Řecko jako hranice západního civilizačního okruhu?

15. 2. 2010 / Karel Dolejší

Costas Koliopoulos působí na Panteionské univerzitě v Athénách a ve studii External and Internal Proletariats: Arnold Toynbee and the North-South Divide in World Politics se podle mého názoru významně odráží právě fakt, odkud Koliopoulos na současnou situaci průmyslových zemí pohlíží.

Východiskem studie je teze, že současné vztahy mezi světovým Severem a Jihem lze z velké části vysvětlit aplikací pojmů zavedených britským historikem Arnoldem Toynbeem v jeho monumentální práci A Study of History. Koliopoulosovi jde zejména o specifický význam pojmu "proletariát", který je použit při výkladu postoje některých států a skupin k západní civilizaci.

"Civilizací" se tu přitom rozumí materiální i spirituální aspekty velkých (zemědělských) společností vznikajících od konce poslední doby ledové - a dále těch společností, které jsou od nich odvozeny. Každá samostatná civilizace podle Toynbeeho po svém vzniku prochází fází růstu, která závisí na úspěšných odpovědích na různé výzvy, jimž čelí. Avšak téměř vždy civilizace nakonec narazí na výzvu, s níž se již účinně vypořádat nedokáže, což způsobí vnitřní krizi. Dosavadní jednota se rozpadne, společnost se rozdělí na dominantní menšinu a většinový proletariát. Proletariát je u Toynbeeho svým způsobem stav ducha, znamená to necítit se součástí dané společnosti.

Tento proletariát se dále rozpadá na vnitřní, který žije uvnitř hranic civilizace v krizi, a vnější, jenž je složen z vnějších "barbarů". Po selhání civilizace zpravidla následuje "doba útrap" charakterizovaná intenzívním válčením. Výzva, na niž civilizace nedokázala nalézt uspokojivou odpověď, se vynořuje opakovaně a v intenzívnější podobě; ačkoliv se časem mohou objevit některé částečně úspěšné odpovědi, v dlouhodobém horizontu vede selhání k rozpadu dané civilizace.

Vnitřní rozklad společnosti se ukazuje na některých psychologických jevech, jako je vulgarizace a barbarizace dominantní menšiny. Ta nakonec ve snaze čelit krizi vytváří univerzální stát zahrnující celé geografické území dané civilizace. Zároveň zakládá učení, které připravuje pole pro nástup univerzální církve. Interní proletariát na novou situaci odpovídá tím, že vytváří univerzální náboženství; to má zpravidla kořeny mimo vlastní kulturní okruh.

Nakonec barbaři tvořící vnější proletariát vytvoří nájezdní oddíly, které zničí upadající univerzální stát; tyto oddíly však rychle zmizí a následuje "interregnum", během nějž poražená civilizace vymizí a v lůně univerzální církve založené vnitřním proletariátem se vytvoří zárodky civilizace nové.

Koliopoulos přejímá Huntingtonovu mapu soudobých civilizací, tj. západní, která zahrnuje Severní Ameriku, protestantské a římskokatolické části Evropy, Austrálii a Nový Zéland; pravoslavnou zahrnující země pravoslavně křesťanské; islámskou; indickou; čínskou (Čína a Východní Asie s výjimkou Japonska); a latinskoamerickou.

Podle řeckého autora Huntington vážně podceňuje možnost civilizační konverze, konkrétně například postavení, které si Západ od 17. století získal v původně pravoslavné Východní Evropě. Proto nepoužívá pojem "satelitní civilizace", který byl naopak u Toynbeeho běžný. Dále se Koliopoulos předvídatelně ohrazuje proti situování údajně jediného centra pravoslavné civilizace do Ruska (podle něj je pouze Rusko dnes samostatnou pravoslavnou civilizací, kdežto ostatní části pravoslavného teritoria konvertovaly k civilizaci západní), kritizuje pojetí samostatné civilizace latinskoamerické, která podle něj obsahuje pouze "relikty" předkolumbovské historie, ale jinak náleží Západu, a ještě některé další detaily Huntingtonovy koncepce.

