Kodaň, klima a klídek? (I.)

15. 12. 2009 / Miloš Dokulil

A jen se vyhazují další peníze? (Jedna britská konzervativní skupina již vypočetla, že náklady Kodaňské konference dosáhnou $215 milionů, což je víc jak $14.000 na delegáta.) Co člověk, to názor na význam toho světového setkání? --- Je to téma, které se zdá mít blíže k náboženství než k vědě. Především tou předpojatostí, se kterou bývá nejednou předkládáno k věření. A také tou umanutostí, s níž bývá nejednou vymítán zlý duch názorové opozice. Přitom stávající a jen částečně (problematicky?) účinný Kjótský protokol má platnost jen do roku 2012; a dva zatím největší znečišťovatelé ovzduší -- Čína a USA -- se nezavázaly k jeho dodržování. Již jsem upozorňoval na jiném místě, že Kodaňské konferenci nepředcházela žádná přiměřená příprava, která by už předem skýtala záruky, že taková grandiózní konference zajistí plný úspěch, alespoň z hlediska -- zřejmě žádoucí potřeby -- regulace množství spalin do ovzduší, zbrzdění těžby deštných pralesů a případné finanční kompenzace pro tzv. rozvojové země, o potřebě alternativních zdrojů energií přívažkem.

1. Obecná předehra o tom, jak je obtížné mít přiměřený nadhled

Samozřejmě že můžeme být s kterýmkoliv tématem hotovi málem dřív, než je vůbec samo téma přijatelně zformulováno a jako závažný námět pochopeno. Copak o tom nevíme své? Copak nejsme málem všichni "dědové-vševědi", a to bez ohledu na pohlaví a věk? Přitom nemrkneme okem, že by ty pohádkové tři zlaté vlasy nemusely ani být naše vlastní, ale jenom nepovedený příčesek z paruky po nějaké zrovna tak tradičně legendární "blondýně". (Nechť světlovlásky prominou. Za tenhle paradoxní projev závisti přece barva jejich vlasů nemůže. I kdyby to byl jen vlasový přeliv...)

Neodbíhejme. Kdopak by se ještě ve svém životě nesetkal s lidmi, kteří vědí všechno? Dokonce se suverenitou, která přebíjí s přehledem jakékoliv autority, naši sebedůvěru včetně? Je-li třeba, připojí totiž na naši adresu nemálo deptající poznámku o zřejmé důvěřivosti, se kterou jsme jaksi prostoduše skočili na špek tzv. vědeckým poznatkům nebo své dosavadní -- zřejmě omezené -- životní krátkozraké zkušenosti. Už ta důvěra ve vědu má být totiž zavádějící. Ten běžný hlavní proud vědy (s despektem také označovaný jako "mainstream") se prý už dávno spikl proti lidstvu. Vzhledem k tomu, kolik prokazatelné korupce málem všude ve světě je, je tu hned nemalý důvod k tomu, abychom začali pochybovat o vlastní soudnosti. Na tuhle strunu hraje nemálo hlasatelů "vyšších pravd"; dost jich najdeme i na internetu.

2. Podezření vůči vědcům podlamuje politikům nohy?

Na jedné straně se může zdát, že si konečně začali dělat politikové tohoto našeho dnešního světa starost s možným problémem, jehož dosah může být pro lidstvo možná zkázonosný, pokud nadále oni sami jako kormidelníci našich osudů nechají své ruce jen nečinně v klíně. K tomu dochází v situaci, kdy opakovaně nemálo politiků našeho současného světa nás přesvědčuje o tom, že jim až na tom proslulém prvním místě nezáleží na ničem víc než na vzestupu vlastní popularity, zpravidla šikovně materiálně zazobaném. Na straně druhé -- a jakoby v nějaké předvídavé režii -- zrovna v těchto dnech jsme opakovaně přesvědčováni o tom, že také někteří vědci byli nachytáni na hruškách, když snad měli plnou hlavu plánů, jak citlivé a zatím problematicky vycházející údaje přizpůsobit kýženým záměrům, a tedy také kupodivu zároveň politické objednávce (a vyhlídce na další granty).

