Rok 2010 -- dvě stě let od narození polského skladatele Fryderyka Chopina

15. 2. 2010 / Ivo Šebestík

Záhady posmrtné slávy

Většina velkých osobností má tu smůlu, že jejich kulatá výročí míjejí, aniž by je zaznamenal někdo jiný než hrstka znalců. Existují ale výjimky, u kterých není přitom snadné říct, čemu vděčí za mimořádné a trvalé postavení v paměti alespoň té kulturnější části lidstva. Je to skvělá marketingová práce ochránců odkazu, nebo nějaká šťastná okolnost, která v pravý čas přispěje ke "znovuobjevení"?

Mezi hudebníky se traduje, že Johan Sebastian Bach vděčí za své "vzkříšení" německému romantikovi, Felixi Mendelsohnu-Bartholdymu. Není to úplně pravda, Bachovo rozsáhlé dílo nebylo nikdy úplně zapomenuto a dříve či později by si samo, jako dravý "potok", prorazilo cestu z dočasného přítmí archivů. Bacha ostatně objevil (sám pro sebe) už Beethoven, což způsobilo důležitou změnu v jeho tvorbě, příklon ke kontrapunktu. Později dával Vojtěch Živný Bacha hrát malému Fryderyku Chopinovi. Živný, narozený ve stejném roce jako Mozart, byl první Chopinův učitel. Pocházel z Čech a víme o něm, že byl vysoké postavy a nosil žlutou paruku. Chopin si ho až do smrti vážil a není spravedlivé, že o tomto jeho milovaném učiteli, který jeho talent rozvíjel, a nikoliv ubíjel, toho víme tak málo.

Wolfgangu Amadeu Mozartovi, přibližně dvě stě let po smrti, udělal dobrou reklamní službu Formanův Amadeus. Mozart díky úspěšnému filmu získal konkrétní podobu zajímavou pro současného diváka, takže povědomí o něm proniklo k širokém publiku. Posmrtná sláva rodáka ze Salzburgu (jenž v originále vypadal dost jinak než jeho herecký představitel) ovšem naštěstí na jednou filmu nestojí, byť díky Amadeovi spousta lidí zbystří sluch, když někde zazní úryvek z Requiem neboDona Giovanniho.

Těžko říct, zda velké osobnosti umění vůbec kdy o popularitu stály. Někteří z mistrů byli podivíni, jiní znali cenu své tvorby i reklamy. Na jedné straně se tak ocitá plachý Franz Schubert, který by se bez přátel zřejmě nikdy neodhodlal publikovat ani jedinou ze skladeb. Na straně druhé stojí Beethoven, Verdi nebo Chopin, kteří si uměli říct o peníze. Operní skladatelé si často platily roztleskávače v divadlech a upláceli hudební kritiky v novinách. Popularita měla svou cenu, tedy alespoň za života umělce.

Fryderyk Chopin platil za nutnost být v Paříži populární nepřiměřeně vysokou cenu. Ztrácel spoustu času a sil v salónech těch, kteří něco znamenali, kteří měli styky a peníze. To pro introvertního aristokrata duchem, který vládl schopností během několika vteřin odhadnout každého na potkání, muselo někdy představovat hotová muka. Dá se předpokládat, že salóny, ve kterých se scházeli ti, kteří "něco znamenali ve společnosti", měly už tehdy něco z oné trapné atmosféry, která i dnes vládne při setkáních "smetánky". Vskutku, nic příjemného pro inteligentního umělce. Navíc putování po salónech také působilo nežádoucí průvan v tobolce. Ostatně, Chopin, který na rozdíl od Mozarta věděl, co kolik stojí, si na tento aspekt "popularity" občas stěžuje v dopisech. Musel si kupovat nové obleky a najímat drožku. Snobská společnost sice často nerozeznala mazurku od sonáty, ale všimla by si, kdyby se maestro dostavil na soiré v témže obleku, ve kterém už tam jednou byl.

Ale zpět k popularitě. Posmrtná sláva a obliba velkých osobností je nesporně fenoménem, který by si zasloužil seriózní odborný výzkum. Proč někteří velikáni působí jako stálice na hvězdném nebi, zatímco jiní se periodicky ocitají ve stínu? Jak souvisí současná obliba s popularitou, které se tito lidé těšili za života? A jak je to s jejich dílem? Existuje nějaká příčinná souvislost? Čím větší dílo, tím trvalejší obliba? Nesmysl, takhle to nefunguje.

Dovolím si osobní názor. Mám dojem, že mezi hudebními skladateli minulosti existují v podstatě jen dvě jména, která dodnes vyvolávají - i u laické veřejnosti -- dostatek asociací na to, aby se z nich dala sestavit jakási představa o osobnosti a díle. Řekl bych, že jsou to Wolfgang Amadeus Mozart a právě Fryderyk Chopin.

