Znovu věda a politika

18. 1. 2010 / Hynek Bíla

Předchozí věta už trochu vypadá jako biblický rodokmen, a je s podivem, že se diskuse zatím nepohnula z místa. Tím pohnutím z místa nemyslím nutně konvergenci stanovisek, stačilo by mi, kdyby obě strany alespoň dobře chápaly stanovisko svého diskusního partnera. Těžko mohu říct, jestli já správně rozumím pozici Matonohově, potažmo Škabrahově. Po přečtení zmíněného Škabrahova článku se ale cítím docela jistý v kramflecích, když řeknu, že on chybně interpretuje tu moji.

Někde v komunikaci tedy nastala chyba, a jelikož je dobrým zvykem chyby hledat nejdříve u sebe, a následně se je snažit napravit, budu předpokládat, že jsem se nevyjádřil dostatečně jasně a pokusím se co rozepsat podrobněji o tom, co o dané problematice soudím. (Je samozřejmě možné, je existuje nějaký fundamentálnější problém v komunikaci mezi přírodními a humanitními vědci, typu toho, že každý tábor používá svůj jazyk, a tyto dva jazyky vypadají napohled stejně, ale ve skutečnosti jsou zásadně odlišné. Někdy se mi to tak jeví, ale pořád to považuji za příliš divokou hypotézu - a kdyby to přece jen byla pravda, takhle narychlo s tím stejně nic nenadělám. Učit se cizí jazyk trvá dlouho.)

Především nebude na škodu, napíši-li, co si představuji pod pojmem vědy. Mám totiž silné podezření, že jeden z úhelných kamenů sporu spočívá už v rozdílu chápání toho, o čem se bavíme. Věda je pro mně především hledání odpovědí na otázky; ovšem ne každé hledání. Abychom mohli nějaký postup od otázek k odpovědím nazvat vědeckým, musí splňovat jisté Zásady (tyto konkrétní zásady píšu s velkým Z, abych je odlišil od ostatních zásad -- ne snad proto, že bych tím chtěl dávat na jevo jejich nadřazenost, spíš ze stejných důvodů, z jakých právníci píšou Zákon, pokud se na nějaký zákon často odvolávají a nechtějí pořád opisovat jeho jméno). Asi nevyjmenuji všechno, ale toho hlavního není příliš mnoho:

1. Musí se užívat dobře vymezených a pokud možno bezesporných pojmů.
2. V odvozování nových tvrzení se musí dbát formálních logických pravidel.
3. Tvrzení, se kterými zacházíme, musí být testovatelná. To znamená, že musí existovat způsob, jak odlišit, zda je tvrzení pravdivé či nikoliv.
4. Všechny užívané pojmy a všechna tvrzení či hypotézy musí mít objektivní charakter, tj. znamenat totéž pro všechny.

Dokonce je možné, že poslední kritérium není plně logicky nezávislé na těch předcházejících, ale na tom teď nesejde. Každopádně Zásady (přibližně) považuji za nutnou součást definice vědy. Způsob zodpovídání otázek, který je nesplňuje, prostě není vědou. Například divadelní kritiku nepovažuji za vědu, ač zodpovídá jisté otázky, prostě proto, že výše sepsané Zásady na ní nenašroubujete. To neznamená, že divadelní kritikou opovrhuji. Pouze ji nezahrnuji do jednoho z obecných pojmů.

Tady samozřejmě může vznikat problém, protože je v češtině vžité zahrnovat do vědy i třeba filosofii, jejíž status je z hlediska Zásad všelijaký. Některé obory, jako třeba divadelní věda, mají tu vědu přímo v názvu, ačkoli vědou podle výše dané definice nejsou. Měl bych možná použít pro pojem vědy nějakou jinou definici. Vtip je v tom, že Zásady nejsou nějaký libovolný vrtoch. Jsou vyzkoušeným způsobem, jak co nejspolehlivěji hledat pravdivé odpovědi na určitou třídu otázek.

Možná by se hodilo použít pro takto vymezenou oblast lidské aktivity sousloví "exaktní věda". Exaktními vědami se ale tradičně rozumí úzká skupina oborů, obsahující fyziku, chemii a matematiku. Není ale žádný zásadní důvod, proč by Zásadám nemohla vyhovovat biologie, lingvistika nebo třeba historie (první dvě obvykle Zásady splňují, u historie je to v praxi všelijaké, jak lze vypozorovat i z vášnivých debat tady na BL). Naopak matematiku je možné chápat jako tak trochu hraniční případ, něco, co leží na půli cesty mezi vědami typu fyziky a biologie na jedné straně a filosofií na straně druhé. Proto se mi pojem "exaktní vědy" nelíbí. Budu říkat prostě věda, jsa inspirován anglickým pojmem "science", který se tak do češtiny předkládá, ač je v originále chápán v užsím smyslu, v podstatě tak, jak jsem vědu výše nadefinoval. -- Jak znám své humanitní Pappenheimské, očekávám teď z jejich strany kritiku, že se je, popřípadě některé obory, snažím z vědy vylučovat, a takové vylučování mívá zhusta negativní konotace. Takže, není prosím mým úmyslem někoho vylučovat ze společnosti slušných lidí, můj úmysl je pouze vymezit pojem. Pokud vymezení pojmu nutně vede k vylučování, a pokud si nechcete připadat vyloučeni z pojmu věda, říkejte si tomu třeba "ždžblo" místo "věda", smysl zůstane stejný. Předpokládám, že být vyloučen z ždžbla s sebou nenese nijakou pohanu. (Jediný důvod, proč jsem sám nenahradil každý výskyt "vědy" v tomto článku "ždžblem" je moje ješitnost ve sjednocení s obavou, že pokud by se do takového článku někdo náhodně podíval, myslel by si zřejmě, že jsem idiot.)

Když bych se teď pokusil znovu zformulovat svůj postoj, který jsem napsal jako odpověď na Matonohovu "zřetelně na elementární úrovni politickou" vědu, řekl bych asi znovu, že je to velmi zavádějící popis toho, jak věda funguje. Věda je totiž apolitická v následujícím smyslu: Odpověď, kterou věda dá na položenou otázku, není odrazem společenské objednávky, diskursu či vládnoucí ideologie. Ani to tak být nemůže. Pokud je věda vědou (dle definice výše), odpovědi na otázky jsou determinovány Zásadami, a ideologie, politika či společenská objednávka nemají (téměř) žádný prostor, kudy by do rigidního schématu vědecké metody pronikly. Vezměme příklad biologie, která jednak zřetelně stojí na straně Zásad, a přitom je v některých zemích podrobována jistému druhu politického tlaku, majícího povahu kreacionistů. Evoluční teorie se drží jako jediná uznávaná teorie právě díky rigiditě vědecké metody, a co víc, nejen, že se drží, ale dokonce vznikla v dominantně kreacionistickém prostředí. Důležité v této souvislosti není ani tak to, že je evoluce dobře a kreacionismus špatně, ale že se evoluce dokázala prosadit v ideově nepřátelském prostředí.Tohle je obsah mého tvrzení o nepolitičnosti a neideologičnosti vědy. Můžeme sice ideologií nazvat Zásady samotné, pokud je možno tři čtyři řádky textu považovat za ideologii, ale to je asi tak všechno.

Všimněte si, že netvrdím, že světy vědy a politiky jsou oddělené, vzájemně se neovlivňující. Netvrdím, že politika nemá vliv na otázky, které si před sebe věda klade (ač tento vliv téměř jistě považuji za menší, než Škabraha či Matonoha, což je nakonec docela přirozeným důsledkem toho, že jsem činný v jiném oboru). Pouze tvrdím, že jakmile je do vstupu vědecké mašinérie vložena otázka, výstup vyleze jednoznačně, nezávisle na politice.

Není ani úplně pravda, jak píše Škabraha, že považuji vědu a politiku za projevy protikladných typů lidského jednání, ve smyslu tradičního filosofického dualismu. Různých typů jednání, to ano, ale na dualismy a protiklady jsem si nikdy nepotrpěl a číslo 2 mě nefascinuje o nic víc, než třeba číslo 11. Existuje mnoho motivací lidského jednání. Pokud vás baví odpovídat na otázky a řešit problémy, staňte se kriminalistou. Pokud chcete ovlivňovat svět kolem vás a prosazovat své hodnoty, staňte se politikem nebo soudcem (nebo pište do Britských listů). Chcete vyprávět příběhy -- staňte se spisovatelem. Chcete dokázat, že jste lepší než ostatní -- věnujte se sportu. Když se chcete stát váženou součástí společnosti, můžete podnikat nebo to zkusit v politice. Věda je přirozené místo pro ty, co rádi řeší problémy, ale můžete ji dělat i s jinou motivací za zády; všechny výše popsané touhy lze naplit působením ve vědě, u některých je to ovšem výrazně těžší. Výběr motivů je zjevně subjektivní, a nikdy jsem neříkal, že není, či že nemá být. Každopádně bych nerad, aby subjektivita byla označována za politiku. Slovo politika neznamená cokoliv, má svůj význam, a tohle není jeho význam.

Stejně tak má málokdo jenom jedinou touhu v životě, a zřejmě má Škabraha pravdu, když takový stav označuje za šílenství. Nicméně dodržovat pravidla svého oboru neznamená totéž, co mít jedinou vášeň. Každá vášeň má obory, kde se může naplno rozvinout, a stejně tak platí, že pokud chcete v daném oboru uspět, musíte aplikovat určité k úspěchu vedoucí postupy. Fotbalista musí trénovat a házet aut obouruč, vědec se musí držet přísných pravidel myšlení. Normalizační mechanismy, píše Škabraha. Nu budiž, proti názvu žádný dišputát. Ale tyto mechanismy nejsou absolutní. To, že při psaní odborného článku myslím na přesnost vyjadřování přece neznamená, že si potom nezajdu do galerie nebo zahrát fotbal nebo nadávat v hospodě na politiku, zkrátka že nehodím na čas pravidla své práce za hlavu. To snad není tak těžké pochopit.

Ono se pak Škabrahovi tak nějak magicky podaří od "normalizačních mechanismů" přejít k osvětimským rampám (podobná zkratka je zřejmě vyhrazena autorům užívajícím beletrii jako argumentu), a označit objektivitu za příčinu, nebo aspoň nutnou podmínku, tam konaných zločinů. Obecně platí, že jen málokteré debatě prospívá odkazování se na nacismus, takže nechci tyhle věci moc rozpitvávat. Ale když už hovoříme o lékařích v Osvětimi, problém přece nebyl v jejich objektivitě a metodičnosti. Byli by lepší, kdyby vězně posílali do plynu jen tak náhodně, podle toho, jak je jim kdo subjektivně sympatický? Problém přece vězí v tom, že vůbec tu činnost byli ochotni vykonávat. To nemá s rozlišením objektivních a subjektivních postupů nic společného.

Dovolím-li si také trochu zapsychologizovat -- když už jsem byl Škabrahou podroben freudovské analýze -- působí to dojmem, že autor má v podvědomí podivuhodně silnou asociaci mezi slovem "objektivní" a Holokaustem. Můj názor je v jeho reakci posouván do absurdních poloh, jako kdybych prosazoval otrockou poslušnost koncentráčnických dozorců jako ideál "objektivity". Předpokládám, že mě Škabraha ve skutečnosti z něčeho takového nepodezírá, a pouze užil této analogie pro náležitý dramatický efekt. Nicméně pro jistotu, aby se předešlo dalším nedorozuměním, výslovně uvádím, že netvrdím ani jednu z následujících věcí:

1. Každý by měl dodržovat vědecké Zásady, za všech okolností a při jakékoli duševní aktivitě.
2. Vědec je povinen nemít jiné touhy, než touhu po poznání.
3. Touha po poznání je objektivní.
4. Subjektivitu je nutno vymýtit.
5. Věda je jediná smysluplná činnost.
6. Vědecké bádání nesmí být omezováno žádnými subjektivními a hodnotovými požadavky.
7. Za objevy je třeba zaplatit jakoukoli cenu.

Druhá část Škabrahova článku se věnuje "nezodpovědnosti vědců", a je do značné míry stylizována jako argumentace proti posledním dvěma z právě vyjmenovaných postojům, které, jak jsem napsal, nezastávám (a jsem přesvědčen, že je nezastává ani Wagner, který ovšem, jak věřím, na tuto část článku odpoví lépe, bude-li to povžovat za nutné). Představa šíleného vědce ochotného srovnat půl Evropy se zemí jen proto, aby dokončil svůj výzkum, je klišé nejklišéovatější, a patří do hollywoodských filmů po bok nezranitelným hrdinům zachraňujícím svět během přestávky na kávu. Ne do reality.

Celé zakončení Škabrahova eseje ani tak nevyznívá jako obrana Matonohovy pozice (tak jak já jsem ji pochopil a proti jaké jsem se ohradil), tj. že věda už je v zásadě politická, tím, že její výstupy jsou odrazem politiky. Spíš vyznívá jako argumentace pro stanovisko, že věda musí být politizována (tedy ještě politická není, nebo alespoň ne dostatečně). Je pravděpodobné, že zde leží příčina části nedorozumění. Je třeba říct, že se Škabrahovým úmysem politizovat vědu, ve smyslu zavedení větší veřejné kontroly výzkumu, nesouhlasím. Důvodů pro to mám víc, a bude proto lepší, když se k nim vrátím v dalším, samostatném článku.

Vytisknout