Každý příběh je vyprávěn ústy svého vypravěče

18. 1. 2010 / Petr Kopec

Když jsem v reakci na svůj článek obdržel dopis zakladatelky českého hospicového hnutí MUDr. Marie Svatošové, v němž se ptá na aktuální stav naší maminky a nám bratrům děkuje za tolik potřebné svědectví, věděl jsem, že se objeví i opačná reakce, na kterou má druhá strana vždy právo. Každý příběh je vyprávěn ústy svého vypravěče. Kupříkladu příběh lásky a nelásky muže a ženy bude mít také jistě své nejméně dvě verze, a tak tomu jistě je i v našem příběhu o nemocnici a umírající matce. První verze příběhu vypráví o milujících synech, narážejících na tupý systém nemocnice, druhá verze o zlé chřipkové pandemii, kosící v téže nemocnici desítky pacientů. V tomto případě navíc vyprávěna tentokráte nikoli jedním z "hlavních hrdinů", ale údajně jen vypravěčem v "epizodní roli" našeho příběhu.

K nepravdivosti, či spíše údajné lživosti mého článku, jak je uváděno v reakci MUDr. Srovnala:

Jeho epizodní role byla natolik významná, že mohl z titulu své funkce zásadně ovlivnit vývoj našeho příběhu. Samozřejmě by musel chtít jednat lidsky a tzv. nesystémově v duchu naší lidsky pochopitelné prosby o to být umírající matce v dané situaci co nejvíce nablízku. On však ani nemohl zodpovědně LIDSKY rozhodnout, protože by musel chtít LIDSKY vyslechnout naši verzi příběhu.

K tomuto bodu připojuji krátké vyjádření mého bratra Svatopluka Kopce, toho "seriózního a kultivovaného":

"Na naši první "neohlášenou" návštěvu jsme se k MUDr. Srovnalovi vydali, když jsme se na půdě interní kliniky setkali s odmítnutím. Ano, byli jsme 'přijati': vestoje a ve dveřích s tím, že pana náměstka zdržujeme od jiných povinností, a že kompetence má přednosta interny. Na interně nás pan primář 'přijal' otočen zády k nám a přes rameno nám sdělil, že se s námi nemá o čem bavit. Následovala tedy druhá 'neohlášená' návštěva, neboť čas neúprosně běžel. Pan náměstek nás opětovně 'přijal' a velmi rychle, opět značně zaneprázdněn, nás poslal pro výjimku za primářem interny. Můj bratr Petr Kopec (ten druhý, kterého si pan náměstek pamatuje 'ještě lépe, ale zcela jinak') se v reakci na to pokusil o vysvětlení našeho stanoviska k oné výjimce, ale následovala nepřiměřená reakce, trapná situace a vyhrožování vykázáním bezpečnostní agenturou. Kde zůstal lidský přístup obou kompetentních aktérů?"

Chci ještě odpovědět těm, kteří se údajně "ptají, proč k někomu mohou opakovaně přicházet na návštěvu civilisté, když k nim nikoho nepustí a ti odvážnější i glosují, zda to není proto, že jim děti mohou platit nadstandardní pokoj, zatímco oni a jejich blízcí musí šetřit každou korunu......"

Je to proto, že si prostě nechtějí anebo nejsou "schopni razantněji říci o výjimku".

Vyvolení jsme my všichni. Podle jednoho rčení starých Mayů "My jsme ti, na které jsme čekali." Všichni bychom měli chtít, aby "neomezené udělování výjimek všem zpochybnilo medicínu založenou na důkazech". Ale jestliže se tak zatím nestalo, je to proto, že v našem nemocničním zdravotním systému se člověk naopak stal především předmětem lukrativního podnikání, a naopak se stalo smutným faktem, že -- až na výjímky -- soukolí tohoto mechanismu nepřijde blízkému českého pacienta zrůdné ani nelidské, protože většina si na tuto totalitu setrvačně zvykla v "kombinátech" normalizačního zdravotnictví.

Ne náhodou se mi v těchto dnech dostal do rukou materiál z aktuálního magazínu LN, v čem bychom si my Češi měli vzít příklad ze Slovenska. Bod čtvrtý zní: "Češi by se měli od Slováků naučit úctě ke starým lidem. V Česku je běžné, že se děti o své rodiče nijak nestarají. U nás totiž existuje celkem propracovaný systém hospiců, domovů důchodců a jiných zařízení pro seniory. A je naprosto normální, že česká rodina dá své dědy a babičky do podobné instituce na dožití. Na Slovensku nic takového možné není. Nejenže Slováci nemají tak dobrý systém, ale JE PRO NĚ NAPROSTO NEPŘEDSTAVITELNÉ, ŽE BY SVÉHO RODIČE NĚKAM ODLOŽILI. PRO SLOVÁKA JE TAKOVÁ PŘEDSTAVA TRAUMATIZUJÍCÍ."

Jak je to s našimi milovanými miminky? Vítáme je na svět, až na výjimky, s radostí. Máma i táta, babička i děda, případně další členové rodiny, jim věnují svou přítomnost a náležitou pozornost ne podle toho, kolik času mají oni, ale kolik ho potřebuje miminko. Může snad někdo delegovat péči o miminko na někoho jiného? Právě to se však děje s našimi starými rodiči. Potřebují naši přítomnost, pozornost, naši péči. Jen my můžeme opravdu rozumět jejím citovým a fyzickým potřebám. Můžeme, ale nechceme. Kde se vzal ten odstup? Co se to porouchalo v našich citech?

"Mnozí vědí, tuší, cítí, a přesto nedbají. Mnozí utečou, aby v bezpečí vyčkali telefonu a hlasu, který jim zopakuje tisíckrát omletou větu: Je nám líto, váš blízký zemřel......" Prosím, přečtěte si, kdo to zatím neudělal, skvěle komentující článek Jana Paula "Lidská bytost nesmí zemřít psychicky dříve než fyzicky".

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.1. 2010