Posmrtná popularita, o kterou umělci, až na výjimky, zřejmě moc nestáli, je výsledkem souhry mnoha okolností. Především je tu samotné dílo. Na něčem, co vyprchá už ve své době a co není schopno oslovit budoucí generace, se nedá postavit nic jiného než nějaké mauzoleum. Pařížský hřbitov Père-Lachaise, na kterém odpočívá i Fryderyk Chopin, je plný impozantních hrobek a kamenných či mramorových stél. Leží tam hudební skladatelé, spisovatelé, malíři, vědci. Je to patrně místo se symbolicky nejvyšší koncentrací geniality v Evropě, a možná na světě. Kdo někdy navštívil Père-Lachaise, ten si může být jist, že se několik hodin pohyboval v nejlepší společnosti, jakou si lze vůbec představit. Jednou jsem na Père-Lachaise zůstal zamčený málem přes noc. Už jsem se těšil na hodinu duchů, která by zde měla mít skutečně zářné obsazení, když jsem byl spolu s několika dalšími zapomnětlivci a hřbitovními ztracenci vysvobozen policejní hlídkou. Škoda...

Většina hrobek na Père-Lachaise jsou dnes již pouhé památníky těch, o nichž vědí něco jen specialisté v daném oboru. Nevelký hrob Fryderyka Chopina ale patří k nemnoha, které jsou stále ozdobené květinami, a u kterých se zapomene zastavit jen ten, kdo tam ani s plánkem v ruce netrefil. Je to poutní místo a jako takové působí spíše jako svatyně než bezútěšný hrob.

Je třeba říct, že Chopinovo místo ve světové hudbě je mimořádné i z toho důvodu, že se specializoval téměř výhradně na jediný nástroj. Všichni velcí skladatelé obsáhli mnohem více žánrů, a přesto mnozí z nich nemohou s Chopinem soutěžit v oboru nesmrtelnosti. Poláci Chopina žádali, aby zkomponoval velkou národní operu. V evropské hudbě se na počátku 19. století začaly prosazovat národnostní tendence volající po uměleckém ztvárnění. Chopin nikdy žádnou operu nesložil, ačkoliv se svými krajany, ještě ve Varšavě a těsně před odjezdem do Paříže, prožíval národní probuzení i odpor proti carskému samoděržaví. Specializoval se pouze na klavír. V Chopinově díle existuje jen několik výjimek, které jsou marginální. Jím zkomponované orchestrální party obou klavírních koncertů se obvykle hrají v cizích úpravách. Orchestr nebyl jeho šálek kávy. Patrně ho nezajímal.

Cesta do Paříže

Už krátce po příjezdu do Paříže, 11. září 1831, se Chopin ocitl v samém středu tamních uměleckých kruhů. Z domova si vozil všude, kamkoliv v Evropě zavítal, cenná doporučení. Polská šlechta, která "l'enfant prodige" (zázračné dítě) objevila zejména poté, co mladý skladatel, zřejmě na doporučení prozíravého otce, věnoval dvě polonézy carevně Marii Teodorovně, matce Alexandra I., se začala předhánět v zájmu u mladého klavíristu a skladatele.

Na první pohled to může připomínat přízeň Marie-Terezie projevovanou malému Wolfgangu Amadeu Mozartovi, který si v přítomnosti ctihodné paní matky údajně hrál s budoucí francouzskou královnou, maličkou Marií Antoinetou. Bylo to ale přehnané očekávání, neboť carevna se ve Varšavě jen otočila a zřejmě na zázračného malého komponistu ihned zapomněla. Darované polonézy se ostatně ztratily.

Polská šlechta měla tradičně výborné styky všude v Evropě. Tak se Chopinovy otvíraly dveře v Drážďanech, ve Vídni i v Praze, kde byl jeho průvodcem horlivý národní buditel, a zřejmě i šikovný padělatel Rukopisů královédvorského a zelenohorského (spolu s Josefem Lindou) Václav Hanka. Nebyla to tedy jen šlechta, která měla své zahraniční styky, ale i národně orientovaní intelektuálové, často panslavisté, pro které čeština, polština, ruština či srbochorvatština byly jen nářečími jazyka slovanského. Užitečná doporučení z Varšavy provázela Fryderyka i do Paříže.

