Monitor Jana Paula: Skutečně morální lidé se musí uskrovnit, chtějí-li pečovat o své rodiče

18. 1. 2010 / Jan Paul

Staří lidé nejen že neumírají doma, ale značnou část konce svého života tráví v domovech důchodců, v přestupní stanici před umístěním do nemocnice ve chvíli, kdy musí podstoupit invazivní lékařské zákroky. Jdou z institucionalizovaného zařízení do jiného institucionalizovaného zařízení, kde povětšině jejich život skončí. To znamená, že řadu let, někdy desítky, tráví mimo okruh rodiny. O životě v domově důchodcůpsal Alois Popelka, asi není našim starým spoluobčanům co závidět.

Proč to tak musí být? Darina Martykánová by ráda rozběhla seriozní debatu o skutečných možnostech péče o staré lidi v současném ekonomickém systému, a tak se pokusím přispět svoji nepopulární úvahou. Článek autorky se snaží zmírnit ono tradované klišé, že stařečky do domovů důchodců dávají jejich děti, protože jim překážejí a ptá se: Co mají zodpovědní, morální lidé ve středním věku dělat se svými starými rodiči, když už se tatínek či maminka o sebe nedokážou postarat?

Autorka si odpovídá rovněž otázkou: Jaké reálné možnosti mají, když si nemohou dovolit přestat pracovat a péči o ně se naplno věnovat? Vyjmenovává řadu bodů, proč tito lidé musí své staré rodiče umístit v domově důchodců. Suma sumárum spatřuje největší problém v systému kapitalistické společnosti. Budiž, systém jistě není dobrý, sám jsem to pocítil během pěti let, kdy jsem pečoval o svoji matku, ale problém má ještě jednu stránku, která stále zatím není nalistována.

Mohu zde napsat, že rodiče také přece pobírají nějaký důchod a ten jistě neskončí jen v jejich kapse, pokud se o ně děti starají. Mohu uvést, že stát přispívá i svou almužnou na péči o osobu blízkou, možná je to už dnes víc, já pobíral 3.700,- Kč. Mohu zmínit, že jeden z manželů má možnost pracovat a nemusí to být vždy jen muž. V mém případě to byla žena, která chodila do práce. Ale k věci. Na prázdnou stránku našeho tématu, kterou jsem nalistoval, píši tučně jedno slovo: skromnost. Nepochybně to schytám, ale nemohu si pomoci.

Lidé se zuby nehty snaží udržet nějaký zaběhnutý životní standard, dle mého soudu plýtvající vším možným a nedovedou si představit, že by z něho najednou měli slevit ve chvíli, kdy se rozhodnou starat o své rodiče. Jsou jistě skupiny, které jsou sociálně velmi slabé, nicméně trend je jiný. Nedovedou si představit, že by maso mohli jíst jen jednou týdně, že by nákupní vozík nebyl plný, ale poloprázdný. Nedovedou si představit, že by si leccos nemohli dopřát, nejet na dovolenou, nespořit, vyměnit drahý byt za levnější, atd.

Celodenní péče o nemohoucího člověka je řehole, po všech stránkách, tomu se nelze vyhnout a odměna? Zodpovědným morálním lidem ve středním věku, které zmiňuje autorka, by třeba mohl stačit dobrý pocit zadostiučinění svému morálnímu přesvědčení, kdyby si nechtěli udržet standard. Není právě kapitalistický systém dvojsečný v tom, že lidi nutí pracovat otrocky, nicméně oni za vše očekávají hmotnou odměnu a zisk? Cožpak lze poměřovat morálku něčím jiným, než moralitou? Situace je dnes postavená tak, že ano, rádi bychom se starali o rodiče, ale rádi bychom si podrželi svoji životní úroveň.

Obávám se, že většině lidí se to nemůže podařit. Služba člověku byla, je a bude vždy provázena jistou mírou askeze a nikoliv jen ekonomické, ale i vnitřní, duchovní. Je to cesta od mnohosti světských radovánek a požitků k sobě samému, právě se všemi každodenními potížemi, na které pečující člověk naráží. Tam si myslím, že čeká největší a penězi nevyvažitelný zisk pro ty, kteří se rozhodnou riskovat vše, co autorka ve svém textu píše. A třeba žena, která pečovala o svého bližního a s níž se nakonec manžel rozvedl, si v závěru svého života vystačí i s extrémně nízkým důchodem.

Vůbec zde nechci vypadat jako soudce s jediným správným názorem, jen se snažím vyvážit jednu stranu pohledu. Život klade na misky vah všechno, lidé, kteří se rozhodnou pečovat o rodiče si nemohou mnoho vybírat, často nemají ani čas o tom uvažovat. Život je často postaví do nové situace rychle, nepřipravené, zaskočené, neinformované a musí rozhodovat nejen o svém blízkém, ale i o sobě, protože život se jim změní tak, jako tak. V naší společnosti je ale názor, že se jim změní k horšímu, já tvrdím, že to tak není. Ekonomická hlediska nejsou obvykle ta, podle kterých se člověk nakonec rozhodne, když si vezme blízkého k sobě.

A malá poznámka závěrem. Je nějaký rozdíl "ekonomické nouze" mezi péčí o starého člověka a péčí o novorozence? Řekl bych, že ne, mám pocit, že naopak, nový přírůstek je pro rodinu možná více ekonomicky náročnější, než péče o starého člověka. Ano, společnost samozřejmě preferuje novorozence před důchodcem řadou výhod, protože ten už není pro společnost vůbec nijak efektivní. Avšak v obou případech máme na miskách vah člověka, na jedné straně ale vyvažuje ekonomickou "nouzi" radost rodičů, na druhé straně ji nevyvažuje nic, maximálně ten dobrý pocit morálního zadostiučinění.

Vytisknout