Začal světový festival artistů, akrobatů a šoumenů ve Vancouveru

15. 2. 2010 / Ivo Krieshofer

Horší je, že riskování a touha po penězích a slávě se díky nekritické publicitě stává snem mnoha mladých lidí, příkladem, který odsouvá do pozadí jiné celoživotní aktivity, jimiž lze daleko více prospět rodině, společnosti i lidstvu. Mohli by se stát vynikajícími lékaři, uznávanými architekty, inženýry a vynálezci, nebo třeba úspěšnými podnikateli, vyrábějícími zboží, které tisícům dá práci a ulehčí život. Proč hovořím o nekritické publicitě?

Protože vede k tomu, že lidé sedící u monitorů či pozorně čtoucí "sportovní" zprávy jsou vtahováni do dějů a situací, které se jich vlastně vů

bec netýkají, na nichž nemají vůbec žádnou zásluhu. Vytváří se tu falešná identita. Vyhráli jsme.

Kdo vyhrál? Já nebo Sáblíková? Já, anebo narychlo slepený tým vycvičených artistů a akrobatů české národnosti působících ve všech koutech světa na ledě či na trávníku? Jak jsem se já o to zasloužil? Co já z toho mám? Pouze prostor na vyplavení emocí a adrenalinu... A zajímavou podívanou, to přiznávám.

Je to pohodlíčko, sedět s pivkem doma na gauči či u velkoplošné obrazovky v hospodě a fandit. A mít pocit, že se na tom jako Čech také podílím, že jsem také sportovec, třebaže jen "pasivní", jak se kvalifikují mnozí při představování v televizních soutěžích.

Je tedy to, co se ve Vancouveru předvádí vůbec sport?

Hledal jsem poučení v naučných slovnících a našel toto:

"Sport, anglicky hra, zábava, značí po výtce nezištnou zábavu spojenou s vynikajícím nějakým cvikem tělesným a provozovanou většinou pod širým nebem..." praví Ottův slovník naučný, 23. díl z r. 1905 na str. 908, a pokračuje:

"Charakteristickou známkou sportu jest jistá ctižádost, která snaží se dosíci výsledků co nejlepších a vede k závodům, avšak často svádí k různým výstřelkům a honbě za cenami, jakož i přehnanou přípravou k závodům těm, (trainingem), nezřídka i zdraví škodí, na úkor sportu samého, jenž svou podstatou jest výborným prostředkem k utužení zdraví. Proto doporučuje se mírný tento tělocvik lidem, kteří pro své povolání nemohou s důstatek se pohybovati."

Tato definice plně odpovídá mému názoru. Protože však jde o vysvětlení přes sto let staré, hledal jsem dál. V příručním slovníku naučném, který vydala Akademie věd v r. 1967 jsem se na str. 236 dočetl:

"Sport - (z lat. disportare - rozptylovati se), činnost založená na organizovaném závodění a soutěžení a snaze po nejvyšším výkonu, nemající charakter pracovního nebo výrobního procesu."

I tato definice se mi zdá být přijatelná. Soudím totiž, že se sport má provozovat pro radost z pohybu, pro uvolnění, pro zdraví a má kompenzovat každodenní stresy. Ne pro peníze!

Co se však stalo?

Šoubyznys prostě lidem sport ukradl a udělal z něj obchodní artikl, placenou podívanou. Z takzvaných vrcholových sportovců se stali artisté, akrobati a šoumeni ochotní za nemalý peníz, přesahující zpravidla nejvyšší příjmy kvalifikovaných vysokoškolsky graduovaných odborníků, riskovat své zdraví a život. Při tom se nechají nazývat sportovci, což je takový nesmysl, jakoby se profesionální herci známých jmen dali označovat jako ochotníci. Čímž v žádném případě nechci snižovat úroveň dovedností jedněch ani druhých, ani zajímavost či kvalitu jejich vystoupení.

Cirkus se prostě přestěhoval do sportovních hal a arén, kde nachází své místo ne několik stovek, ale hned několik tisíc emočně vybuzených diváků.

A ten skutečný sport, který statisíce lidí provozují pro zdraví a zábavu? Ten existuje díky tisícům cvičitelů a trenérů, kteří věnují svůj volný čas za pakatel svým spoluobčanům v tělocvičnách a na hřištích. Sdělovací prostředky se o ně nezajímají, stejně jako o jejich cvičence.

Kdo např. ví, že v r. 2007 do rakouského Dornbirnu poblíž Bodamského jezera odjela téměř 800členná výprava sportovců České republiky složená z cvičenců České asociace Sport pro všechny (ČASPV), České obce sokolské (ČOS), České gymnastické federace (ČGF) a Českého svazu univerzitního sportu? Reprezentovali tam naši republiku na 13. světové gymnaestrádě. Pozornost sdělovacích prostředků byla minimální. Jak by ne -- nekoukají z toho žádné peníze pro vydavatele, ani pro redaktory. Ani žádný potentát se tam podívat nejel.

Světová gymnaestráda je největším svátkem gymnastických aktivit a pořádá se pod hlavičkou FIG (Světová gymnastická federace) každé 4 roky. V Dornbirnu bylo přes 22 000 cvičenců-amatérů ze všech pěti kontinentů. Další, již 14. světová gymnaestráda, se koná v Lausanne příští rok a již dnes na ni v Česku nacvičuje okolo 800 cvičenců. Účastníci gymnaestrády jsou amatéři, kteří investují do svého koníčka nejen volný čas, ale i vlastní peníze. Nácvik skladeb trvá několik měsíců a cestu, oblečení i náklady pobytu v ne právě levné cizině si hradí převážně z vlastních prostředků.

Už ve starém Římě platilo heslo, že lidu, aby se nebouřil, je třeba poskytnout chléb a hry. Jak se starost o každodenní chléb v přítomnosti stává stále závažnější, potřeba poskytnout lidu hry je stále naléhavější. Zejména, když se na tom dá ještě dobře vydělat.

Olympijské hry dávají k tomu znamenitou příležitost. A poskytují příležitost i politikům, aby se tam ukázali a získali sympatie nejen širokých mas diváků, ale také byznysmenů, jejichž zájmy v tržní společnosti hájí především.

Ve starém Řecku olympiáda znamenala zastavení válečných akcí. V současnosti začíná nová tradice: začátek olympiády je datem zahájení ozbrojených střetů. Loni v Gruzii, letos v Afganistanu. Co v roce 2012, až začnou letní hry v Londýně? Kde začne válka? V Iránu? Nebo ve Venezuele? Ta přece také leží na naftě.

Uvidíme, jestliže se té doby díky sportování ve zdraví dožijeme.

Ivo Krieshofer

Vytisknout