Věc Falešná paměť literatury: Dobrý text je vlastně urážlivý

5. 3. 2010 / Jan Matonoha

Tradice takovéto mesianistické kritiky sahá od hlouby národního obrození přes šaldovsky inspirovanou "personalistickou" kritiku V. Černého po některé výkony J. Lopatky a zejména pak poněkud devalvovaný étos této "čistící" kritiky, jak je provozována např. Kritickou přílohou Revolver Revue. Problematickým rubem této mesianistické záchrany textu je, že v onom spasitelském gestu bývá text zachraňován před jedním "nebezpečím", totiž před nebezpečím čtenáře a čtení (či barthesovsky řečeno psaní), a to ve jménu hodnot, které jsou ponejvíc nevyhnutelnou a zároveň nereflektovanou, zastřenou projekcí hodnot kritika, jenž si tak nenápadně ochočuje nejen esenciální neuchopitelnost literárního textu, ale také své čtenáře, v ideálním případě své budoucí vyznavače.

V souboru (časopisecky již publikovaných i zatím netištěných) studií Jakuba Češky Falešná paměť literatury (Praha, Togga, 2009, řada Vita intellectiva) se tak coby prominentní a ve vyšší jednotu spínající téma ukazuje být problém nereflektovaně projektivního, mesianisticky disciplinizujícího, nároku na vždy dostupnou, prézentní identitu smyslu, textu, literární postavy, autora, přičemž modalita těchto kroků přivlastnění, zpřístupnění, zpřehlednění, domestikace je diskurzivně vlastní nikoli jen literární kritice, ale i paratextovými a metatextovými uchopeními autorského subjektu psychofyzickým autorem samým. V různých statích, např. v oné věnované recepci Čapkovy noetické trilogie, si Češka všímá, jak dochází v editorské a literárněhistorické promluvě k disciplinizaci textuality a široce otevřeného smyslu díla ujednocujícím metatextovým komentářem, který přiděluje textu jeho místo v přehledném výkladovém rozvrh, přičemž toto konstruující a disciplinizující gesto je cudně zakryto nějakým ideologickým narativním hávem (doslov, dokumentární reportáž atp.). Podobné disciplinizaci je podrobena i fenomén autora, tedy instituce, jež je značně ambivalentní, v podstatě nedostupná, neprostupná ve své hutnosti, a zjednáváme-li si k ní přístup, pak jen skrze text, který ji zpřístupňuje. (Potíž -- či záchrana -- s problémem vztahu autora a autorského subjektu přirozeně je, že ani autor sám nemá žádnou intepretační kontrolu nad autorským subjektem, ten je totiž korelátem nikoli jeho sebevýkladu, nýbrž fungování textu, resp. intepretačního konstruktu, jejž vytváří čtenář ve svých různých recepcích textu.) Češka přesvědčivě ukazuje, že těm "nejobratnějším" kritikům a historikům se to podaří natolik, že si osobu zpřístupní dokonale, tak dokonale, až se toto zpřístupnění podobá pozření či znásilnění. Ono násilí lze měřit nikoli oprávněností či nespravedlivostí křivdy (ta je v jistém smyslu vždy inherentní, nevyhnutelná a její povaha je otevřena nikdy nekončícímu dohadování), jako spíše hladkostí a neproblematičností, apodiktičností rukopisu, který tuto textovou apropriaci provádí (na to ukazuje Češkova interpretace kauzy "udavač" Kundera z časopisu Respekt).

V barthesovsky inspirované stati "Mytologizace udání Milana Kundery" z Češkova výkladu jasně vysvítá, jak je ona nejasnost (která je sama povahy textové) textově likvidována tím, že danému jevu (textu, osobě, události, tématu) je podložen nějaký čtecí rastr, jenž dává vystoupit čitelné a přehledné struktuře: daný fenomén je zarámován tak, aby se stal uchopitelným. (V případě kauzy M. K. by se skoro chtělo říci anglickým idiomatickým frazémem, že subjekt zde byl textem reportáže narativně zarámován ve smyslu "to be framed", tedy zhruba ve smyslu "ušít to na někoho".)

