Vítězové a poražení listopadové revoluce

15. 2. 2010 / Jiří Beránek

Z rozhovorů (ale i ze záznamu např. legendárního projevu Milouše Jakeše z Červeného Hrádku) krátce řečeno vyplývá, že si krize většinou byli vědomi, ale nebyli schopni postihnout její podstatu, a tudíž adekvátně reagovat (ať už byly důvody rozumově konformní či existenčně tendenční).

Přitom některé dobové výroky působí jako absurdní kafkovský kruh kauzálních nepodmíněných, ale přesto platných řetězců: "Demogracie je diskuze....a většina rozhodne....a příslušné orgány rozhodnou.....a rozhodnou v rámci zákonů....a zákony napříště včetně ústavy chceme schvalovat ve všenárodní diskusi....nechť se lidé vyjádří.....jsou ale takoví lidé, kteří by jenom společnost kritizovali, znepokojovali a požadovali, aby se jednalo podle toho, co oni si přejí....a ne jinak..." (z projevu Milouše Jakeše).

Někteří členové vedení strany a státu se očividně snažili pokrýt poptávku po "československém Gorbačovovi", v jednu chvíli tak byl dokonce vnímán i Miroslav Štěpán, jestliže jako šéf stranické organizace v Praze povolil demonstraci s účastí disidentů. Nejblíže této roli se nakonec ocitl předseda federální vlády Ladislav Adamec, který zahájil historickou schůzku s Václavem Havlem jako hlavním představitelem antikomunistické opozice po listopadových událostech 1989, přičemž vedení KSČ po vynucené rezignaci předsednictva se dostalo na vedlejší kolej událostí. (Podle Štěpána byl však Adamec poněkud nelichotivě pouze "představitelem nových větrů ze starých p....")

Jestliže se tedy v souvislosti s výročím "dvaceti let svobody" objevují výsledky veřejného mínění, v nichž současní politici jsou považováni většinově za horší než politici předlistopadoví, pak se vlastně paradoxně potvrzuje heslo z étosu listopadové revoluce "Nejsme jako oni!". Jsme totiž horší.... Jak to, že jsou mnozí lidé takto nevděční z výdobytků svobody a demokracie, mají krátkou paměť apod., je předmětem úvah mnoha komentátorů, publicistů aj. zvířeny. Oficiálně je totiž vše jasné: byl poražen komunismus -- totalitární systém, který zdevastoval zemi nejen hospodářsky a ekologicky, ale zasáhl i do lidských duší. Poraženi jsou tedy komunisté, zvítězili všichni demokraté.

Pohled neoficiální již tak jasný není: kdo byli skuteční vítězové a poražení listopadové revoluce a byla to skutečně revoluce?

Oba systémy -- předlistopadový i polistopadový -- mají velmi závažné nedostatky, některé odlišné, ale některé také shodné. Mají také nedostatky, které se dají či by se daly odstranit v rámci systému, ale také jiné, které jsou při stávajícím systému téměř neodstranitelné. Přičemž těchto nedostatků "svých" systémů jsou si vědomi jak přemýšlející "komunisté", tak i "demokraté" (na rozdíl od těch fanaticky ortodoxních).

Základní rozdíl mezi kapitalismem a komunismem z hlediska jejich přežití v sociální evoluci však nespočívá podle mého názoru v jejich odlišném pojetí morálky (jejíž podstata se v obou případech týká problému společenského vlastnictví: kapitalista se chová nemorálně, neboť si přivlastňuje nadhodnotu práce vytvořené dělníkem; komunista se chová nemorálně, neboť by chtěl vyvlastnit kapitál a omezit tak svobodu podnikání a soukromého vlastnictví, na čemž stojí celá západní civilizace).