Pro každého člověka v cizí zemi je důležité, aby mu někdo otevřel ony první dveře. Nutno však říci, že Paříž nebyla pro Chopina cizinou. V jeho žilách kolovala francouzská krev po otci, který do Polska přišel jako mladíček s nápadem vybudovat továrnu na tabák. Později se ale věnoval raději výuce francouzštiny a němčiny, až se stal uznávaným profesorem v tomto oboru. Podle polských pramenů Nicolas (Mikuláš) Chopin zcela splynul s polským prostředím, a dokonce se nechal naverbovat ke Kościuszkově Národní gardě, kde dosáhl hodnosti kapitána.

Pro polské historiky hudby je fakt, že Fryderyk Chopin byl zároveň i Frédéric, něčím, co si mnoho nepřipouštějí, neboť chtějí mít Chopina celého. V Paříži spočinuly jeho kosti, do Varšavy, do kostela Svatého kříže, se v zapečetěné schránce vrátilo srdce. Tak nějak symbolicky se tedy dělí Polsko a Francie o tuto mimořádnou osobnost.

Nikdo si nedovolí upírat Polákům právo na Chopina. Ostatně, právě vděčnost, kterou Polsko projevuje svým osobnostem - a mezi nimi na prvním místě Chopinovi (Jeho svatost, papež, v dlouhodobém horizontu nemůže Chopina v prvenství ohrozit) - patří k několika klíčům k tajemství světové proslulosti. Čtyři české hudební kolosy - Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů -- si mohou o přirozené, spontánní, nijak nevynucované, neformální úctě, jíž se ve své dávné vlasti těší Fryderyk Chopin, bohužel, nechat jenom zdát posmrtný sen. To je naše ostuda, ne jejich vina.

Tajemství úspěchu osobnosti a hudby Fryderyka Chopina

Vypadá to jako záhada, ale přesto jisté vysvětlení existuje. Chopin měl zvláštní charisma a už během života se kolem něj vytvořila atmosféra nebývalého respektu. Pohyboval se uprostřed uměleckých kruhů, které patří k nejžárlivějším, jaké si můžeme vůbec představit. Navíc umělci využívají od Boha danou zjitřenou představivost nejenom k samotné tvorbě, ale též k produkci nebývale trefných urážek, v kterémžto oboru s nimi obyčejný smrtelník nemůže soupeřit.

Různé memoáry, dobová korespondence a někdy i tisk dochovaly nepřeberné množství uštěpačností, jimiž se (sobě za zády) kumštýři častovali. Kolik hořkostí a pohrdání putovalo k dobromyslnému Robertu Schumannovi, který všem těm nevděčníkům dokonce ještě sám pomáhal. A jak se navzájem nesnášeli operní skladatelé? Velmi ironičtí byli Haendel a Rossini. Mimořádně krutý dovedl být Beethoven, když měl svůj den. Na Fryderyka Chopina v Paříži ale, zdá se, si nikdo nic moc nedovolil.

Malíř Eugène Delacroix, který, stejně jako Chopin, patřil k blízkým přátelům spisovatelky George Sandové, Chopina obdivoval. V jednom dopise píše, že Chopin je "nejopravdovější umělec, se kterým se kdy setkal". Obdiv o rok mladšího Ference Liszta k Chopinovi je rovněž známý. Ostatně Liszt byl autorem první Chopinovy biografie. Bohužel dost špatné. Mezi oběma klavíristy a skladateli existovala rivalita, která vedla k občasným ochlazením ve vztazích. Zdá se, že Chopin si Liszta příliš necenil, i když chválil jeho bravurní techniku. To se ani nedalo jinak, neboť Liszt v tehdy populárních soutěžích virtuozity zničil každého, kdo si dovolil se mu postavit, včetně těch nejlepších z nejlepších.

Není snadné s odstupem času, na základě dobových svědectví, dopisů, a hlavně samotné tvorby charakterizovat povahu umělce. Astrologové to mají snadné. Vyjdou z toho, že se skladatel narodil ve znamení ryb, a směle se rozepíší o jeho přecitlivělosti, vnímavosti, sklonům k pasivitě a podobně. Zdá se ale, že tyto postřehy nejsou v případě Fryderyka Chopina tak úplně mimo.

Dá se říci, že vyrůstal v prostředí, které mu přisuzovalo výjimečné postavení. Měl tři sestry. O tři roky starší Ludwiku, o rok mladší Isabelu a o dva roky mladší Emilku. Všechny čtyři děti byly nadané, vedle Fryderyka nejvíce právě nejmladší Emilka. Ta mu byla i nejvíce podobná. Zemřela na tuberkulózu, když jí nebylo ještě ani patnáct let. Její smrt Fryderykem otřásla. V prostředí starostlivých a laskavých rodičů a uprostřed sester se talentovaný chlapec musel cítit v bezpečí. Zvykl si také na určité pozornosti, které pak vyžadoval celý život. Je zajímavé, že sestry jako velice blízké osoby měli také Mozart a Mendelsohn-Bartholdy.

