Konec konzumerismu a "rodinné hodnoty"

15. 2. 2010 / Karel Dolejší

Podle Perrotina je rodina dosud jakousi slepou skvrnou debat o ropném zlomu a potřebě obnovit společenství. Přitom jde o tu úplně nejzákladnější buňku jakéhokoliv společenství. Důvod této situace vidí Perrotin v potřebě distancovat se od amerických konzervativních křesťanských skupin agresívně prosazujících to, co považují za návrat k rodinným hodnotám. Přesto však je otázka rodiny a jejího dalšího vývoje zcela zásadní a nelze se jí v našich úvahách dále vyhýbat.

"Tradiční rodina" je ovšem značně matoucí pojem, poněvadž zahrnuje celou řadu odlišných, často navzájem protichůdných modelů. Společné mají pouze to, že dítě je vychováváno alespoň jedním z biologických rodičů a platí zákaz incestu. V mnoha kulturách ve skutečnosti biologický otec nehraje uvnitř rodiny nijak významnou roli, v roli mužského vzoru bývá nahrazován například strýcem z matčiny strany. Jihočínská kultura Muo-suo dokonce manželství jako takové nezná vůbec. Když zde dívka dospěje, je jí přidělen soukromý pokoj, kam si může zvát "návštěvy" dle vlastní libosti a bez formalit.

Kultura Muo-suo žije v širokých rodinách uspořádaných výhradně po mateřské linii. Biologičtí otcové nejsou považováni za členy rodiny a při výchově hrají minimální roli. O děti pečuje matka, tety, strýcové a samozřejmě matka rodu. Systém fungoval ještě nedávno a byl zaveden místní nobilitou proto, aby se zabránilo sociálnímu vzestupu obyčejných obyvatel prostřednictvím sňatků.

Prakticky úplně univerzální je sociálně integrační funkce rodiny. Ať už rodina vypadá jakkoliv, takřka všude jde o ekonomickou a politickou jednotku. Klasická buržoazní idea, podle níž je rodina soukromým místem odděleným od ekonomie, je poměrně historicky nedávnou inovací. Objevila se ve vyšších třídách viktoriánské Anglie po nástupu industrializace - a postupně odtud "prokapávala" do vrstev nižších, než se stala přinejmenším v rozvinuté části světa normou. Byl to dlouhý proces, který zahrnoval takové věci jako nahrazení rodinných dílen továrnami, zavedení povinného vzdělání či uznání dětství coby svébytného období života. I tak byl proces marginalizace domácnostní ekonomiky završen teprve po II. světové válce, se zavedením bezplatného vzdělání.

Rodina přestávala být sociální nebo ekonomickou institucí a měnila se v soukromé sdružení soukromých osob. Ve Francii to došlo plného vyjádření zavedením smluvního svazku známého jako PACS (Pacte civil de solidarité), který vznikl kvůli homosexuálním svazkům, je však otevřen i heterosexuálům. (Někteří sociologové mimochodem již dlouho prognózovali vznik něčeho na způsob "obchodní smlouvy" mezi partnery, co by mělo klasické manželství fakticky "ztržnit".) Perrotin upozorňuje, že PACS získává na popularitě, a má za to, že v budoucnu klasické manželství zcela nahradí. Jde o smlouvu, která může být velmi snadno zrušena, finanční solidarita mezi partnery je omezena na zvlášť k tomu účelu pořízený společný majetek a neexistuje vyživovací povinnost.

Toto vše, co vzniklo během průmyslové éry (a de facto ještě stále vzniká), bylo ovšem umožněno pouze industrializací a snadnou dostupností vysoce koncentrovaných energetických zdrojů. Právě tyto faktory umožnily vznik komplexních sociálních struktur, jež oloupily rodinu o většinu tradičních ekonomických a sociálních funkcí. Jak budou fosilní zdroje docházet, bude společenská komplexita opět klesat a zmíněné funkce zůstanou bez institucionalizovaného nositele.

Nakonec tedy nezbude, než aby se rodina znova ujala velké části kdysi eliminovaných funkcí. Zčásti se to už děje, když někteří relativně dobře postavení rodiče pomáhají dětem v nouzi. Chudnutí společnosti sebou přinese další růst závislosti na materiální a morální podpoře rodin.

Bude to však pomalý proces zprvu omezený na ohroženou část střední třídy. Není důvod předpokládat, že přitom dojde ke kompletní obnově široké rodiny předprůmyslového střihu včetně jejích četných omezení, upozorňuje Perrotin. Ale viktoriánská myšlenka rodiny coby soukromého prostoru vymezeného pouze pro rodičovskou lásku, bez širší odpovědnosti, nepřežije. Rodina se bude muset stát základním stavebním prvkem společenství a plně se do něj začlenit - se všemi omezeními, která z toho plynou. Například rozvod se opět zkomplikuje, protože ani pro širší komunitu nebude právě snadné vyrovnat se s dalekosáhlými následky zániku domácnosti, uzavírá Perrotin.

Pokud má ve svých úvahách pravdu, pak v budoucnosti v nějakém okamžiku v důsledku ekonomického tlaku "tekutá demodernizace" opět zkrystalizuje do stabilnějších struktur. Zatím však lze sotva prognózovat, jaké konkrétní sociální formy se kde objeví - lze jen říci, že jich zřejmě bude více druhů a budou se podle příslušných kulturních a sociálních tradic či geografických podmínek mezi sebou navzájem značně lišit.

Vytisknout