Tím není řečeno, že nemá smysl tázat se po morálním opodstatnění např. současného politického establishmentu. Uvážíme-li kupř. politickou dráhu hlavních osobností české politiky uplynulých dvaceti let, tedy zkratkovitě "nepolitickou politiku" Václava Havla, "trh bez přívlastků" Václava Klause a "společnost vzdělání, spoluúčasti a solidarity" Miloše Zemana, potom i zde se vyjevuje rozpor mezi legalitou a legitimitou jejich vládnutí. Nemá smysl zde opakovat již mnohokráte rozebírané varianty na to, "jak chutná moc". Snad jenom poznámku, že Václav Havel jako dramatik byl natolik zaujat politickou frází, včetně své poslední hry Odcházení ("v centru politiky je člověk"), že tyto fráze potom sám vyráběl jako politik ("pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí", legendární "humanitární bombardování" apod.). To ale vlastně dokladuje dialektičnost i jejich vývoje.

Kapitalismus přes morální zpochybnitelnost své legitimity nicméně prokázal větší životaschopnost, mj. i z toho důvodu, že do sebe dokázal zahrnout i principy a metody jemu odporující, např. socialismus chápaný jako určitý hodnotový systém prakticky se realizující ve formě rozpočtové politiky, v různých formách spoluúčasti jak vlastnické, tak spoluúčasti na řízení, v řadě zákonných regulací, ale vlastně i ve spontánně se rodící solidaritě. Někdo ovšem sociální stát za socialismus nepovažuje...

Tváří tvář tomuto vývoji se levice stále jeví jako poněkud bezradná, resp. spíše reagující na okolnosti vývoje, než jej formující.

Přes sebevědomé prohlášení Vojtěcha Filipa o intelektuálním vůdcovství KSČM na levici, a přes "nové čtení Marxe", nějaký jasný návod na další vývoj překračující stávající systém a neopakující systém "protosocialismu" jsem nezaznamenal. (Ne proto, že bych se nesnažil.) Teoretické úvahy některých autorů o samosprávném socialismu jsou sice zajímavé a inspirativní, ale podle mého názoru princip samosprávy značně přeceňující jako samospasitelný. Navíc formy samosprávy se realizují i v systému současném, aniž by to na jeho podstatě příliš mnoho měnilo.

Soc. dem. levice zase ztrácí body jako již tradičně svojí přílišnou provázaností s ekonomickými elitami a jejich zájmy, včetně podpory různých vojenských intervencí pochybného rázu typu Iráku či Afghánistánu. (Což se týká více Labour Party v Británii či SPD v Německu než ČSSD u nás.)

Proto také Jiří Paroubek přiznává na kongresu Strany evropských socialistů (PES) z prosince 2009 v Praze: "Hluboká hospodářská a sociální krize -- nejhlubší od oné Velké hospodářské krize od 30. let 20. století -- pokračuje. Zdálo by se jen logické, že socialisté musí na svou stranu získat občany zdrcené rostoucí nezaměstnaností, pádem sociálních jistot, či krachem bank i podniků. Opak však je pravdou. Až na světlé výjimky nevítězíme, a dokonce překvapivě získávají podporu konzervativní či dokonce liberální politické strany, a to jak ve volbách do Evropského, tak i do národních parlamentů." Ve 30. letech se dostal k moci mj. Adolf Hitler, chtělo by se dodat.

Česká společnost je tedy opět rozdělená, i když dělicí čára mezi "my" a "oni" vede poněkud jinudy a jinými cestami než před dvaceti lety. Někdy ale také ne. Vítězi se nestali všichni disidenti, neboť mnozí jsou disidenty i nadále a poraženými se nestali jen komunisté (někteří z tehdejších jsou naopak vítězové), ale mnoho dalších občanů, z nichž někteří se i upálili jako Jan Palach v roce 1969. (Jak ale vysvětlil pan prezident Klaus, na rozdíl od minulého režimu, jsou lidé dnes sami odpovědní za své činy, takže je to pouze jejich osobní selhání, v žádném případě se nejedná o selhání systému.)

Když se člověk začte do takového Jiráskova Temna -- pojednávajícím o době ve 20. letech 18. století -- může získat poněkud nepříjemný dojem, že česká společnost je ve svých sporech a žabomyších válkách, ve kterých vítězí krtci, více méně konstantní. To, co se mění, jsou pouze dobové kulisy, v jejichž rámci probíhá přesívání vítězů a poražených. Na další převrstvení je třeba zřejmě si počkat dalších "20 let svobody".

Vytisknout