Jak se USA stanou zemí Třetího světa

15. 2. 2010 / John Michael Greer

Píšu "dokončí", protože většinu toho už máme za sebou. Co odlišuje Třetí svět od privilegované průmyslové menšiny států? Státy Třetího světa většinu průmyslového zboží dovážejí, zatímco vyvážejí vesměs suroviny; to už v případě Spojených států platí desítky let. Ekonomiky Třetího světa mají nedostatek vlastního kapitálu a závisejí na půjčkách ze zahraničí; to platí o USA stejně tak dlouho. Společnosti Třetího světa jsou ekonomicky zatíženy vážnými problémy v oblasti veřejného zdraví; co se týče naděje na dožití, Spojené státy se mezi průmyslovými státy umísťují zdaleka na posledním místě, a jejich ukazatele dětské úmrtnosti jsou srovnatelné s Indonésií, takže tohle je také vyřízeno. Státy Třetího světa jsou často ovládány kleptokraciemi...

Ve skutečnosti zbývají přesně dvě věci, které Spojené státy odlišují od jiných velkých, přelidněných, zbídačených států Třetího světa. První je skutečnost, že průměrný životní standard měřený penězi nebo spotřebou energie a zdrojů značně převyšuje úroveň Třetího světa - ve skutečnosti převyšuje i úroveň většiny průmyslových států. Tou druhou je fakt, že Spojené státy mají největší a technologicky nejsložitější armádu na světě. Tyto dva faktory jsou úzce propojeny, a porozumění jejich vztahu má klíčový význam pro pochopení konce "Amerického století" a úpadku Spojených států do postavení země Třetího světa.

USA mají nejdražší armádu na světě, protože jsou právě teď největším impériem. Není samozřejmě slušné mluvit o tom přesně v této terminologii, ale buďme upřímní - USA neudržují vojáky na základnách ve více jak stovce zemí kvůli péči o jejich zdraví. Toto impérium funguje, stejně jako všechna ostatní, tak, že deformuje ekonomické vztahy státy, aby bohatství ze zbytku světa bylo pumpováno do pokladnic imperiálního státu. Možná vám nikdy nepřišlo divné, proč 5% světové populace žijících v USA spotřebovává zhruba třetinu světové produkce přírodních zdrojů a průmyslových produktů - zdá se, že většina Američanů se nad tím nejspíše nikdy nepozastavila - ale důvodem je ekonomika impéria.

Před sto lety, v roce 1910, to byla Británie, kdo měl globální impérium, posádky po celé zeměkouli a proudy bohatství valící se z celého světa, aby podpořily britský životní standard na účet všech ostatních. Ode dneška za sto let, v roce 2110, pokud bude dosud existovat technologie nutná k udržení celosvětového impéria - a vzpomeňte si, lze to dokázat i s dřevěnými plachetnicemi a primitivními děly; Španělsko to ve své době zvládlo velmi dobře - bude v této pozici někdo jiný. Nebude to Amerika, protože impérium je metamfetaminem lidstva; z krátkodobého hlediska vypadají účinky úžasně, ale dlouhodobě jsou často smrtící. Británii se podařilo opustit své impérium bez totální katastrofy, protože Spojené státy byly připraveny, ochotny a schopny je převzít, a poskytly Británii výměnou za to pozici ve vnitřním kruhu amerických spojenců; většina jiných států za své imperiální "přestřelení" (overshoot) zaplatila ekonomickým kolapsem trvajícím jedno či dvě století, politickým chaosem a sociální dezintegrací.

To je přesně pozice, do které se Spojené státy právě samy manipulují. Proud lehce zamaskovaného tributu ze zahraničí, i když na poměry zbytku světa činí Američany fantasticky bohatými, současně s tím zničil domácí americkou ekonomiku - tytéž ekonomické nerovnováhy, které sem nalévají bohatství, současně s tím téměř znemožnily výrobu zboží nebo poskytování služeb za ceny, jež by mohly soupeřit se zahraničím - a vytvořil kulturu oprávnění, která se rozšířila na všechny společenské třídy od samého dna sociální pyramidy až po vrchol. Na druhé straně, tak jako vždy, výhody získané z impéria nedrží krok s rapidním nárůstem nákladů, a navíc rostoucí požadavky na imperiální štědrost vznášené všemi částmi společnosti vyčerpávají stále obtížněji zajišťovaný přísun bohatství. Mezitím ostatní státy s imperiálními ambicemi krouží kolem jako žraloci; ti nejmoudřejší vědí, že čas je na jejich straně, a že každé dodatečné břemeno, které lze na potápějící se impérium naložit, přibližuje den, kdy se potopí potřetí a naposled a budou se moci přiblížit, aby je dorazili.

Tento pohled na situaci ve světě ale není tím, co najdete v kulturním mainstreamu, nebo oč se snaží některé z jeho samozvaných alternativ. Kontrast se situací před sto lety je poučný. Mnoho lidí v bývalé imperiální Británii velmi dobře vědělo, že impérium, nad nímž podle slavného výroku slunce nikdy nezapadalo - kritici tvrdili, že proto, poněvadž ani Bůh sám by si ve tmě před Angličanem nebyl jist - má své za sebou a samovolně upadá; verše básně Rudyarda Kiplinga "Recessional" (Závěrečná píseň) -

- prostě jen v působivých obrazech vyjadřuje to, co si v té době mysleli mnozí. Dnes se ovšem s takovýmto historickým uvažováním nesetkáte, a mám podezření, že to má hodně co do činění s mýtem pokroku coby světským náboženstvím moderní doby. V roce 1910 pojem historického úpadku nebyl mnoha hlavám cizí; dnes o něm sotva uslyšíte, protože víra v dějiny coby nepřetržitý pokrok se stala hluboce zakořeněnou, zatímco základy, které pokrok minulých staletí umožňovaly, se rozložily.

Výsledné trvání na tom, že všechny sociální změny je třeba nahlížet jako střídání scén spektáklu pojednávajícího o "stále dál a stále výš", náš pohled na nedávné změny značně pokřivilo. Jedním z dobrých příkladů je vzestup a pád takzvané "globální ekonomiky" minulých desetiletí. Proponenti ji zobrazovali coby triumfální vlnu utopické budoucnosti, která každému umožní žít jako středostavovský Američan; kritici ji zobrazovali coby stejně triumfální metastázi monolitické korporátní moci zotročující svět. Jen velmi málo lidí ji vidělo jako zoufalý gambit ochabující imperiální společnosti, která si už ani nemůže dovolit provozovat vlastní ekonomiku, a byla proto nucena outsourcovat i ty nejzákladnější ekonomické funkce do jiných zemí. Není pochyb o tom, že se globalizace ukázala být právě tím posledně zmíněným, a vedlo to k předvídatelnému výsledku, když několik jiných států využilo přílivu kapitálu a technologií k vybudování vlastních průmyslových sektorů, vyčkalo příležitosti, vstoupilo na trh a vytlačilo z něj tytéž společnosti a země, které jim dovolily strčit do dveří jeden prstíček.

Šířeji vzato, zdá se, jako by pozornosti velmi mnoha přihlížejících uniklo, že dny multinárodních korporací jsou sečteny. Boj o ruské energetické zdroje zde byl bitvou rozhodující, a když Putin porazil oligarchy placené Západem a obnovil kontrolu nad energetickým sektorem své země, bitva byla rozhodnuta s typicky ruským smyslem pro drama. Elegance, s níž Čína obrátila zákon o mezinárodním obchodu proti těm, jejichž výhody měl zajistit, je zase typická svým vlastním způsobem; proud korporací vlastněných čínskou vládou rozšiřuje sféru svých operací po celém světě a využívá mechanismy globálního obchodu k položení základů pro budoucí čínské globální impérium, zatímco vláda účinně zazdila všechna další obchodní jednání, která by domácím čínským obchodním zájmům přinášela starosti. Před nedávnem začala Čína skupovat značné podíly v multinárodních korporacích, o nichž si kdysi tolik dobromyslných lidí na Západě myslelo, že změní svět v otroctví; den, kdy ExxonMobil bude plně vlastněnou divizí CNOOC může být blíže, než se zdá.

