Poetika procesu s Dělnickou stranou

18. 1. 2010

Nicméně jako student práv, ale především jako člověk, který se snaží zajímat o dění kolem něj a pokud mu na to jeho myšlenkové kapacity stačí jej i do co největší hloubky pochopit, jsem si samozřejmě nemohl nechat proces, který se odehrával před Nejvyšším správním soudem ujít. Samotné soudní řízení bylo mé prvé kterého jsem se takhle bezprostředně účastnil, takže možnost srovnání se mi naskýtá jen velice omezeně.

V prvé řadě bych chtěl vyjádřit lítost nad tím, že se toto řízení nemohlo odehrávat před zraky televizních kamer. Je sice pravda, že se mnozí lidé bojí, že celou touto kauzou dělá český stát Dělnické straně jenom levnou reklamu. Jako člen veřejnosti, která byla do jednací síně připuštěna jsem to však vnímal naprosto opačně. Ne každý se o veřejné dění zajímá do té podrobnosti, aby si zjišťoval celou řadu doplňujících informací takříkajíc na vlastní pěst. Většina na to konečně nemá čas a mnohdy také nervy. Podobně i já jsem vycházel především z informací, které se ke mně dostaly skrz média, když jsem si dělal úsudek o činnosti Dělnické strany. U soudního jednání (alespoň u části, jíž jsem osobně přihlížel) byla však celá kauza projednána téměř neuvěřitelně podrobně takovým způsobem, na který média nebudou mít nikdy čas.

Většina lidí zhruba ví, co se dá očekávat od politického programu strany jako je ta dělnická, přesto z citovaných pasáží sloužících jako důkazní materiál vlády, pomocí něhož argumentovala ve prospěch svého návrhu na rozpuštění, se občas zvedal metaforický žaludek. Pomůžu si malým klišé: Kdyby to nebylo k pláči tak by se zvedala i tentokrát již ne metaforická, ale naprosto skutečná bránice.

A že se tomu tak i stalo. Zajímalo by mne, jak se mohl pan předseda Vandas cítit, když se mu při jeho obhajobě zvrácených plánů jeho strany doslova vysmála celá soudní síň (pochopitelně kromě soudců, kteří předpisově dodrželi dekorum). Jeho vize zavedení jakési "národnostní klasifikace" na jejíž bázi by se měli občané rozdělit do jednotlivých národnostních skupin byla například hájena proklamacemi o jednodušší podpoře menšin a naprosté dobrovolnosti národnostního přiznání, která by pochopitelně takový systém proměnila ve statisticky naprosto nepoužitelný zdroj. A podobných nesmyslů a bludů se bylo možné dočkat hned mnohokrát a to jen v prvním (zkráceném) dni jednání.

Z tohoto důvodu lituji, že neměla celá česká veřejnost možnost vidět, o kolik stupidnější a nesnášenlivější jsou ve skutečnosti myšlenky, ke kterým se Dělnická strana hlásí, než jsou jindy prezentovány. Člověk tak měl možnost zjistit jaké doopravdy je zákulisí organizace, ale hlavně myšlenkové pochody jejích představitelů. Možná by potom pohled veřejnosti nakonec vypadal úplně jinak než teď, když u mě jen tato zkušenost samotná znamenala obrat o téměř 180 stupňů.

Na závěr malou poznámku: Neznám blíže práci ani osobu Tomáše Sokola, ale jeho výstup při jednání s Dělnickou stranou mi přišel neskutečně poetický, což někdy hraničilo i s komičností s ohledem na to, jak chladně a exaktně dokáží právníci vystupovat. Při některých jeho slovních obratech jako "perla v náhrdelníku neústavnosti" jsem se nemohl ubránit myšlenkám, jestli se tento člověk neminul povoláním a neměl se stát raději literátem.

Vytisknout