Určitě možná většina z nás okamžitě zaregistrovala, jak silným kalibrem se musel hned jevit argument o té rafinované nespolehlivosti vědců, když se -- šikovností jednoho hackera -- dostaly na veřejnost vybrané přepisy z jejich mailů. Ty na první pohled šokujícím způsobem dokazovaly nedůvěryhodnost dat, s nimiž vědci tak halasně předtím na veřejnosti operovali. Už tady bychom ale měli možná trochu přibrzdit. Nešlo tu zatím o žádné celosvětové spiknutí zdrcující většiny vědců, ty maily vyjevovaly názory jen v poměrně malé, byť významné skupině vědců. První malér nejednou vzniká okamžitým zevšeobecňováním dílčího poznatku. Nebudeme teď dále rozvádět ani problematickou nekorektnost způsobu, jak byly ty údaje -- privátního charakteru -- získány, ani cílený, sugestivně komentovaný výběr citátů a jejich montáž vytrhující ty pasáže z původní souvislosti. Pochopitelně je víc než problematické mít pokušení chtít nějak výchozí získaná data "dolaďovat" (ať už jde přímo o vědce, anebo o jeho interpreta!). Taky zřejmě neobstojí, aby údaje z jednoho místa měly působit už jako pádná argumentace pro celou planetu, když navíc ještě byly získané jen na podkladě omezeného počtu stromů, z jejichž letokruhů se následně četlo. --- Nehledě již na to, nač se u problematiky klimatu nemůže nikdy zapomínat: že se jedná o nesmírně složitý proces, s nemalým počtem vzájemně na první pohled hned nesouvisejících činitelů, které ovšem jsou součiniteli klimatu, včetně těch, které mohou vstoupit do tohoto dynamického procesu zcela nečekaně; takže ani nejsou pro ně předem žádná přijatelná data k dispozici (např. zplodiny z výbuchů sopek a kam a jak je následně směr větrů zažene). Pochopitelně tu vstupují do tvorby klimatu ty faktory nejednou ve vzájemné a proměnlivé návaznosti tak, že se ty vlivy nedají automaticky v jednotlivých položkách, ani sumárně předvídat ani tehdy, když se s takovými vazbami již nějak počítá. (Opět jen malý příklad: Předem bylo nemálo obtížné pokoušet se modelovat vliv většího množství sladké vody ze sibiřských řek nejen na teplotu Severního ledového moře, ale také na cirkulaci Golfského proudu, o možných dalších účincích tajícího permafrostu nemluvě. Nebo ZDE.) Také např. všelijaké paušální "průměry srážek" nejsou přijatelně směrodatné. Zcela jiný efekt má pro zemědělství, pokud plodiny dostanou rozloženě vláhu v optimálním vegetačním čase, a ne formou jednorázových průtrží mračen (které pak navíc ještě erozí znehodnotí úrodnost půdy a její schopnost pomocí mikrobů absorbovat CO₂). Navíc u tak proměnlivého fenoménu, jakým je jak běžně počasí, tak na jeho zobecnění odvislé klima, může být příznačnou "otázkou do pranice", jakou mají pozorované jevy statistickou relevanci. Jinak by se nemohlo stát, že v naší současnosti sice v několika posledních letech zjevně pozorujeme málem všude po světě, jako kdyby se častěji objevovaly výkyvy počasí směrem k vyšším teplotám, zatímco zrovna tak jsou mezi námi přitom lidé, kteří už jakoby vědí, že máme na krku další nějakou dobu meziledovou. (Ale opravdu vážně: Golfský proud, který běžně otepluje západní pobřeží Evropy, je stále méně účinný. Brzdí ho rozmanité projevy probíhajícího oteplování spojené s táním ledovců a větší vydatností sladké vody sibiřských řek.)

Takže jako v nějaké válce, jsou tu mezi námi dva názorové tábory. Jedni odvozují ze stávajících trendů oteplování, dokonce s perspektivou možných hrozících katastrof; jiní naopak -- možná zčásti na základě jinak vnímaných dat, ale s obdobnou "dobrou vírou" ve vlastní pojetí -- jsou si jisti s předstihem s tím, že nám na prahu klepe další doba meziledová! Když začal bít na poplach také Al Gore, významný politik USA, ozvaly se také hned kritické hlasy, že ten poplach je jen záminka, jak pro zainteresovaný průmysl získat v relativně problematické době prostředky k dalším ziskům kapitalismu.

Pokud jde přímo a konkrétně o údaje z Klimatického výzkumného centra při University of East Anglia ("CRU"), ten výchozí skandál kolem jeho interních mailů začal 20. 11. 2009. Toto centrum je významně napojeno na renomované IPCC (Mezinárodní panel OSN ke klimatickým změnám), podle jejíchž podkladů se teprve začala rozvíjet celosvětově přesvědčovací kampaň ve prospěch myšlenky, že lidstvo musí konečně něco dělat, aby předešlo katastrofě s již zjevnou změnou klimatu. Když se tedy odhalily možné problematické debaty stoupenců názoru, že se klima otepluje, měli skeptikové -- a jakpak by ne? -- okamžitě nemálo čerstvé vody na svůj propagační mlýn. Přitom i to načasování nemohlo být ani vhodnější: jen necelé tři týdny před již dlouho předem plánovanou světovou konferencí o klimatu v Kodani (7. -- 18. 12. 2009). Kdo by nad těmi odhaleními z CRU neznejistěl? Na ten mlýnský náhon skeptické propagandy dalším nemalým vlnobitím přispělo pak ještě počítání exhalací, spojených s konferencí, ať už šlo o mimořádné lety nebo množství aut k zajištění dopravní obslužnosti této mimořádné celosvětové akce. (Pochybuji, že ti nejhlasitější kritikové CRU něco vědí o právě uskutečněném projektu Východoanglické univerzity, během něhož se uskutečnilo zhruba sto tisíc nesmírně cenných měření, už se závažnými výsledky v renomovaném "Science". Ne že by bylo jedno, že skupina dr. Andrew Watsona neměla tentokrát vůbec nic organizačně společného s Philem Jonesem, ředitelem CRU. Ale zároveň možná právě to je žádoucí si uvědomit dříve, než začneme obecně podezírat "mainstream" z nějakého spiknutí.)

3. Nastal tu už opravdu Climategate?

Už teď zůstalo jakoby zcela zapomenuto, kdy k těm kontroverzním mailovým kontaktům vůbec došlo a jakým způsobem ovlivnily další směřování jak zproblematizované instituce (CRU), tak světovou vědeckou veřejnost (mj. závěry IPCC). Ty maily byly 10 let staré. Pokud jde o anglické "trick", nemá automaticky přímo žonglérský význam jako v češtině (i když slovo "fígl" k tomu nemá daleko). Samozřejmě že lze také všelijak kombinovat, kolik asi vědců souhlasilo s tou či onou tezí výsledného dokumentu vydaného IPCC. Je také pochopitelné, že pro jednotlivé argumenty ne vždycky byl vyjádřen absolutní souhlas. Právě ta jistá dávka nesouhlasu je tu nemálo povzbuzující pro přijatelnou důvěryhodnost jak IPCC, tak další cesty vědy. Jak to? Ti, kteří s něčím nesouhlasili a byli v menšině, musí teď věcně přesvědčivěji hledat protiargumenty (ne jen pseudodetektivní odhalení starých údajných mezilidských "piklů"). Na opačné straně většina nutně ví, že měla možná přijít s ještě přesvědčivějšími argumenty; takže zkoumání této složité problematiky neskončilo. Problematika případných klimatických změn není otázkou především počítání přívrženců nebo nějakého jejich podílů pro fiktivní hlasování (51 % pro?). Zdá se také být přesto jasné, že většinový tábor sdílí myšlenku, že určitým způsobem se na těch změnách podílejí aktivity člověka. V jakém poměru je počet molekul CO₂ vůči milionu dalších molekul plynu v našem vzdušném obalu ("ppm"), může být ovšem vážným problémem. Předem se bezpečně neví, jaký poměr je mezní a možná rizikový; i když už také za tu mez bylo považováno 350 ppm, což je číslo skutečností již překročené. Odkazovat na to, že naše Země již absolvovala horší koncentraci CO₂ v ovzduší, než je ta aktuální a stále se rychleji se teď zvyšující, je argumentace zcela se míjející s racionální analýzou. Proč? Evidentně víme, že se ten index CO₂ v ovzduší naposled začal pronikavě zvyšovat až v průběhu průmyslové revoluce. Také spolehlivě víme, že jednu nastavenou mez lidstvo již překročilo před víc jak dvaceti lety. Přitom nikdo zatím dost spolehlivě neví, zda je nějaká koncentrace CO₂ v ovzduší limitující, s případným rizikem nemít možnost další neblahý vývoj zvrátit. I když je samozřejmé, že naše Země je svými osudy takřka stoprocentně závislá na aktivitě Slunce, tak to automaticky vůbec neznamená, že škodlivý vliv různých plynů je zcela zanedbatelný. Snad jsme ještě nezapomněli na odhalení vlivů freonů na vznik ozonové díry! (Kupodivu: díra se objevila poměrně rychle; nesrovnatelně déle potrvá, aby byl tento defekt napraven.)

Zatím si asi žádný klimatolog netroufne kvapně spojovat možné (ne-li již poplašné) změny klimatu jen s jednou nějakou určující příčinou, i když se může zdát, že tu může hrát nemalou roli periodicita výskytu většího počtu slunečních skvrn s kratšími mezidobími, kdy takových skvrn je minimálně. Zatím neznáme dostatečně současný daný stav podnebí naší zeměkoule v možných souvislostech jednotlivých uvažovaných parametrů. --- Nezapomeňme, že se zrovna letos v únoru nepodařilo uvést na oběžnou dráhu "orbitální uhlíkovou laboratoř", "OCO"! Přitom skeptikové vůči oteplování kupodivu předem již vědí své, žádná další data ani valně nepotřebují, protože jim stačí absolutizovat 10 let starou problematickou (a jen soukromě probíhající) výměnu názorů a odvodit, že vědě vůbec nelze věřit. Vůbec si tito kritikové nedělají těžkou hlavu z toho, že vědci počítající s možnými riziky globálního oteplování nespí vítězoslavně na vavřínech, že snad už přiměli politiky, aby se těmito otázkami začali vážně zabývat. Jak to? Protože principem vědy je stále novými prostředky zpochybňovat stávající "jistoty". "Konečnými pravdami" zpravidla mávají kolem sebe většinou jen dogmatici, škarohlídi, rozmanití "mágové" a ti, co na druhé ukazují jako na pachatele "Climategate".

Co se má stát z hlediska společnosti, to určí politikové. Vědci jim k tomu pouze připravují podklady, které sami stále prověřují. Není to žádná banda podvodníků nebo spiklenců, která pouze hladově čeká, až jí z bohatě prostřeného stolu byznysmenů spadne -- kéž by! -- aspoň nějaká poloohlodaná kost.

Vytisknout