Lži a statistika

30. 11. 2009 / John Michael Greer

Existují však také zdroje obtíží, které jsou naprosto úmyslné, a některým takovým slepým skvrnám vzniklým sebepoškozením se teď budu věnovat. Ekonomika je systém výměny zboží a služeb, se vší neredukovatelnou variabilitou, kterou to zahrnuje. Jaké množství brambor je například ekvivalentem jednoho ostříhání, to z velké části závisí na skutečnosti, že žádné dva brambory ani dvě ostříhání se přesně neshodují, a od žádných dvou lidí také nelze očekávat, že budou něčemu z toho přikládat stejnou hodnotu. Nicméně ekonomie z největší části pracuje právě s čísly, jež abstraktně měří výměnu brambor za ostříhání (a samozřejmě i jakoukoliv jinou výměnu).

Ekonomové jsou závislí na nevysloveném předpokladu, že tato čísla mají nějaký smysluplný vztah k tomu, co aktuálně probíhá, když jsou pěstitelé brambor stříháni a holiči si k obědu objednávají bramborový salát. Stejně jako v případě každé jiné abstrakce, spousta se toho během procesu ztratí, a občas se to, co bylo vytěsněno, ukáže být natolik důležité, že to abstrakci činí zavádějící. Takové riziko je samozřejmě neodmyslitelně spojeno s každým procesem matematického modelování, ale jsou tu ještě nejméně dva další faktory, které mohou velice přitížit.

Za prvé, čísla mohou být samozřejmě záměrně zmanipulována, aby podpořila agendu, která nemá s přesným zobrazením reality nic společného. Za druhé, jemnější a ještě více zavádějící je fakt, že předpoklady zmíněného modelu mohou tvarovat výběr toho, co je měřeno, způsobem, který potlačí to co v realitě doopravdy probíhá. Zkombinujte obojí - a to co vám vyjde může být v nejlepším případě popsáno coby spekulativní fikce vydávaná za užitečná data - a kombinace obou faktorů je pak přesně to, co se přihodilo statistice, na níž je založeno příliš mnoho současných ekonomických a politických rozhodnutí.

Mám podezření, že většina lidí nyní ví o tom, že s ekonomickými statistikami, na něž se odvolávají vládní úředníci a mediální experti, je něco ve vážném nepořádku. Nedávná rétorika o "rašícím oživení" je toho důkazem. V minulých měsících jsem se ptal přátel z celých USA, ale zdá se, že nikdo ve své práci nebo v regionu nevidí ani ten nejmenší náznak obratu k lepšímu. Naopak, veškeré příležitostné důkazy svědčí o tom, že Velká recese na konci podzimu zesiluje své sevření.

Propast mezi těmito zprávami a oficiální statistikou má ovšem svůj důvod. Americká vláda po desítky let systematicky manipulovala s ekonomickými ukazateli, tak aby nezaměstnanost vypadala nižší, inflace mírnější a země více prosperující. Tato manipulace je pravděpodobně nejnadšeněji sledovaný dvojstranný program poslední doby, podporovaný administrativami a členy Kongresu na obou stranách sálu, a má to dobrý důvod; pro každého politika je život snazší, pokud může tvrdit, že dosáhl ekonomického zlepšení. Jak již v 70. letech předpovídal Bernard Gross, ekonomické indikátory byly změněny v "ekonomické zachránce cti" (economic vindicators) podřizující obsah informace píárovým trikům. Tyto manipulace také neměly nijak zvlášť tajný charakter; klikněte na link www.shadowstats.com a můžete se seznámit s podrobnými údaji, včetně zajímavé sady statistik spočítaných způsobem, jimiž se tyto údaje počítaly před tím, než indikátory prošly plastickou chirurgií v měřítku, nad nímž by nevěřícně kroutil hlavou i zesnulý Michael Jackson.

Zmíněné pochybné návyky byly v blogosféře rutinně pranýřovány. Přesto si nejsem zcela jist, zda jsou stejně tak zavádějící jako druhá sada deformací, o níž tu chci pojednat. Když údaje o nezaměstnanosti zůstávají konstantní nebo mírně klesají, ale vy a každý, koho znáte, jste přitom bez práce, je přinejmenším zřejmé, že tu něco bylo sflikováno. Mnohem subtilnější, ale méně nápadná, jsou zkreslení, která se vetřou proto, že lidé sledují úplně špatnou sadu čísel.