Podle názoru řeckého autora prozkoumání pozice Subsaharské Afriky na soudobé mapě civilizací vrací do hry Toynbeeho pojem "vnější proletariát". Je prý předčasné hovořit o nějaké svébytné africké civilizaci, protože Afrika byla pouze povrchně westernizována, ale zůstává přitom za hranicí západního civilizačního okruhu. Vztahy s ní jsou potenciálně explozívní. Situace v této oblasti světa je velmi napjatá, panuje zde příšerná bída, slabé a zkorumpované vlády, pandemie AIDS, řada vnitrostátních a mezistátních konfliktů. Pokud se nepodaří Afriku "rozvinout", dají se od ní čekat tradiční postupy vůči sousední vyspělé civilizaci: Žádosti o pomoc, migrace, války. Koliopoulos se obává kombinace selhávání státu a šíření militantního islámu, která by podle něj mohla vést k válce se Západem.

Oblast islámské civilizace podle Koliopoulose kompletně spadá do kategorie vnějšího proletariátu Západu. Poukazuje se tu na roli islámských teroristů působících na Západě (a zde je nutno říci, že vzhledem k jejich skutečnému počtu a minimálnímu strategickému významu tu Koliopoulos silně přehání, když hledá analogii s barbarskými armádami, jež rozvrátily Římskou říši). Jako signifikantní vystupuje rozdíl mezi přístupem k válce u lidí na Západě, kde panují víceméně pacifistické nálady, a mezi militantními islamisty, kde je boj vnímán jako činnost s božskou sankcí.

Pokud jde o vnitřní proletariát, Koliopoulos vidí dva "kandidáty" na toto označení: Přistěhovalce z islámských zemí v Evropě a afroamerické a hispánské obyvatelstvo v Severní Americe.

V případě Afroameričanů řecký autor poukazuje na jejich tradiční vyčleňování rasistickými skupinami, dosud nerovné sociální postavení, nadreprezentaci černých delikventů ve věznicích atp. Podle něj skutečnost, že celkový podíl muslimů mezi obyvatelstvem USA činí 0,5%, kdežto mezi Afroameričany až 12,3%, ukazuje na možnost opětovné radikalizace černé menšiny někdy v budoucnosti.

Co se týče Hispánců chápaných jako interní proletariát, ocitá se Koliopoulos nikoliv snad na tenkém ledě, ale rovnou po krk ve vodě - a to vlastní vinou. Jestliže nejprve popřel Huntingtonovo pojetí, podle nějž Latinská Amerika tvoří svébytný civilizařční okruh, a tvrdil, že je naopak součástí Západu, opravdu těžko může nyní hovořit o odcizení Hispánců od západní civilizace a jejich roli vnitřního proletariátu na území USA. O rostoucím podílu Hispánců na celkové populaci USA, významu jejich zastoupení v ozbrojených silách atd. jistě uvažovat může a snad i má, nicméně nedává smysl tvrdit, že se tím nějak vyjadřuje k otázce vnitřního proletariátu v Toynbeeho pojetí.

Shrneme-li, Costas Koliopoulos tvrdí, že západní civilizace je svědkem vzniku vnějšího i vnitřního proletariátu, který s ní není identifikován. Výslovně upozorňuje, že nepodává žádné vysvětlení vzniku zmíněných proletariátů, ani návrhy na to, jak s ním zacházet. Tvrdí pouze, že Západ čekají těžké časy. Otázka ovšem je, zda bychom to nevěděli i bez Koliopoulosova pojednání, a zda vůbec potřebujeme vytáhnout těžkou metahistorickou artilerii, abychom bubnovou palbou potenciálnímu protivníku zbořili polní latrínu. Na tom, jak autor zachází s Toynbeem, se plně projevuje mentalita periferního myslitele: K vysvětlení aktuálního vlastního problému se chápe kanonizované velké teorie, necítí však potřebu či oprávnění položit skutečně centrální otázky. Jakmile se Koliopoulos Toynbeeho chopil s úmyslem jej aplikovat na současnou situaci, měl především říci, na kterou dějinnou výzvu vlastně západní civilizace nedokázala odpovědět, takže se dostala do tak hluboké vnitřní krize, která - podle něj - vedla ke vzniku vnitřního a vnějšího proletariátu v tom smyslu, jak tyto pojmy používal Arnold Toynbee.

Přesto má pokus řeckého autora přinejmenším význam symptomu. Do velké teorie britského historika se zde neschovala pouze tradiční animozita vůči tureckému rivalovi, ale rovněž obavy z budoucích událostí v Africe, odkud v posledních letech do přes Středozemní moře směřuje stále sílící proud uprchlíků. Tato obava je nehledě na rozpačitost pokusu o teoretickou reflexi zakotvena v realitě - a naléhavě odkazuje na otázku, kterou si Koliopoulos netroufal či nechtěl položit.

Vytisknout