Je docela komické, jak Chopin bezelstně dovedl prohánět některé oddané přátele. Jak je úkoloval v dopisech, jak by neměli na starosti nic jiného než jeho blaho. Posílal je ke krejčímu, svým neodolatelným způsobem prosil o další drobné služby. A oni poslouchali a byli rádi, že mu mohou posloužit. Služba géniovi není ostuda. Ovšem někde tady, u potřeby být opečováván, ovšem aniž by měla být jakákoliv služba vykoupena ztrátou nezávislosti, zřejmě vězí jedna z příčin pozdějšího dramatického rozchodu s George Sandovou.

Zdá se být nesporné, že se Fryderyku Chopinovi podařilo osobním šarmem, aristokratickým vystupováním a jemnou odměřeností vytvořit si kolem sebe ochrannou hradbu, kterou většina lidí, s nimiž přicházel do styku, respektovala. Další bariérou nedotknutelnosti se stala jeho samotná tvorba. Byla dokonalá v podstatě od samotného začátku. Chopin patří k těm skladatelům, u kterých je téměř celé dílo monolitem bez kazu. Rozepisování partitur pro orchestr jej nezajímalo, ale jeho klavírní práce, počínaje asi tak prvním rondem zkomponovaným v patnácti letech, překvapuje zralostí formy, technickou dokonalostí, rozvíjením témat, nápaditostí, uměleckým pojetím.

Hudba vybroušená jako diamant

Chopin je považován za jednoho z hlavních představitelů romantismu v hudbě. Tedy onoho uměleckého směru, který se vydal po cestách, jaké koncem 18. století naznačil milovník přírody Jean Jacques Rousseau. Příroda, city, vášně, smutek, žal, stesk, barevnost, příběhy a nálady. To by byl tak v kostce hlavní arzenál romantiků. Ostatně, stačí si vzpomenout na básně Karla Hynka Máchy, který byl Chopinovým vrstevníkem, byť umělcem na jiném poli slávy, aby si člověk představil, co asi měla znázorňovat hudba tohoto období.

U Chopina se ale všechny romantické prvky projevovaly v mimořádně elegantní a exkluzivní formě. Žádná sentimentalita, nebo kýč. Nad formou i obsahem bdí vynikající vkus a smysl pro proporce. Intelekt ovládá city. Někteří vykladači Chopinova díla dospěli k názoru, že jeho romantismus byl salonní, zatímco romantismus Lisztův měl zemitější a lidovější základ. Tito lidé zřejmě porovnávají Chopinovy polonézy s Lisztovými uherskými rapsodiemi, z čehož jim vychází kontrast salónu a cikánského tábora.

O Chopinovi se dá říct něco podobného, co se tvrdívá o jeho o rok starším kolegovi Felixi Mendelsohnu-Bartholdym, tedy že byl klasicky uměřený. I když mnohé jeho skladby působí dojmem volné improvizace, jsou ve skutečnosti detailně propracovány z hlediska formy a mají přesné proporce. Chopin dokáže na malou plochu preludií, mazurek, některých nokturn, valčíků a etud vtěsnat skutečný kompoziční klenot mající v sobě vnitřní napětí, překvapivě barevné harmonické zvraty, efektní a přitom účelný vrchol. Je zajímavé, co říká on sám o způsobu provedení svých skladeb. "Mělo by se zdát, že se jedná o improvizaci. Ta je ale výsledkem ovládnutí nástroje, a nikoliv plodem namáhavého cvičení." Někteří Chopinovi žáci, jako například Karol Mikuli, připomínají jemnost a lehkost jeho hry, střídmé užívání pedálu. Chopinovi, zdá se, bylo blízké to pojetí hudby, se kterým přijde o více než půl století později impresionismus Claudia Debussyho, který ostatně Chopina v některých ohledech trochu připomíná.

Chopinovy skladby směřují k vyvrcholení s jistotou a jasnou vnitřní logikou. Zdá se, že skladatel nachází právě tu jednu jedinou a správnou cestu, po které se melodie ubírají od úvodní expozice k závěru. Jeho hudba je vybroušená jako diamant, je třpytivá a mnohobarevná. V jeho skladbách má každá nota své místo. Klavírista, který by si chtěl něco přidat a Chopina "vylepšit" či přizdobit, bude po zásluze potrestán. Dosáhne podobného efektu jako neposedný turista, který by nasadil klobouk na hlavu Michelangelova Davida.

George Sandová v jednom dopise Eugènu Delacroixovi, píše: "Chopin zkomponoval dvě kouzelné mazurky, které mají větší cenu než čtyřicet mých románů..." Sandová po svém zvyku přehání, ale tahle výpověď o něčem svědčí. Ostatně, kdo si alespoň prolistoval příslušné pasáže jejího životopisu (Histoire de ma vie / Příběh mého života) nebo nahlédl do její bohaté korespondence, ten se asi neubrání lehkému úsměvu při srovnání pracovních metod obou umělců.

Sandová celé dny i noci shrbená nad psacím stolem vrhá do světa jednu stranu románu za druhou, neboť vydavatelé a nakladatelé žijí pod kuratelou nemilosrdných termínů. Říká, že se po práci cítí "jako zpráskaný pes". Pálí ji oči, necítí ruku a k tomu musí studovat hory historických dokumentů, neboť si příliš často vybírá složitou látku ke zpracování. A co zatím Chopin? Zázračné talentované věčné dítě? Posadí se ke klavíru, chvíli něco hledá prsty po klaviatuře a za chvíli má dvě mazurky, které "vydají za čtyřicet jejích románů". No, není tohle k vzteku? Není ale pravda, že by Chopin komponoval rychle a překotně jako Mozart nebo Schubert. Pracoval systematicky, důkladně, opatrně a spíše pomalu.

A propos, Sandové historická témata. Málo se v českých zemích ví o jejím zájmu o husitství. Sandová detailně studovala vše, co se jí dostalo ve francouzštině do rukou a velice litovala, že neumí česky. Plodem jejího zájmu o husitství je její významný román Consuela, jehož vedlejším produktem byly i studie o Husovi, Žižkovi a Prokopu Velikém. Pro Sandovou bylo husitství nesporným sociálním hnutím a sama byla, dá se říci, v tomto ohledu politicky velmi aktivní. Ale zpět k Chopinovi.

Pro pochopení Chopinova "klasicistního" přístupu k romantismu je důležitá i skutečnost, že jeho skladby nejsou programové. Nejsou to žádné básně zakleté v hudbě. Tento styl si oblíbí jiní romantikové, zvláště Berlioz, Liszt a později Smetana, Dvořák nebo Fibich. Jistou výjimkou z pravidla "neprogramovosti" by mohly být pouze Chopinovy čtyři balady. Ostatní skladby jsou koncertní variace lidových tanců (mazurky, polonézy, valčíky) nebo vycházejí z tradičních hudebních forem (sonáty, preludia, imprompty, scherza, klavírní koncerty), nebo jsou to klavírní cvičení (etudy), jaké však do té doby nikdo jiný nenapsal. Czerného etudy (Karl Czerny, Vídeňan českého původu, hudební pedagog a přítel Beethovenův) nabízejí mladým klavíristům pouze to, co Churchill Britům v době německých náletů, zatímco Chopinova dílka jsou skutečné skvosty. Spojil praktický požadavek technického cvičení s kompoziční dokonalostí, jaká patří na koncertní pódia. Není náhodou, že obě řady etud (opusy 10 a 25) patří dodnes ke stabilnímu repertoáru klavírních virtuózů.

Zvláštním hudebním útvarem jsou drobné fantazie nesoucí označení nokturna. Ani tyto "básně" nestojí na literárních textech a nemají v pozadí názvy, které by napomáhaly obrazotvornosti posluchače. Chopin se svými nokturny vědomě hlásil ke skladateli Johnu Fieldovi, který patří k přímým předchůdcům jeho vlastního klavírního stylu. Stejně jako třeba český skladatel Jan Ladislav Dusík. Některá Fieldova nokturna mají téměř chopinovskou krásu a dokonalost. Vcelku ale žák předčil svého učitele výrazně.

Chopin a spisovatelka George Sandová

K záležitostem, které povzbuzují zájem o umělce, patří už tradičně milostné příběhy nebo různé zvláštnůstky kolem nich. Je to v podstatě podobný zájem, který pěstují bulvární média o osobnostech i figurkách přítomnosti.

Francouzský spisovatel a znalec především díla Ludwiga van Beethovena Romain Rolland zastával názor, že některá místa v životě umělce mají veřejnosti zůstat skryta. Proč poškozovat památku Mistra nějakými detaily o tom, že byl lakomý, nebo naopak hýřil a rozhazoval jmění, nebo, že jeho nemoc měla původ v pohlavní nezřízenosti. Tím vším se, podle Rollanda, zbytečně zatemňuje to nejpodstatnější -- dílo. Co je lidem po životě, když je zde umění. Ostatně, dílo vysvětluje i omlouvá všechno. Velký umělec je vlastníkem generálního pardonu a univerzálního odpustku emitovaného samotným Bohem.