Vezměte například povyk, který se v ekonomických kruzích nadělá kolem produktivity. Pokud produktivita roste, politici a příslušníci exekutivy se chválí; když klesá, nebo i když se jen nezvyšuje tak rychle jak by podle nynější teorie měla, volá se po větší vládní štědrosti, aby znova vzrostla. Každý si přeje, aby ekonomika byla produktivnější, že? Jenže ďábel je jako obyčejně ukryt v detailu, neboť statistika použitá k měření produktivity ve skutečnosti produktivitu ekonomiky neměří.

Nahlédněte do Stručného průvodce makroekonomií (A Concise Guide to Macroeconomics) profesora Harvard Business School Davida A. Mosse: "Výraz [produktivita] je obvykle používán jako zkratka pro produktivitu práce definovanou coby výstup z jedné pracovní hodiny (nebo v některých případech jako výstup z práce jednoho dělníka)." Výstup je zde vždy měřen v dolarech - obyčejně, ale nikoliv vždy, je údaj opraven o inflaci - takže v praxi "produktivita" znamená výsledný zisk z jedné pracovní hodiny. A existují způsoby, jak může byznys snížit počet pracovních hodin připadajících na jeden dolar zisku bez toho, aby se stal jakkoliv a v jakémkoli smyslu produktivnějším? Samozřejmě, a většina z nich byla agresívně zkoušena v naději na předložení magických údajů o růstu produktivity akcionářům i veřejnosti.

Patrně nejjednodušším způsobem zvýšení produktivity podle těchto zásad je přejít od produktu vyžadujícího v poměru k hodnotě vyjádřené v dolarech velké množství práce k takovému, který práce vyžaduje méně. Velmi zhruba lze zobecnit, že výroba zboží vyžaduje větší pracovní náklady než poskytování služeb, a nejvyšší výnos z pracovní hodiny lze zaznamenat ve finančních službách - jak moc práce například vyžaduje výroba úvěrového derivátu s teoretickou hodnotou deset milionů dolarů? Ekonomika, která produkuje více úvěrových derivátů a méně brambor, je ve skutečnosti méně produktivní, protože jedinou hodnotu, kterou úvěrové deriváty skutečně mají, představuje jejich schopnost být za jistých předem dohodnutých podmínek směněny za fond, z nějž lze nakoupit konkrétní zboží a služby, jako třeba brambory; nicméně podle standardů produktivity používaných dnes v průmyslovém světě se náhrada pěstitelů brambor lidmi produkujícími úvěrové deriváty považuje za nárůst produktivity. Mám podezření, že jde o jeden z důvodů, proč se americký automobilový průmysl před nedávným krachem tak silně angažoval ve finančnictví; rostoucí produktivita společnosti General Motors Acceptance Corporation (GMAC) měřená uzavřením kriminálně nedbalých úvěrových smluv za hodinu práce brokera, pravděpodobně dosti zamaskovala anemický růst produktivity ve staromódní výrobě automobilů.

Stejně důležité jako dezinformace způsobené takovými arbitrárními statistickými konstrukty je prázdnota vznikající kvůli jiným, pravděpodobně důležitějším údajům, které vůbec nejsou sledovány. Ve věku, který bude stále více omezován energetickými limity, může být například užitečnější mírou produktivity energetická produktivita - to jest výstup odpovídající spotřebované energii o velikosti ekvivalentu barelu ropy (barrel of oil equivalent, BOE). Ekonomika, která s menšími energetickými vstupy produkuje větší hodnotu, je patrně lépe způsobilá pro podmínky po ropném zlomu, a relativní pozice různých států, nemluvě už o křivce zachycující trend vývoje jejich energetické produktivity v čase, poskytne vládám, investorům a také veřejnosti užitečnou informaci. Pokud vím, někdo už tento údaj počítá, ale dosud čekám na politika nebo pracovníka exekutivy roztrubujícího fakt, že země nyní produkuje z jednotky energie o 2% více. (Poznámka KD: Podle tohoto ukazatele by dnes byla ČR v Evropě čtvrtá od konce.)

Je ovšem pravda, že zjednodušené měření energetické produktivity by pořád ještě způsobovalo, že produkce úvěrových derivátů bude vypadat jako lepší obchod. To je jedno z mnoha míst, kde v těchto esejích již dříve zmíněný rozdíl mezi primární, sekundární a terciální ekonomikou nabývá klíčového významu. Abychom to zopakovali: Primární ekonomikou je příroda sama, nebo přesněji přírodní procesy, které poskytují lidské ekonomice až 3/4 její celkové hodnoty; sekundární ekonomikou je sféra aplikace lidské práce s cílem vyrobit zboží a služby; a terciální ekonomikou je výměna abstraktních jednotek vyjadřujících hodnotu, jako jsou zboží nebo úvěr, jež slouží k regulaci a distribuci zboží a služeb vyrobených v sekundární ekonomice.

