jednoho dne ale došlo k něčemu nevídanému. Stará Vomáčková, která měla pro strach uděláno, zrovna asi při sbírání klestí nějak sešla z cesty a vracela se teprve, když se téměř setmělo. Vystoupila tak z houští na silnici právě ve chvíli, kdy se strašidla vracela z poslední směny.

"Herdek, to jsem se leklo," pravilo první strašidlo. "Leklo jsem se to, herdek," odpovědělo druhé. "Tak copak to tu máme," řeklo drze první a strčilo babce pracku do nůše. "Jedeš!" ohnala se fúrie sukovicí a srazila mu z hlavy cyklistickou přilbu. Bleskově se otočila na druhého zloducha, který se už už přikrčen kradl zezadu, a nabančila mu rovněž, takže odletěl do křoví. "No toto!" pravila jednohlasně obě strašidla, když se v bezpečné vzdálenosti opět pastavila na zadní. "Víš přece, že jestli tam máš něco nezamčeného, je to po právu naše." "Mám a nemám," pravila Vomáčková. "Jsou tam klacky na podpal. Chcete je zpřelámat o palice?"

"No no no," zamručelo ústupně Tupolínek. "On on on," zabručelo Prapupek a ukazovalo palcem na protějšek.

"Však není tak zle," zaskřehotala strašidla sborem. "Jsme taky jenom lidi, jen navíc dbáme tu o řád, pořád."

"Vy?", zasmála se Vomáčková. "To si opravdu myslíte?"

Strašidla se zazubila a kývala hlavou, jakože ano.

"No počkejte - tady mi něco nesedí. Nepřijde vám na tom vůbec nic divného?", pravila Vomáčková a opřela se o sukovici.

"Ne - proč?", podivilo se Tupolínek. "Proč? Ne", odvětilo Prapupek.

"A jak je tedy možné, že pro ostatní ta vaše pravidla platí, kdežto ausgerechnet pro vás dvě ani náhodou?", vyhrkla Vomáčková.

"To je přece jednoduché," zahuhňalo Tupolínek a třelo si lýtko. "Je to duchéjedno přece," přisvědčilo Prapupek a masírovalo si břich. "Nikdo nic nemusí dodržovat", horlivě přikyvujíce, pronesla strašidla obě naráz obřadním hlasem, "nic není povinnost, a žádná pravidla neplatí". "Chce to jen," zahalekalo první, "Jen to chce", odpovědělo druhé, "být jako my!" zajódlovala nadšeně dvojhlasem.

"Jde přece o to nesít," pravilo první. "Jde přece o to nesklízet," zaskřehotalo druhé. "Jde přece o to nekovat," odtušilo první. "Jde přece o to nestavět," zakvílelo druhé. "Ale" - zaznělo z jedné strany, "Ale" - ozvalo se z druhé, "dokázat se zvepřit poměrům!".

I nastavilo si rozčarovanické panstvo vzájemně paznechty, a v družném objetí, vesele pochrochtávajíce - jedno doprava, druhé vlevo - odkráčelo směrem k blednoucímu obzoru.

Vytisknout