Obdobné gesto autoritativního výkladu, které Češku zjevně dráždí, se však, jak přesvědčivě ukazuje v interpretaci recepce Čapkova Hordubala, neodehrává jen na rovině metatextového komentáře, ale také v narativních, syžetových interpretací fabule či na rovině soudu vševědoucího vypravěče nad postavou, takto zbavenou subjektivity (srovnání Golombkovy soudničky a Čapkova Hordubala) anebo i na malém prostoru jednoho syntagmatického spojení, kdy je "dokazatelný" referent fikčního světa doplněn nějakým sekundárním modelujícím hodnocením, které už nezbytně nevyplývá z logiky zobrazeného světa, avšak je ve své zdánlivé "přirozenosti" sugerováno (slovní spojení "reakční vysokoškolák" v Kohoutově deníku kontrarevolucionáře).

Češka tak sestupuje po trychtýřovitě se zužujícím, ale v každém případě totožném principu: z neznámého se nepozorovaně a autoritativně stává apropriované, ochočené, interpretačně bezpečné známé; z nahodilého, neuspořádaného, víceznačného se akty selekce a začlenění stává jakoby jediný možný, axiologicky neproblematický, přirozený sled událostí "reprezentující" (konstruující) "pravdu". Tento mechanismus se vztahuje na celou škálu jevů různé míry obecnosti, tedy platí stejně tak o autorovi, textu, postavě, motivu, slovním spojení. Podobně jako za náročným a čtenářsky místy strohým rukopisem Barthesa, Derridy či Foucaulta, i zde tak můžeme nalézt ukrytou neostentativní, ale důležitou etiku: etiku ponechat druhému jeho autonomii, nezcizenou naším domnělým samozřejmým nárokem kolonizujícího, autoritativního, monologického rozumění.

V Češkově analýze detektivního diskurzu (a jeho parodické dekonstrukci u Gombrowicze třeba v románu Kosmos) lze nacházet i nenápadné a implicitní spojnice například k myšlení Mukařovského (či Jankoviče): detektiv, který činí z jinak kontingentních věcí, znaky, přesně řečeno indexy (indicie), které jsou tak interpretační vůlí (násilím) včleněny do pole lidského smyslu, jakoby se podobal despotickému autorovi či čtenáři, kteří nejsou schopni akceptovat nahodilost, nezačlenitelnost textu, který se nezjevuje jako text, znak, ale jako pouhá znepokojující, neuchopitelná -- slovy Mukařovského -- věc.

Češka zde nehovoří o věci, ale o nemilosrdné nahodilosti smrti, která je v detektivním žánru syžetově zachraňována tím, jak je začleněna do nějakého smysluplného rozvrhu (vraždy). Věc (u Mukařovského) či smrt (v Češkově výkladu detektivky) je, jak Češka vtipně komentuje, značně "urážlivá" záležitost, a to nejen v tom smyslu, že se vzpírá našemu pochopení a usvědčuje jej jako domýšlivé, neospravedlněně autoritativní a naivní zároveň, ale ještě hlouběji tím, že je ne-lidská, odmítá se nás týkat, jak může dosvědčit totožná reakce pozůstalého nad rakví i čtenáře nad (dobrým) textem, tedy otázka nikoli jak, nýbrž "proč" (proč on/a/teď/vůbec, proč čtu tento text, když se tu nenabízí nic k rozumění)?

Češkovy kritické meditace nad kolonizujícím rozuměním detektiva / literárního vykladače by bylo možné doplnit i o postřehy z textů, jichž se dotýká; tak např. tezi o tom, jak se vrah stává dobrodincem své oběti (neboť jej vykupuje z banality nahodilé smrti a vtiskuje jí důstojenství události a smyslu), by bylo možné doplnit o známý implicitní dialog mezi Čapkovými povídkami "Šlépěj" a "Šlépěje": zatímco v první povídce je "urážlivá" právě samoúčelnost onoho tajemství, které ve své nesmyslnosti odmítá být objasněno alespoň jako zázrak mířící k transcendentnu, druhá povídka se dotýká tématu, nad nímž uvažuje i Češka: detektivka / vražda je ke čtenáři / oběti neskonale milosrdnější, neboť mu dává příležitost k rozumění, nabízí mu prostor smyslu; oč hůře na tom jsme -- jak říká strážmistr v Čapkově "Šlépějích" -- když se pokoušíme porozumět nikoli dokonale osvětlenému kousku skutečnosti / vraždě / "vyloženému" textu, nýbrž takovým "věcem" (sic), které jsou pro nás natolik nedostupné a ve své neproniknutelnosti vzdálené -- jako naši blízcí anebo literární kritikou nedomestikovaný text ve své hutnosti a neprostupnosti.

