Sedmdesát sedm

15. 2. 2010 / Jan Polívka

Marně vzpomínám, kdy jsem si naposledy vybavil svůj sen. Možná nesním, možná spím tak tvrdě, že snění zaspím. Tím víc mne zasáhl sen, který mne probudil před pár dny.

Jsem vmáčknut do autobusu (45 míst k sedění, kdoví kolik k stání). Tak se asi cítí vinné hrozny, vsypané do lisu. Je tu k nedýchání. Lapáme po vzduchu jako vánoční kapři natlačení v kádích. Ku podivu nikdo neprotestuje. Všichni tu velmi nepříjemnou situaci přijímají jako nutnost -- ostatně všichni nastoupili dobrovolně. Zklidňovalo a posilovalo je očekávání toho, co snad přijde.

Nevím, jak dlouho to cestování trvalo. Jak začalo, tak skončilo. Autobus zastavil, otevřely se dveře a sedmasedmdesát účastníků podivného zájezdu vyhřezlo na čerstvé povětří. Je naprosté ticho a mazlavé šero. Jsme velmi nesourodá společnost -- několik tváří důkladně poznamenaných dlouhým životem, pár neupřímně optimistických šklebů, pořádná porce mládeže, plné nadějí i odhodlání využít každého okamžiku ke skotačení i lásky hrám... Všechny oči, které šerosvitem probleskovaly, zdály se být podivně lesklé, nevědoucí sice, co přinesou příští okamžiky, ale o to naplněnější nadějí.

Náhle se rozsvítilo a před námi se objevilo cosi, připomínající vysokou pyramidu. K jejímu vrcholu vedl bezpočet příkrých schodů, které bylo třeba překonat, aby se jeden jediný, nejúspěšnější, nejrychlejší, nejodvážnější z nás zmocnil čehosi lesklého, co probleskovalo na samém hrotu stavby a slibovalo snad budoucí úspěch.

Ozval se vtíravý rytmický zvuk (... --- ... "spaste naše duše"). V okamžiku, kdy pak náhle ustal, vyrazili jsme, rozhodnuti stát se vítězi. Zdálo se, že mladší jsou na tom lépe, mají více sil, ale už se někteří z nich, snad že si rozvrhli nedobře síly, zastavují, aby se zčerstva nadechli. Ti, kdo se zdáli pomalejší, je dobíhají, srážejí nemilosrdně dolů a sami se derou kupředu, k vytouženému vrcholu. Dav se proměňuje v divoké stádo, bezohledně dupající po těch, kteří jeho tempu nestačí. Uši drásá řev bolesti, před očima se krvavě tmí. Už to není závod. Proměnil se v boj o místo na slunci, o život...

Zpocený, s vyprahlými ústy se probouzím. Šťasten, že vše byl jen sen.

Je časné ráno, na procházce s naší pudlí slečnou kupuji denní tisk. Bez brýlí přečtu jen titulky, s trochou úsilí nejvýš drobnější mezititulky. Dozvídám se, že nezaměstnanost u nás podle posledních měření dosahuje bezmála deseti procent, v některých regionech o jediné pracovní místo soupeří 77 uchazečů. V hlavě mi zabuší. Jaký že se mi zdál dnes v noci sen? Kde bylo mých 77?

Nepříjemný pocit je naštěstí brzy překonán. Jiný titulek láká k přečtení zprávy o utkání v koňském poolu na ledu Štrbského plesa, jiný o nádherném Plesu v opeře s hlavní hvězdou, poněkud zestárlou, ale stejně krásnou Angelikou.

Zaplať Bůh, že realita našeho života je mnohem příjemnější než hloupý sen!

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 15.2. 2010