Chtějí malé strany skutečně očistit společnost?

15. 2. 2010 / Boris Cvek

Tehdy jsem věřil něčemu podobnému, na co dnes tak silně hrají Věci veřejné Radka Johna, totiž že jde vytvořit "čistou" politickou stranu a získat si principiálností na svou stranu voliče, a tím očistit politiku atd.

Klausově ODS skandály s financováním ovšem veřejnost nakonec nezazlívala.

Klaus se dokonce stal znovu šéfem strany, později i klíčovou figurou v projektu opoziční smlouvy a nyní dokonce prezidentem ČR. V Česku se politikům mnoho odpouští, i když se na ně zároveň nadává. Je to jako za normalizace: lidé kradli a zároveň nadávali, že se krade (ve smyslu, že krade "někdo jiný než já" nebo že ten někdo jiný si nakrade "víc než já", takhle nějak funguje normalizační mentalita).

Unie svobody, jejíž ambicí bylo býti "čistou", se postupným rozšiřováním a včleňováním do české politické reality "špinila a špinila". Před svými přáteli jsem byl za blázna, když jsem ji považoval za "čistější" než ODS - a každý měl nějaký příklad ze života po ruce.

Nakonec, když se šéfem té strany stal Pavel Němec, pochopil jsem, že politická strana se nemůže odříznout od společnosti a být lepší, než je společnost sama.

Kdyby Věci veřejné získaly třeba i 90 mandátů ve Sněmovně, musí se stát velkou stranou, nabrat spoustu lidí s nepřehlednou spletí vazeb. Začnou se na ně lepit různé zájmové skupiny - a stanou se "normální" (což znamená "normalizační") českou politickou stranou.

Ten obrovský rozdíl mezi ODS a CDU/CSU (srovnejte si případ Klaus vs. případ Kohl), uvědomil jsem si kdysi, není v tom, že ODS je velká a CDU/CSU malá, nýbrž v tom, že ODS je v Česku, kdežto tradice CDU/CSU jsou spojeny se západním Německem.

Hlavní otázka je tedy nikoli ta, kdo vyhraje volby 2010, ale to, zda se v hlubinách české společnosti začíná rodit opravdový odpor k podvodům, ke korupci, k manipulování s právem, k právní džungli a k politické neodpovědnosti.

Česká politika (ale i justice, policie, veřejné instituce a podnikatelský prostor), ať už Věci veřejné nebo jiná "čistá" strana (např. Zelení) dopadnou u voleb 2010 jakkoli, bude ještě nějakou dobu (10-20 let?) nést hnůj z minulosti, může se však už začít pročišťovat, dojde-li k opravdovému posunu mentality Čechů směrem ke Skandinávcům, Bavorům, Holanďanům nebo Britům (naopak francouzská a italská politika mi v mnohém připomíná tu českou).

A ještě jednu malou poznámku k malým stranám: jestliže někdo je vskutku ambiciózní a chce přes založení nové, malé strany změnit českou politiku a dát jí tvar, neměl by se bát tohle dokázat nejprve v rámci jedné z velkých stran. Tam získá první zpětnou vazbu, jestli je schopen získat v rámci politické struktury různých zájmů (jakou je strana nebo např. i Sněmovna) - a ne jen před veřejností na mítincích - jasnou převahu.

Politické strany, malé i velké, by měly zrcadlit vývoj ve společnosti a dochází-li k vývoji směrem k západní mentalitě a západním standardům, je čas, aby vskutku ambiciózní politik strhl kormidlo ODS nebo ČSSD správným směrem, nikoli aby zakládal nové pidistrany. Radek John, jehož dravá rétorika se mi velmi líbí, může ovšem sehrát nedocenitelnou roli v tom, že svou rétorikou přiměje velké strany manévrovat a točit kormidlem (najde-li se tam někdo, kdo je toho schopný) k velkému užitku celé společnosti.

Prudká změna směru by mohla některé vysoko stojící funkcionáře obou stran katapultovat mimo palubu, čehož se bojí, a proto se jí brání. To je také důvod, proč prosadit změnu směru bude těžké a zůstává to výzvou pro lidi, kteří se takové odpovědnosti nebojí a mají na to zvítězit v přímém střetu s lidmi, jako je Paroubek nebo Topolánek.

Vytisknout