A to je ta krásná země? (3)

Které zájmy jsou -- dokonce "spotřebitelskou" -- prioritou?

15. 2. 2010 / Miloš Dokulil

Kupodivu málem všechno je někdy "politikum". Nebo se jím může stát. Zájmy polis (tedy už počínaje "obcí") zpravidla nesměřují jen k velkým projektům nebo dalekosáhlým aktivitám. Kupodivu i maličkosti mohou mít setrvale svůj dosah. A nikdo s tím nehne. Copak je na to čas? Nejsou to prkotiny? Opět si tu připomeňme, že ta příznačná cesta do pekel bývá dlážděna dobrými předsevzetími. Tady prakticky stále (to je ten "jeden furt"!) postrádáme i ta předsevzetí. Zrovna tak ta poměrně často citovaná hůl jako kdyby ani neměla své dva konce. Také pak bývá zpravidla pořád pozdě "bycha honiti".

<

Všichni pořád něco kupujeme. Možná přitom chceme znát zemi původu nějakého zboží. Země výrobce bývá nejednou spíše tajenkou, jako v křížovce. (Je-li to hračka, můžete bez luštění vsadit na to, že pochází z Číny. Může to ale být i u elektroniky!) Častěji a naléhavěji bychom potřebovali vědět, do kdy se má nějaká potravina spotřebovat. Jen to datum najít! Pokud vůbec najdete datum, pak teprve začnou ty pravé svízele. Třeba u instantní kávy ve skle může být (a u některých výrobců je!) černé razítko na dně, takže je při případném naklánění nápis na dně proti obsahu sklenice ve všech dostupných úhlech nečitelný. Je-li to nějaké pečivo, také nejednou můžete balíček obracet na všechny strany, než takové datum najdete. Horší to pak bývá s informací o složení výrobku. Především výrobce se již předem preventivně postaral o to, aby kupujícího přešla chuť nějaké údaje vůbec hledat. Na obalu jsou třeba nějaké malůvky, aby to přilákalo děti. Ty údaje o zboží jsou pak tak malým písmem otištěny, že krátkozraký to vůbec nepřečte a ti ostatní aby si na to nosili lupu. U potravinářských výrobků míváme pro jistotu kombinaci několika "béček" s doslovnými citacemi dalších sloučenin jakoby mimo ta "béčka", smícháno s dalšími ingrediencemi, aby čtenáře rychle přešla chuť tohle vůbec číst. Pokud obstojí složení výrobku, můžeme pak zapomenout na to, že jsme ještě chtěli hledat záruční dobu nebo výrobce, a když pak najdeme aspoň domácího dovozce, raději už dále nepátráme a frčíme s nákupem ke kase.

Horší to bývá tam, kde místo piškotů nebo čokoládových oplatků potřebujeme náhodou získat finanční úvěr. Ne že by musel vždycky ten, kdo úvěr poskytuje, na svého klienta spěchat. Bohatě zase stačí, má-li vytištěné podmínky sjednávání takové smlouvy hodně dlouhé, a samozřejmě vytištěné nadmíru drobným typem písma. Případný dlužník "v dobré víře" raději všechno podepíše, aby už měl celou únavnou proceduru z krku. Pak se skoro vždycky nestačí divit. Čím delší smluvní podmínky, tím pravděpodobně větší habaďůra se jimi přikrývá. Dlouhý text, jehož úskalí jsou cudně přikrčena do přehlédnutelně drobnohledového provedení.

Není v obecném zájmu, aby byl lépe chráněn spotřebitel (nebo "klient")? Nelze to standardizovat umístěním i předepsanou velikostí (jako třeba čárový kód)? Proč je tolik údajné "svobody" v těchto směrech? Není ta svoboda hodná lepšího uplatnění?

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 15.2. 2010