Soubor Češkových statí ukazuje pozoruhodnou skutečnost, že některé texty české literatury ještě nebyly "přečteny", přesněji řečeno bez oné dokonavé předpony, nebyly vůbec čteny. (Ona předpona "pře-" je nenáležitá ze dvou vcelku zjevných a triviálních hledisek: čtení zdá se inherentně brání možnosti přečtení; tato premisa pak přirozeně brání představě, že konečně přijde ten jeden správný intepret a text přečte, byť třeba v dekonstruktivním modu, konečně "náležitě".)

Lepší případ je, že byly strukturně analyzovány, horší případ je, že byly "vyloženy", tedy uzavřeny do narativní teleologické linie, která směřuje k nějakému typu uspokojující katarze (hříšník/autor/autorský subjekt/text je vykoupen, obrácen, vysvětlen, ukázán v pravém světle, potrestán atp.), čtenář je poučen, orientován, utěšen, mravně pozdvižen, dojat atd. Češka ve studii k recepci Čapkovy noetické trilogie v poznámce pod čarou nenápadně podotýká, že je možná škoda, že studie J. Holého vnáší do čtení Hordubala silné dobové okouzlení hledáním a tušením transcendentál, tj. vnáší do čtení Čapka z ničeho nic Halíka jr., ale nikoli už Halíka sr. (tedy Halíka editora, nikoli teologa), který pro porozumění závažnosti narativní strukturace (postupů fokalizace) Hordubala a jejích estetických, neotických a etických implikací už jen onou prostou ediční juxtapozicí Golombkovy soudničky s Čapkovým textem vykonal patrně více než vnesení úvah Tomáše Halíka jr. a transcendentního interpretačního klíče.

Ve světle Češkovy analýzy tak lze možná konstatovat, že Čapek, jak je tomu vždy u velkých textů, byl mnohonásobně zkolonizován, nejen dosti zjevně Řezáčem, Cigánkem ve smyslu okatého ideologizujícího čtení podřizující text dobové ideové normě (ne/dostatečné hledání pravdy, humanity atp.), ale také jistou banalizací snižující jej na obránce malé prostřednosti a průměrného humanismu (linie od Šaldy, Durycha atp.) a paradoxně stejně tak -- v opačném gardu, ale bohužel stejně problematicky -- oním "pozdvihnutím" do blízkosti transcendence, jak to nacházíme v Komentáři J. Holého (též zčásti poznamenaného euforickým duchem doby svého vzniku).

Češkovo čtení se tak zdržuje, zdá se mi, blížeji u textu a jeho konkrétní narativní výstavby, s interpretační pokorou a pozorností, která paradoxně ve finále otevírá výklady, jež mohou vyznít provokativně polemicky. Kniha tak ve svém úhrnu načrtává linii určitého diskurzivního mesianismu české literární kritiky, historie a vědy. Viděno pod úhlem Češkova psaní (smyslu Barthesově), lze tak v české literárněvědné recepci identifikovat dvě linie čtení (opět ve smyslu Barthesově), z nichž ani jedna není prosta "problémů": strukturalistická linie podává pečlivý rozklad všech prvků a souvztažností díla, jeho systém, tu více, tu méně dynamický a otevřený.

Personalistická, axiologická, etizující kritika linie Šalda -- B. Fučík -- Černý -- Lopatka atp. pak vykupuje díla z jeho hříchů tzv. automatizovanosti, estetické nadbíhavosti dobové normě, neautenticity, nespirituálnosti, neheroičnosti sebezapření, utrpení, sebetranscendence, sebepoznání atp. V obou případech však zdá se platí, že vykonávána je obdobná mesianistická práce: zachránit text od něj samého, spasit jej od prokletí rozmlžené, nejasné signifikace, ztráty či samé nemožnosti smyslu, jeho neprostupnosti, sebeuzavřenosti, autismu, seberozkoše.

Soubor Češkových statí v celku svého výkladu tak vykonává to, co se daří jen málokdy, totiž důsledně, přesvědčivě, čitelně a přitom neostentativně performovat určité metodologické gesto, aniž by přitom na každém kroku danému čtení čouhala sláma teorie z bot, aniž by text na každém kroku rozhazoval jména literárněvědných veličin a jejich teorémů. Dává proto dobrý smysl, pokud kniha vychází v edici, jejímiž odbornými garanty jsou -- a to je v silném smyslu vedlejší -- filozofové (protože text je vždy nestálejší a tak výmluvnější než filosofická soustava) jako M. Petříček jr., K. Thein, A. Novák či J. Fulka.

Tento nenápadný "étos" dělání, namísto citování určité vyhraněné a netriviální teoretické pozice lze připsat třeba pracím Petříčkovým či Fulkovým, promýšlejícím základní aporetické souvislosti nezbytnosti i nemožnosti etického soudu, reference a performativity, singularity a opakovatelnosti, systémovosti a diference textu, aniž by se neustále oháněly třeba Derridovým jménem. Kniha Jakuba Češky se k nim tak přiřazuje v tom, že vlastně implicitně zaplňuje dluh pozorného, neuhýbavého, poststrukturálního, dekonstruktivního "čtení", jak je známe z praxe Barthesovy či de Manovy. Vy jistém smyslu tak lze říci, že Češkovy stati zaplňují zásadní mezeru v obrazu české literární vědy, historie i teorie, totiž mezeru po tom, čemu se obvykle říká close reading, jež přechází či je přepólováno do čtení výrazně dekonstruktivního.

Češka si je zjevně vědom skutečnosti, že některé jeho postřehy a hodnocení se setkají v literárněvědné bohemistické obci s jistou mírou nevole a podráždění. Pokouší se tomu preventivně čelit určitými strategicky změkčujícími rétorickými postupy. Myslím, že jedna věc by mohla napomoci určitému osvětlení potřeby kritického tónu, jejž se autor snaží místy snad až trochu příliš zjevně mírnit lichotící figurou, např. jak je tomu na začátku pasáže o doslovu J. Holého k Čapkově trilogii.

Onou věcí by mohl být pokus o to historizovat, hermeneutizovat pozice, z nichž tyto rámující a disciplinizační paratexty doslovů byly psány. Každou jednu dobovou výkladovou pozici vztahující se k dílu K. Čapka totiž vyznačuje její založení v určitém étosu a jisté aktuální historické diskurzivní formaci, kterou lze nějak pracovně a zkratkovitě pojmenovat třeba jako: Řezáč 1954, radikální budovatelství, Cigánek 1957 liberální budovatelství, Ivan Klíma 1961 euforie "zlatých šedesátých", Opelík -- implicitní étos strukturalismu, který mu umožnil zaujmout ono pozoruhodné stanovisko zdržení se komentáře a ponechání hlasu textu (plus post-1968 deziluze z jakéhokoli axiologického nadšení?), Holý 1998 "zlatá devadesátá" a okouzlení tušenými spirituálními horizonty.

Tato hermeneutizace by také mohla poukázat k jisté nevyhnutelné dynamice, historičnosti, kontingentnosti kritického a literárněhistorického soudu, který přirozeně intertextově polemicky reaguje na předchozí hodnocení ("zachránit" K. Čapka z buržoaznosti a relativismu jeho rukopisu pozdvižením k hledačství pravdy, "zachránit" Čapka ze socialistického, humanistického, příp. pro sekularismus Čapka odsuzujícího čtecího klíče pozdvižením k opatrné transcendenci atp.). Bohužel jsou však tyto akty interpretační "záchrany" určovány vztahem k paratextu či intertextu dobových recepcí, nikoli interpretačním vztahem k textu samému. Na mysl se tak vkládá slovní hříčka (či étos) titulu Saving the Text Geoffreyho Hartmana, který poukazuje na to, jak je text zachraňován před svou nesrozumitelností, nedostupností právě tím, jak je interpretačně ignorován, vymazán. Hartmann si zde samozřejmě typicky dekonstruktivisticky pohrává s dvojznačností výrazu "saving", jednak jako participia ve smyslu zachraňování a jednak coby předložky "až na", " s výjimkou": v intepretacích dochází zhusta právě na ono interpretační zachraňování, v jehož rámci je věnována pozornost všemu možnému, avšak právě s výjimkou textu.

Svrchovanou problematičnost tohoto zachraňování textů před jejich vlastní hybnou textualitou ukazuje Češkova práce skvěle. Přirozeně platí, že totožnou poznámku lze učinit o historické, diskurzivní lokaci a situovanosti i Češkova rukopisu či rukopisu této recenze, tedy rukopisů v čase odkouzlení díla, ztráty iluze nulového stupně psaní, rukopisu, který svého druhu nemá rád literaturu, ale má patologickou zálibu (či rozkoš) v nekončícím větvení textu a ještě více zálibu v sebepopření, ničení svého (textového) těla, jednoduše řečeno, je okouzlen rukopisem Barthesovým, Foucaultovým, možná de Sadovým atp. Tento typ reflektující hermeneutizace (vztažené na Řezáče nebo Češku) je tak vposled stejně triviální, jako potřebný a pohybuje se v zábavném, aporetickém kruhu pragmatického paradoxu: již v okamžiku, kdy reflektuji podmíněnost vlastní pozice, vytvářím pozici či rovinu, z níž tuto reflexi mohu pronést, a generuju tak potřebu další sebereflexe a tak ad infinitum, což ve své podstatě patrně nemůže ústit v nic dalšího než jen v hořké pousmání (to je, hádám, tak zhruba vše, co lze v této věci dělat). V tom smyslu samozřejmě platí, že Češkovo "vyznání", že nepředstírá, že hovoří ve jménu něčeho, co by ospravedlňovalo jeho polemická hodnocení (čistá literatury, čisté psaní atp.), jej pouze staví do pole nekončící textace, což je však přirozeně samo o sobě jen další nevyhnutelná a nedobytná ideologická pozice a stupeň psaní mezi jinými, jejíž jediný (od ostatních typů "ideologie" výkladu textu) odlišný rys a půvab spočívá možná v její zdrženlivosti, která je obsažena v Barthesových slovech, že literární text můžeme maximálně svým rukopisem zdvojit, přepsat, nikoli rekonstruovat, osvětlit, vyložit atp.

Češkovo psaní přesto vyznačuje určitou distinkci mezi těmito různými typy okouzlení. Zatímco ony výše zmíněné typy okouzlení lze zhruba popsat metaforou cesty vedoucí za horizont (k budoucnosti, transcendenci atp.), typ Češkova okouzlení vede buď k textu, jehož cestičky se do nekonečna rozvětvují, anebo ještě spíše k bezcestí, tj. aporii. Češkova kniha tak implicitně naznačuje to, co by bylo možné obecněji pojmenovat jako určitou fatální blízkost etiky mesianismu a metatextu, etiky, která zdá se dlouhodobě okupuje diskurz česká literárněvědné kritiky a reflexe.

Jediné drobné zaváhání provázelo mé čtení stati "Kontrarevolucionářova hlubina bezpečnosti" (jinak stati se skvělým titulem i celkově vynikající argumentací), jejíž úvod mi připadal poněkud přebujele sebereferenční, repetitivní, kryptický a nejasný, bez zřejmého výkladového cíle, k němuž míří, jakkoli to se přirozeně, avšak velmi postupně osvětlí. Tuto námitku ale dlužno říci lze patrně obecně vztáhnout na rysy úvodu coby žánru vůbec (snaha sumarizovat přehledně to, co je často lépe vyjádřeno v "žhavém" a spontánněji vznikajícím jádru samotného výkladu, zhusta vede právě k opakování, jisté dřevěnosti jazyka úvodu a paradoxně jeho nesdělnosti). Po stránce obsahové samozřejmě platí, že existují i body, v nichž se s autorem nad jednotlivými texty poněkud interpretačně rozcházím, např. v hodnocení závěru Kunderova románu Žert.

Nejsem velkým fanouškem Kunderova díla, zde bych se však neztotožňoval s Češkovým kritickým výkladem konstatujícím, že vyznění románu Žert upadá do jisté sentimentality. Tento román, zdá se mi, nekončí v polaritě finálního lyrického spočinutí v sentimentu společného folklórního muzicírování, nýbrž je opět, jak je tomu u Kundery zvykem, několikanásobně, a zdá se mi dostatečně názorně lomen: sentiment muzicírování je lomen nejen tím, že jde o činnost společensky už pokleslou (nejen propagandisticky vyvlastněnou, nýbrž i společností ignorovanou).

Podstatnější je myslím to, jak je tento návrat ztraceného cynika a v jistém smyslu egomaniaka Ludvíka lomen tím, že ono spočinutí, znovunalezení vztahu k rodnému kraji a odmítnutému příteli je poznamenáno rozporuplnou tragikou: Jaroslavovou mrtvicí a nemožností naplnit tento Ludvíkův neočekávaný útěšný návrat do stejně čtenářsky útěšného konce. Upadnutí do sentimentality je zde zadrženo také tím, že onen zlom, obrat není proveden dokonale, např. k nějakému dalšímu sentimentálnímu katarznímu bodu (např. že by Jaroslav zemřel a nastolen by byl nějaký patetický, sentimentální paralelismus mezi návratem a odchodem, ztrátou přítele), nýbrž zůstává zachycen ve velmi ambivalentním, hořkém bodu, kdy Ludvík nejen nahlíží svou ubohost touhy po zadostiučinění (pomstě), ale též určitou směšnost vlastního návratu a také tragicky rozporuplnou situaci Jaroslava, kterému nebylo dopřáno -- například -- zemřít hořkosladkou smrtí uprostřed radosti muzicírování, nýbrž byl naopak odsouzen dál přihlížet k úpadku folklórní hudby a vlastní nemožnosti s tím cokoli dělat (nezbývá mu než stát již jen mlčky coby zraněný, nemohoucí, hořký svědek).

V tomto smyslu nevnímám poslední obrat syžetu románu Žert jako převážení modu sentimentality nad modem pomsty, nýbrž trpké nahlédnutí jisté nevyhnutelnosti, podlehnutí prvému (sentimentu, avšak sentimentu reflektovanému -- na rozdíl od lyrismu Heleny atp. -- a tudíž nekýčovitému a ne nebezpečnému) a iluzornosti druhého (pomsty, resp. zadostiučinění); krom toho vnáší závěr románu ještě další (povědomý) tón, totiž jistý hořký, křečovitý úsměv nad bezvýchodností a tragickou směšností situace -- návrat k příteli a kořenům (muzicírování) se nedokonal, není možný ani v pozitivním naplnění (Jaroslav zůstává postižen mrtvicí, hrát už nemůže), ani v naplnění negativním (např. skrze motiv tragické smrti, odchodu Jaroslava, který by bylo možno katarzně oplakat jakou sourodý s katarzí návratu domů). Tyto úvahy nad různými interpretačními možnostmi Kunderova Žertu však přirozeně nemají (a z podstaty věci ani nemohou mít) povahu kritiky Češkova výkladu, nýbrž jsou pokusem o dialog, jejž literárněvědné a kritické reflexe nad literárními texty bez konce vedou.

Souhrnem řečeno, Češkovy stati nabízejí typ psaní, jež je přesvědčivé, elegantní, důsledné, koncizní, terminologiky neotřelé, nesamozřejmé, a zároveň neostentativní. Tedy pokud přistoupíme na určitou výpovědní a stylovou hladinu, ačkoli se lze setkat s tím, že to mnoho čtenářů či posluchačů takto nevnímá -- nelze zastřít, že Češkovo psaní a jeho styl někdy budí nevoli. Možná tak činí svou vzácnou kombinací nekompromisnosti čtení i vyjadřování, možná svými doložitelnými, jasnými postřehy, k nimž směřuje přes (nezbytně) nesnadný jazyk. Možná ale dokonce i tím, jak ukazuje cosi, na co poukázal J. Mukařovský: dobrý text je vlastně urážlivý. Urážlivý proto, že není "textem", ale vlastně "věcí", jež se nás odmítá týkat, věcí, která se odmítá týkat našich interpretačních rozvrhů, našeho útěšně rozumějícího, antropomorfického vidění Jiného.

Vytisknout