Táž zkreslení, která znemožnila vidět globální změny, měla přinejmenším stejně dalekosáhlé dopady i doma. Víra v pokrok spolu s tributární ekonomikou oprávnění, kterou jsem zmínil výše, takřka každému účastníku amerického veřejného života znemožnila, aby hovořil o tvrdé pravdě - že si totiž Amerika už nemůže dovolit většinu sociálních návyků, které si osvojila během imperiálního období. Je takřka nemožné si vzpomenout na nějakou stránku každodenního života v Americe, kterou by ve výsledku nečekaly drastické změny. Měli bychom se například vzdát přesvědčení, že většina Američanů by měla vystudovat vysokou školu a získat "smysluplné a naplňující" zaměstnání toho druhu, který může být vykonáván od stolu. Měli bychom opustit myšlenku, že dává nějaký smysl utratit čtvrt milionu dolarů za to, abychom starému člověku s nevyléčitelnou nemocí poskytli dalších šest měsíců života. Měli bychom se znovu naučit rozlišovat mezi zasloužilými chudými - těmi, kdo jsou ochotni pracovat a prostě jen potřebují příležitost, nebo kteří upadli do bídy kvůli okolnostem mimo jejich kontrolu - a těmi, kdo se jednoduše pokoušejí podvést systém. Velká většina z nás zjistí, co to znamená věci vyrábět, místo abychom je kupovali, i když to znamená velký pokles kvality; co to znamená vynechat jídlo, nebo vyjít s jeho minimálním množstvím, protože peníze na zaplacení dalšího už prostě nebudou k dispozici; co to znamená léčit vážná onemocnění doma, protože lékařská péče je příliš drahá; mohl bych pokračovat v dalších odstavcích, ale věřím, že smysl už jste pochopili.

Je třeba říci, že všechny tyto změny budou teď nevyhnutelné, i kdyby průmyslový svět závisel pouze na obnovitelných zdrojích a měl stabilní, udržitelné vztahy s planetární biosférou, která naše životy podporuje. Spojené státy hrály poslední kola imperiální hry velmi špatně, na každou ztrátu reagovaly zdvojnásobením sázek...

Je také třeba nezapomínat na globální kontext krize. Průmyslový svět nevystačí s obnovitelnými zdroji, a jeho vztah v biosférou se vyvíjí směrem k překročení mezí a kolapsu; konec hry na americké impérium bude zahrnovat také dodatečný faktor v podobě mezí růstu. V nějakém jiném světě, kde by bylo možno v předvídatelné budoucnosti počítat se stabilním přísunem energie a zdrojů, by bylo dost dobře možné uvažovat o tom, že některá z nastupujících mocností nabídne Americe tutéž ďábelskou smlouvu, jakou jsme my v roce 1942 nabídli Británii, a pomůže udržet prázdnou skořápku našeho impéria dost dlouho na to, aby ho mezitím sama převzala.

Za současné situace si už všechny ostatní státy planety všimly, že zhruba čtvrtina klesající světové produkce zdrojů by mohla být zpřístupněna jiným, kdyby Spojené státy ztratily schopnost nakupovat energii a další zdroje za vlastními hranicemi. Není tak těžké představit si státy, které by mohly na takové změně silně profitovat, a nebylo by ani třeba něčeho tak nepěkného jako globální války; abych zmínil alespoň jednu možnost, je docela dobře představitelné, že Spojené státy, které si jiné země podřizovaly organizováním "barevných revolucí", by se samy mohly stát terčem stejné dobře zorganizované davové akce.

Jak přesně se věci v příštích měsících a letech odehrají nikdo neví. Jedním z důsledků úpadku Ameriky na úroveň Třetího světa ale bude, že mnozí z nás možná omezí volné chvíle, v nichž se zabývají globálními a celostátními záležitostmi, ve prospěch úsilí udržet jídlo na talíři a střechu nad hlavou. Z dlouhodobého hlediska může mít tento přesun pozornosti určité výhody; v předchozích příspěvcích jsem tvrdil, že ty státy, které projdou deindustriální transformací dříve a budou nuceny naučit se, jak vyjít s velmi skrovným přísunem energie a zdrojů dostupným i při absenci fosilních paliv, mohou zjistit, že jim to dává náskok při provádění změn, které budou muset v určitý čas provést všichni. Získání většiny takových výhod ale bude mimo jiné vyžadovat velmi odlišný přístup k ekonomice, než o jaký jsme se snažili dosud.

Je zajímavé, že nás to vrací zpět do bodu, kde jsme s průzkumem deindustriální ekonomiky před několika měsíci začali: K myšlení nonkonformního ekonoma E. F. Schumachera. Ten kromě jiného rozpracoval teorii ekonomického vývoje pro Třetí svět, která se vymyká očekáváním jeho i naší doby a navrhuje cestu k relativní prosperitě, která bere v úvahu meze růstu i selhání impéria. Touto cestou se v jeho době nikdo nevydal; ale může to být jediná cesta, která se právě otvírá před námi. Detailně ji prozkoumáme v příštím eseji.

Celý článek v angličtině: ZDE