Věda, státní dotace a "souhlas občanů"

1. 2. 2010 / Matěj Šuster

"Společenská smlouva" a hypotetický souhlas občanů

Můžeme zde vyjít z tradice "společenské smlouvy", kdy stát považujeme za instituci, která slouží k "obecnému prospěchu" všech občanů. Klíčovou otázkou pak je, s jakými státními aktivitami by lidé za určitých idealizovaných podmínek souhlasili. Tak například co se týče vědecké činnosti Jana Matonohy, opakovaně jsem argumentoval, že Jan Matonoha by patrně nebyl schopen přesvědčit reprezentativní vzorek obyvatel o smysluplnosti a prospěšnosti svých výzkumných výstupů dokonce ani v rámci idealizované diskuse probíhající za idealizovaných podmínek, čímž mám na mysli například:

• Lidé by byli bez jakýchkoliv předsudků a byli by ochotni si jeho argumenty pozorně vyslechnout a pečlivě je zvážit.
• Každý člověk by přikládal blahobytu ostatních lidí (včetně blahobytu budoucích generací) stejnou důležitost a váhu jako blahobytu vlastnímu;
• a upřímně by usiloval o takové řešení, které je v jeho očích nejlepší z hlediska dlouhodobých zájmů všech lidí.

Účelem těchto předpokladů je zajistit "nestrannost" či "objektivitu" zúčastněných aktérů, a tedy "férovou" rozhodovací proceduru; tyto předpoklady tudíž plní podobný účel, jako např. tzv. "závoj nevědomosti" ("veil of ignorance") v politické filosofii Johna Rawlse.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale jestliže by nějaká státní aktivita pravděpodobně nezískala podporu drtivé většiny občanů dokonce ani v rámci takovýchto vysoce idealizovaných předpokladů, tak podle mě není legitimní, aby byla státem dotována. Lépe řečeno, nechápu, co už jiného by bylo nelegitimní z daňových prostředků dotovat, když ne aktivitu, která neprojde výše nastíněným "testem". Pokud zkrátka něco neobstojí ani za idealizovaných podmínek, které zajišťují férové slyšení a férovou proceduru, pak to není legitimní.

Na tomto místě nehodlám podrobněji odůvodňovat svůj závěr, že typ výzkumu, jemuž se Jan Matonoha věnuje, by ve výše nastíněném "testu" neuspěl. Důvody jsou především dva. Za prvé, v Matonohových dílech lze vypozorovat extrémně značný nepoměr mezi autorovou ohromnou mnohomluvností a záplavou slov na jedné straně a naopak poměrně nízkým podílem skutečného obsahu. Za druhé, z jeho textů je jasně patrné, že podlehl jednomu z nejhorších nešvarů humanitních i společenskovědních oborů, a sice tendenci zcela se "zapouzdřit" v rámci několika málo ostře vyhraněných "myšlenkových škol" a víceméně ignorovat díla autorů všech ostatních směrů, jež se totožnou problematikou zabývají. Takovýto přístup téměř zaručeně brání tomu, aby se daný obor v dlouhodobějším horizontu vyvíjel směrem k "lepšímu poznání" reality, kdy jsou v rámci diskuse a "intelektuální soutěže" mezi jednotlivými vědci a vědeckými týmy postupně eliminovány chybné přístupy a nejvážnější omyly. Z toho důvodu se domnívám, že by lidé při "idealizované diskusi za idealizovaných podmínek" dali přednost tomu, aby příslušná peněžitá částka byla věnována buď na odlišné vědní obory, anebo na jiné "veřejné služby", jimž by přikládali větší důležitost (popř. by si tyto peníze raději ponechali pro své soukromé potřeby a přání). Nelze si navíc nepovšimnout faktu, že dosud nikdo (včetně Jana Matonohy samotného) nezpochybnil fakt, že velká většina lidí by zřejmě nebyla ochotna Matonohův typ výzkumu dobrovolně podporovat.

Jaká je morální váha skutečného souhlasu občanů?

Prozatím jsme hovořili jen o hypotetickém souhlasu za idealizovaných podmínek. Jaká je však váha skutečného souhlasu aktuálně žijících lidí? Domnívám se, že vysoká míra souhlasu občanů s určitou státní činností zakládá (vyvratitelnou) presumpci, že jde o činnost, jež přináší "obecný prospěch". Můj postoj je založen na jednoduchém -- a podle mě vcelku nekontroverzním -- tvrzení: čím větší podporu určitá státní aktivita u občanů má, tím spíše lze předpokládat, že je dotyčná aktivita "všeobecně prospěšná". To je samozřejmě vyvratitelný předpoklad, tj. není a priori vyloučeno, že v konkrétním případě se drtivá většina lidí hluboce mýlí či chybně odhaduje, co je v "obecném prospěchu". Zrovna tak si lze hypoteticky představit případ, kdy 99,9999 % lidí bude mít naprosto zvrácené preference (například si libuje v systematickém vraždění a pojídání zbývající 0,0001 % menšiny). Tady by pak samozřejmě rovněž platilo, že sám fakt, že s touto "perverzní" praxí souhlasí drtivá většina lidí, ještě neznamená, že je dotyčná praxe z etického hlediska "v pořádku" a přináší "obecný prospěch". Nicméně za normálních okolností (jaké v zásadě panují dnes v západních zemích) lze myslím vysokou míru souhlasu občanů brát jako vcelku spolehlivý, leč vyvratitelný důkaz toho, že je daná věc v "obecném prospěchu". Pokud by tedy aktuálně občané nebyli ochotni dobrovolně financovat dotyčný typ výzkumu, máme důvod vycházet z vyvratitelné domněnky, že by takové dotace nesloužily "obecnému prospěchu". Ti, kdo tvrdí opak, musejí předložit přesvědčivé argumenty, jež by dotyčnou presumpci úspěšně vyvrátily.

Přímá demokracie: jsem ve svých názorech "inkonzistentní"?

Co se týče přímé demokracie obecně, nevidím v principu důvod, proč by občané neměli mít právo rozhodnout v referendu o kterékoliv otázce, o jaké mají pravomoc rozhodnout jejich volení zástupci. Kolektivní rozhodování by mělo podléhat stejným ústavním omezením bez ohledu na to, zda jej činí "nepřímo" zástupci zvolení občany, anebo přímo občané v referendu (resp. pokud už by někdo měl mít více svázané ruce, měli by to být spíše politici než občané samotní). V tomto směru tedy -- v rozporu s tím, co naznačovali či otevřeně tvrdili mnozí kritici na Britských listech -- zastávám plně konzistentní názory. Nepatří-li určitá otázka mezi věci, o nichž lze legitimně rozhodovat kolektivní volbou (například s kým mohu uzavřít sňatek anebo zda si mohu na svém majetku otevřít nový obchod s potravinami, jenž bude konkurovat stávajícím obchodům v dané lokalitě), pak by o dotyčné otázce neměli mít právo rozhodovat ani občané v referendu, ani jejich volení zástupci. Jde-li naopak o otázku, která legitimně náleží do sféry kolektivní volby (například otázka, zda má být české vojsko nasazeno při té či oné zahraniční intervenci, anebo zda má Česká republika přistoupit ke společné evropské měně), jsem přesvědčen, že by měli mít právo o oné otázce rozhodnout i občané samotní v referendu, pakliže si tak přejí. Hlavní rozdíl mezi mnou a oponenty tudíž spočívá především v tom, že coby klasický liberál mám pochopitelně za to, že by předmětem kolektivního rozhodování jako takového mělo být daleko méně záležitostí, než je dnes; ostatní otázky by měly ponechány soukromé volbě jednotlivých občanů.

Sluší se ještě podotknout, že v rozporu s "šepoty a výkřiky" Karla Dolejšího nelze označit za inkonzistentní takovou kombinaci názorů, kdy 1. člověk sice uznává právo občanů rozhodnout o dané otázce v referendu (například americká základna v Brdech), ale zároveň 2. tuto otázku nepovažuje za natolik důležitou, aby konání referenda o dané věci aktivně prosazoval. Co se týče druhého Dolejšího příkladu, tj. rozpadu Česko -- Slovenské federace, pokud měl tehdy někdo právo rozhodnout v referendu o této záležitosti, byli to pouze občané Slovenska. Těžko totiž mohou o tom, zda se určitá část státu odtrhne od zbývající části, rozhodovat občané té části země, jež se odtrhnout nechce (opačný postup by předem znevýhodňoval onu menšinu, jež secesi prosazuje). Přičemž mám za to, že většina Slováků byla v té době pro to, aby se Slovensko osamostatnilo. Referendum by tuto skutečnost "jen" oficiálně potvrdilo.

Druhá část tohoto článku omylem vyšla v BL už v pátek ZDE; autorovi i čtenářům se omlouváme.

Vytisknout