Sedmdesát sedm

15. 2. 2010 / Jan Polívka

Jsem vmáčknut do autobusu (45 míst k sedění, kdoví kolik k stání). Tak se asi cítí vinné hrozny, vsypané do lisu. Je tu k nedýchání. Lapáme po vzduchu jako vánoční kapři natlačení v kádích. Ku podivu nikdo neprotestuje. Všichni tu velmi nepříjemnou situaci přijímají jako nutnost -- ostatně všichni nastoupili dobrovolně. Zklidňovalo a posilovalo je očekávání toho, co snad přijde.

Nevím, jak dlouho to cestování trvalo. Jak začalo, tak skončilo. Autobus zastavil, otevřely se dveře a sedmasedmdesát účastníků podivného zájezdu vyhřezlo na čerstvé povětří. Je naprosté ticho a mazlavé šero. Jsme velmi nesourodá společnost -- několik tváří důkladně poznamenaných dlouhým životem, pár neupřímně optimistických šklebů, pořádná porce mládeže, plné nadějí i odhodlání využít každého okamžiku ke skotačení i lásky hrám... Všechny oči, které šerosvitem probleskovaly, zdály se být podivně lesklé, nevědoucí sice, co přinesou příští okamžiky, ale o to naplněnější nadějí.

Náhle se rozsvítilo a před námi se objevilo cosi, připomínající vysokou pyramidu. K jejímu vrcholu vedl bezpočet příkrých schodů, které bylo třeba překonat, aby se jeden jediný, nejúspěšnější, nejrychlejší, nejodvážnější z nás zmocnil čehosi lesklého, co probleskovalo na samém hrotu stavby a slibovalo snad budoucí úspěch.

Ozval se vtíravý rytmický zvuk (... --- ... "spaste naše duše"). V okamžiku, kdy pak náhle ustal, vyrazili jsme, rozhodnuti stát se vítězi. Zdálo se, že mladší jsou na tom lépe, mají více sil, ale už se někteří z nich, snad že si rozvrhli nedobře síly, zastavují, aby se zčerstva nadechli. Ti, kdo se zdáli pomalejší, je dobíhají, srážejí nemilosrdně dolů a sami se derou kupředu, k vytouženému vrcholu. Dav se proměňuje v divoké stádo, bezohledně dupající po těch, kteří jeho tempu nestačí. Uši drásá řev bolesti, před očima se krvavě tmí. Už to není závod. Proměnil se v boj o místo na slunci, o život...

Zpocený, s vyprahlými ústy se probouzím. Šťasten, že vše byl jen sen.

Je časné ráno, na procházce s naší pudlí slečnou kupuji denní tisk. Bez brýlí přečtu jen titulky, s trochou úsilí nejvýš drobnější mezititulky. Dozvídám se, že nezaměstnanost u nás podle posledních měření dosahuje bezmála deseti procent, v některých regionech o jediné pracovní místo soupeří 77 uchazečů. V hlavě mi zabuší. Jaký že se mi zdál dnes v noci sen? Kde bylo mých 77?

Nepříjemný pocit je naštěstí brzy překonán. Jiný titulek láká k přečtení zprávy o utkání v koňském poolu na ledu Štrbského plesa, jiný o nádherném Plesu v opeře s hlavní hvězdou, poněkud zestárlou, ale stejně krásnou Angelikou.

Zaplať Bůh, že realita našeho života je mnohem příjemnější než hloupý sen!

Vytisknout