Moderní doba názor o nepodstatnosti soukromí v profilu umělce nesdílí. Naopak, snaží se obnažit jej pokud možno úplně. Současní spisovatelé, píšící o velikánech minulosti, jdou spíše cestou pikantního zpravodajství, než aby se snažili o to obtížnější, a ostatně i čtenářsky méně vděčné, o hlubší analýzu díla. Oblíbené jsou dokonce i pokusy provádět psychoanalytické studie velkých osobností minulosti, a tak se dostat na kloub skrytým motivům jejich tvorby. Nejznámější jsou sondy tohoto druhu do myslí Luthera, Gogola, Dostojevského nebo Kafky.

Chopin, pokud je mi známo, byl podobných indiskrétností zatím ušetřen. On sám někdy říkával, že by pro vykladače jeho hudby bylo jistě překvapením, kdy, kde a jak přišel na ten který hudební nápad. Tohle bylo zase s lehkou ironií, jaké byl skladatel občas schopen, namířeno proti těm moudrým pánům a dámám, které se snažily naopak nacházet co nejušlechtilejší pohnutky pro vznik kteréhokoliv díla.

Mezi všemi příběhy, které patří do života Fryderyka a Chopina, má jeho vztah se spisovatelkou George Sandovou zvláštní význam. Seznámili se v roce 1836, patrně prostřednictvím Liszta a jeho družky komtesy Marie Cathariny Sophie d'Agoult. Tyhle dva páry měly spolu hodně společného. Obě ženy patřily k vybrané pařížské společnosti a mohly se pyšnit šlechtickým titulem. Byly každá o šest let starší než jejich partner. A obě byly spisovatelkami, které přijaly mužské pseudonymy. Komtesa d'Agoult psala pod jménem Daniel Stern, ale do historie vstoupila výhradně a jen svým soužitím s Lisztem. Nebyli s Lisztem sezdáni, měli ale spolu děti a úspěšně provokovali klepy po celé Paříži. Liszt se to pak ke stáru snažil napravit vysvěcením na kněze, což ovšem někteří zlí jazykové interpretovali jako jen další z projevů jeho pýchy.

Druhá z žen byla George Sandová, rozená Amandine-Lucie-Aurore Dupinová. Ta se krátce před setkáním s Chopinem rozešla s manželem, baronem Casimirem Dudevantem, přičemž vyhrála spor o zámek Nohant a získala na bývalém manželovi i nějaké peníze, které jí zajistily, alespoň na nějakou dobu, nezávislost. Sandová je současnými feministkami vnímána jako duchovní zakladatelka boje o ženskou nezávislost. Takto ji ostatně chápaly i dvě slavné české spisovatelky, Božena Němcová a Karolína Světlá. Sandová nosila mužské šaty, kouřila dýmky a vedla život, který se nijak neohlížel na veřejné mínění. K jejím blízkým přátelům patřil celý Parnas francouzské kultury, a dodnes se může jen spekulovat na téma, který z významných mužů byl i jejím milencem. Je pravděpodobné, že Alfred de Musset, Eugène Delacroix, možná i Ferenc Liszt. K jejím blízkým přátelům ale patřili i Honoré de Balzac, Alexandre Dumas mladší nebo Heinrich Heine.

Osoba George Sandové a jejích dvou dětí, Maurice a Solange (měla je s Casimirem Dudevantem) je skutečně klíčová pro utvoření obrazu o podstatné části Chopinova krátkého života - od jejich seznámení až do konečné roztržky, ke které došlo v roce 1847, tedy dva roky před jeho smrtí.

I když se zachovala poměrně bohatá korespondence kolem tohoto vztahu (dopisy Sandové i Chopina přátelům), ze vzájemné epistolografie hlavních aktérů se dochovaly vlastně jen dva listy. Sandová celou společnou korespondenci spálila. Zřejmě nebyla tak imunní vůči veřejnému mínění, jak se snažila dávat najevo.

Ta věc s dopisy se přihodila tak, že když se po smrti svého bratra vracela z Paříže jeho starší sestra Ludwika, nechala korespondenci, na prusko-ruských hranicích u jednoho přítele. Udělala to z obav před carskou cenzurou, která znala revolucionářské socialistické smýšlení Sandové. Tam dopisy roku 1851, na cestě do Polska, objevil Alexandre Dumas mladší. Se zvědavostí spisovatele si je přečetl, a dokonce vlastnoručně opsal. Udělal však tu chybu, že se se svým objevem svěřil Sandové. Ta ho požádala, aby dopisy i kopie přivezl na zámek v Nohantu (kde často pobýval a komponoval i Chopin). V jednom dopise Sandová Dumasovi mladšímu napsala: "Když už jsme měl tu trpělivost číst tu sbírku, která je podle mého mínění zajímavá jen pro mé srdce, víte nyní, jaká mateřská něha zaplnila devět let mého života." Bohužel, pro nás, indiskrétní zvědavce, lehly listy i kopie na Nohantu popelem.

Hojná literatura o Chopinovi i o Sandové spolu s tradicí vytvořily schéma, podle kterého je tento vztah dodnes nazírán. Skutečnost, jak vyplývá mimo jiné právě z korespondence, kterou velmi pečlivě pro české vydání z roku 1989 připravila a okomentovala Milena Tomášková (Milostná sonáta, Odeon), je ale složitější.

Sandová měla zřejmě obrovskou vůli prosazovat své pojetí domácnosti. Všechny členy tohoto svého společenství brala pod ochranu a byla schopna doslova padnout na tomto poli a procedit krev. Není divu, že se jí některá dítka (včetně Chopina) začala vzpouzet. Nejprve neposlušná a svéhlavá dcera Solange, která byla zřejmě oním jablkem, jež nepadlo daleko od stromu. A pak také Fryderyk, kterému mohlo být sice příjemné, že má k dispozici naprosté pohodlí a že trapnými záležitostmi kolem vedení domu, nákupů, služebnictva a podobně, se zabývá někdo jiný. Na druhé straně ještě raději než pohodlí a kompletní servis měl Chopin rád nezávislost. A v tom je problém, neboť rodinní diktátoři -- a zdá se, že Sandová k něčemu podobnému tak trochu tíhla -- mají neodbytný pocit, že za své sebeobětování si zaslouží vděčnost těch, které svou láskou hýčkají a utlačují.

Jak si Sandová stěžovala na "nerozumnou" dceru Solange, o to víc si pochvalovala "rozumného" syna Maurice. Solange, podle ní, nevěděla, co chce, Mauric ano. Není divu, že se v Nohantu a v jejich pařížském domově, na square d'Orléans, velmi brzy utvořily dva soupeřící tábory. Na jedné straně Sandová a Maurice, na straně druhé Chopin a Solange. Maurice, který se snažil malovat, navíc inklinoval k Delacroixovi, který zůstával věrným rodinným přítelem a často přijížděl na Nohant malovat a pomáhat Mauricovi v jeho malířských pokusech.

V dopise důvěrné přítelkyni Charlotě Marlianiové z listopadu 1847 píše Sandová doslova o "Chopinově přejití k nepříteli". Tím nepřítelem mínila svou vlastní dceru. Dopisy Sandové z té doby jsou plné hořkosti a výčitek na její adresu. Roztržka mezi matkou a dcerou se stala obdobou roztržky s Chopinem, respektive jednou z jejích konečných příčin. Vrcholí po sňatku Solange se sochařem Clésingerem. 11. července 1847 došlo na Nohantu téměř k tragédii. Zákulisí blížící se tragédie rozkrývá samotný Chopin v dopise své rodině ve Varšavě, ze dne 8. června 1847. Také z toho dopisu se dá rozpoznat, jak dobrým pozorovatel Chopin byl a jak přímočaře dokázal pojmenovávat věci a odhadoval charaktery lidí i jejich ponutky.

Chopin svým blízkým líčí příběh, který by vydal na slušnou divadelní hru, jaká by mohla být stejně dobře tragédií i fraškou. Sandová byla zprvu sochařem Clésingerem nadšena. Chopin píše, jak ona i Solange navštěvovaly jeho ateliér a seděly mu modelem. Clésinger si uměl získat nejenom Solange a její matku, ale obratným lichocením i Maurice. Jediný, kdo mu neskočil na lep, byl Chopin. Píše: "Věděli jsme, že je (Clésinger) zadlužený, surový, že bil svou milenku, a aby se mohl oženit, že ji opustil, ač byla těhotná." Dále se zmiňuje o tom, že Clésinger pije, ale jeho alkoholismus se v Nohantu přičítá na vrub géniovi. A Chopin svůj postřeh končí: "Nedávám jim však víc než rok společného života po prvním dítěti -- a matka bude muset platit jejich dluhy."

S těmi dluhy se Chopin nemýlil. Sandová popisuje vyvrcholení dramatu v dopise Marii de Rozière ze dne 16. července 1847, tedy pět dní po události. Dále ještě čteme, že farář, který byl při tom, sluha a přátelé museli zasáhnout, jinak Mauric by byl Clésingera zastřelil pistolí. "Sotva získali (Solange a Clésinger) nezávislost a peníze, odhodili masku a domnívali se, že mě budou ovládat a ničit a podle libosti mučit. Můj odpor je pobouřil a během dvou týdnů, co tu strávili, nabylo jejich chování skandální a neslýchané nestoudnosti. Scény, které mě donutily, abych je ne vykázala, ale vyhodila z domu, jsou neuvěřitelné, nedají se vyprávět. Stručně řečeno. Že jsme se tu málem povraždili, že můj zeť napřáhl na Maurice kladivo a snad by ho bil zabil, kdybych se nebyla vrhla mezi ně a neudeřila svého zetě do tváře, přičemž jsem dostala od něj ránu pěstí do prsou." Solange byla během celého incidentu údajně "chladnokrevně krutá".

Zajímavá je poznámka Sandové v témže dopise, že Chopinovi o věci musela "aspoň něco z toho napsat". "Bála jsem se, aby nepřijel doprostřed nějaké katastrofy a nezemřel z toho bolestí a rozrušením." Tyhle obavy Sandové jsou trochu v rozporu se způsobem, jak všechny konflikty uvnitř rodiny popisoval samotný Chopin. Vždy jakoby trochu z povzdálí. Zdá se, že jej to iritovalo, znechucovalo a považoval všechny ty spory a hádky za absurdní, nedůstojné a zbytečné. Byl rezervovaný, uráželo to jeho vkus a zbavovalo ho to klidu. Nesdílel vášnivé zaujetí Sandové mít celou rodinu pohromadě a pod kontrolou. Byl nemocný, neměl sil nazbyt. Pečlivě vážil, co stojí za námahu a co ne. Velmi dobře cítil, že na vině je i samotná Sandová a neváhal jí to otevřeně říct. To se jí dotklo. Viděla v tom zradu. Psala o tom jako o "moralizování". Jejich společný příběh v roce 1847 končí. Za dva roky na to Fryderyk Chopin umírá na stejnou nemoc, na jakou zemřela jeho milovaná sestra Emilka. Je ironií osudu, že právě Clésinger byl mezi těmi, kteří seděli u lože umírajícího Fryderyka Chopina onoho 17. října 1949 mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. Byl to také on, kdo sňal jeho posmrtnou masku a udělal odlitek ruky slavného klavíristy.

Chopin rozchodem se Sandovou nesporně ztratil mnoho z toho, co potřeboval k životu a ke štěstí. I když to byl v Nohantu nebo v jejich domově na Orleánském náměstíčku často divoký a nesnesitelný svět, byl to přesto jeho domov. Navíc byl těžce nemocný a potřeboval něčí pomoc. Poslední dva roky Chopinova života uběhnou v jakémsi polosnu a polobdění. Jsou navýsost smutné. Nutno říci, že se zdá, že v posledních letech života se i on sám stával podrážděný, popudlivý, ironický nebo naopak mravokárný.

"Dav mě naplňuje hrůzou"

Chopin je miláčkem polského národa a má své velké obdivovatele po celém světě. Je tvůrcem osobité klavírní hudby. Chopinovy skladby jsou na mnoha místech technicky velmi náročné. Nejsou ale psány pro efekt, virtuozita není samoúčelná a nemá sloužit jen pro větší slávu interpreta. Vyplývá z logiky skladby. Je pouze tam, kde má hudební smysl. Žádné prázdné pasáže, žádná zbytečná smršť po klaviatuře. Pokud se rozpoutá vichřice tónů, pak jen proto, že do skladby organicky patří. Jeho hudba je elegantní a skutečně vznešená. Je v ní hrdost a sebejistota. Je noblesní, jako byl noblesní její tvůrce.

Chopin byl zároveň i klavírním pedagogem, jehož styl hry se dědil z generace jeho přímých žáků na generace následující a dodnes lze vysledovat jeho interpretační metody u některých velkých pianistů. Jeho nejoblíbenějšími žáky byla například kněžna Marcelina Czartoryská, klavírista Karol Mikuli nebo známá polská kráska, hraběnka Delphina Potocká. Je zajímavé, že Chopin sám nerad veřejně koncertoval. V jednom dopise Lisztovi se svěřuje, že není stavěn na to pořádat koncerty ("je ne suis point propre à donner des concerts...") Dokonce jej dav naplňuje hrůzou ("la foulle m'intimide"). Skutečně, Chopin veřejně vystupuje mnohem méně než třeba Liszt, Thalberg nebo Clara Schumanová.

Pozdějšími předními interprety Fryderyka Chopina byly takové osobnosti jako Artur Rubinstein nebo Vladimir Horowitz, a samozřejmě celá plejáda polských klavíristů od Paderewského po Krystiana Zimermana. Dnes chopinovský repertoár tvoří jádro koncertů takových talentů, jakými jsou Ivo Pogorelić nebo Evgenij Kissin. Z českých interpretů to byli a jsou František Rauch, Ivan Moravec, Igor Ardašev a další, kteří Chopinovu tvorbu pravidelně přiváděli a přivádějí na koncertní pódia.

Vytisknout