Dnes používaná ekonomická statistika primární ekonomiku zcela ignoruje, měří sekundární pouze prostředky ekonomiky terciální - kalkuluje produkty v dolarech namísto třeba v bramborách - a obsesívně se soustřeďuje na terciální ekonomiku. Tato fixace znamená, že pokud ekonomická politika podporuje terciální ekonomiku, vypadá jako prospěšná věc, i když to, jak se tomu dnes často děje, ve skutečnosti poškozuje ekonomiku primární a sekundární. Takže řídit se statistikou není neutrální faktor, nebo něco jednoduchého; pokud to odráží neadekvátní předpoklady - například fantastickou představu, že lidská ekonomika je nezávislá na přírodě - může to zmíněné předpoklady zpětně posilovat a vytvářet tak faktor zkreslující každé ekonomické rozhodnutí, které učiníme.

Jak je to možno napravit? Jedno z možných opatření, zdá se mi, je rozdělit nejdůležitější ekonomickou statistiku na primární, sekundární a terciální faktory. (Samozřejmě, že prvním krokem je především získat spolehlivé údaje; vlády se o to z celkem jasných důvodů jen tak starat nezačnou, nicméně neexistuje důvod, proč by s tím nemohli začít lidé a organizace mimo vládní struktury.) Vezměme například hrubý domácí produkt.

Především je asi dobrý nápad zvážit návrat k hrubému národnímu produktu; ten byl před pár lety potichu opuštěn ve prospěch současné míry, neboť nepříjemně upozorňoval na ekonomickou závislost Ameriky na zbytku světa.

Ať už se rozhodneme pro cokoliv, statistici v jakési imaginární Kanceláři pro správné údaje by mohli věci třídit zhruba nějak takto:

• Hrubý primární produkt (Gross Primary Product, GPP) vyjadřuje hodnotu nezpracovaných přírodních produktů v okamžiku, kdy vstupují do ekonomiky - když ropa prochází ústím vrtu, uhlí opouští důl, zrno je sypáno do sila, a tak dále - minus všechny náklady investované do čerpání, dolování, pěstování a tak dále. (To patří do sekundární ekonomiky.)
• Hrubý sekundární produkt (Gross Secondary Product, GSP) by mohl vyjadřovat hodnotu veškerého zboží a služeb v ekonomice, s výjimkou přírodních surovin a finančního zboží a služeb.
• Hrubý terciální produkt (Gross Tertiary Product, GTP) by mohl být hodnotou všeho finančního zboží a služeb, plus veškerých peněz a peněžních ekvivalentů v ekonomice vytvořených.

Užitečnost těchto tří separátních údajů, namísto hrubého domácího (nebo národního) produktu, spočívá v tom, že je lze navzájem porovnávat a sledovat proměny jejich vzájemných poměrů. Pokud GTP vyletí vzhůru a oba druhé produkty zůstanou přitom na stejné úrovni či klesají, tak to například neznamená, že země bohatne; znamená to, že se terciální ekonomika nadýmá a potřebuje poněkud pustit žilou dříve, než praskne. Pokud se zvyšuje GSP, zatímco GPP zůstává konstantní, a cena těžby přírodních zdrojů prudce nestoupá, pak ekonomika využívá přírodní zdroje efektivněji a politikové mají důvod se veřejně pochválit. Jiné relativní změny mají zase jiný význam.

Závěr zní, že tři ekonomiky a tři druhy bohatství, jež produkují, nelze vzájemně zaměňovat. Biliony dolarů v úvěrových derivátech neochrání lidi před hladověním na ulici, pokud nebyla vypěstována potrava a postaveny domy, či domy nebyly udržovány, nabídnuty k prodeji či pronájmu. Primární ekonomika má pro přežití klíčový význam; sekundární ekonomika je zdrojem reálného bohatství; terciální ekonomika je prostě způsob, jak měřit bohatství a řídit jeho distribuci; a zacházet s těmito třemi velmi odlišnými věcmi, jako by byly stejného druhu, znamená takřka úplnou nemožnost vyhnout se ekonomickému šílenství.

Nyní se sluší říci, že šance na prosazení nějaké takovéto statistiky ve Spojených státech je za současného politického a sociálního zřízení prakticky nulová. Nejprve by bylo třeba vyhnat z pastviny a poslat na porážku příliš mnoho posvátných krav. Nicméně současné politické a sociální zřízení se může ukázat výrazně méně trvanlivé, než jak někdy vypadá. A to co je může nahradit bude tvořit téma příštího plánovaného eseje.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout