Děti z Haiti

18. 1. 2010 / Sandra Wain

Vzpomínám si při dnešní tragické příležitosti na knihu z dětství. Jmenovala se Děti z Haiti. Nepamatuji si autora či autorku, ani o čem ta kniha přesně pojednávala. Byla o bídě a bezmoci. Myslím, že končila nadějí na lepší příští. Připomínala naše poměry -- tehdejší, ale i ty dnešní.

Systémy, které měly zaručeně fungovat, selhávají. Maně si na některé vzpomínám: socializmus, kolektivizace, privatizace, demokratizace, industrializace, digitalizace, globalizace, a jiné a jiné "-zace" a zase. Měly nám účinně pomoci v boji proti přírodě, bídě, nemocem, klimatu a nepřátelům.

Ten internet dnes zase nějak nefunguje. Mezitím, co čekám, že ta digitální síťová mašinérie zavalená neřádem snad naskočí, přemýšlím o dětech z Haiti. Rádi jim pomůžeme. Organizujeme právě sbírku. Avšak i počítač zlobí. Pracuje pomalu a s dlouhými pauzami. Jako na potvoru, pomoc potřebným v krizi tvrdošíjně odmítá.

Zatím jsme již týden beznadějně zavaleni pouze sněhem, nikoliv sutinami. Nikdo nám nepomůže. Napadaný sníh již týden nemizí ze špatně průchodných chodníků našich měst. Dosud nám snad nehrozí zemětřesení - jen obrovské rampouchy ze střechy. Snad nikoho neproklají. Něco je zde však stále a stále, zase a zase, proklaté.

Musí přijít katastrofa, aby se v nás projevila lepší část našeho lidství. Předtím, než k nám dorazí, dětem z Haiti nebo z Čech, však nijak pomoci nemůžeme. Jako by hrách na stěnu házel. Marné je volání osamělých na poušti. Naivní hloupost a pubertální lhostejnost zakrývají pravý stav věcí. Je to přece tak ekonomicky výhodné.

Správným názvem našeho životního určení i systému je naprostá bezmocnost. Vše můžeme učinit jenom horším. Nemylme se. Pokud něco děláme lepším, pouze tím nabíráme sílu k tomu, abychom vše opět posunuli ještě více k horšímu. Výjimky potvrzují neúprosné pravidlo.

Zbytečnou bolest si nedopustíme. Jsme schopni ji pouze umocňovat. Momentální osobní výhody a přízeň osudu, považujeme za všeobecné trendy pozitivního vývoje. Nejsme schopni si skutečně pomoci sami. Naše pomoc druhým je pak neúčinná. Pokud vůbec o opravdové pomoci druhým nějak uvažujeme a za pomoc sobě nepovažujeme pouze osobní přivlastňování sobě příjemných pocitů a prostředků.

Negativní následky překonáváme vytvářením ještě negativnějších. Není nám pomoci. Musíme čekat na ničivé otřesy, až ony zatřesou Zemí i námi. Pak se snad probereme ze svého prokletí. Snad je to konec konců dobré, ale tváří tvář dnešnímu utrpení dětí z Haiti, je to v pravdě nevýslovně hloupé. Přitom překypujeme nadbytkem až příliš mnoho chytrých a samolibých osobností. Překypují kouzlem osobnosti a vudu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.1. 2010