Pick, Obama a finanční kapitál

16. 11. 2009 / Karel Dolejší

Miloš Pick doplněný Štěpánem Kotrbou stejně jako Kevin Rudd pokračuje ve hře na to, co by bylo, kdybychom žili nikoliv v roce 2009, ale v roce 1935 nebo 1960. Mark Weisbrot v Guardianu naštěstí pro nás poměrně přesně popsal situaci, tak jak nyní skutečně vypadá: Nejmocnější světové finanční korporace dokáží navzdory krizi, již samy zavinily, prosadit svůj zájem proti zájmům celé americké společnosti, počítaje v to i výrobní sektor. Dokáží to prostřednictvím vlády, již vynesla k moci největší vlna lidové nespokojenosti se státní ekonomickou politikou za mnoho desítek let. Pro ty, kdo vidí řešení problémů v opatřeních jako je "Veřejná vlastnická kontrola hlavních bank", možná stojí za to vedle studia skutečných efektů "zestátňování" bank na tvorbu ekonomické politiky připomenout třeba též poměrně hmatatelnou ukázku toho, jak se daří u nás kontrolovat státní ČEZ, či poněkud dále na západ francouzský státní energetický monopol EDF. Ano, je to tak: Extrémně silné společnosti formálně kontrolované státem či "veřejností" ve skutečnosti zpravidla samy kontrolují stát a společnost, nikoli naopak.

Už v roce 1910 napsal Rudolf Hilferding ve svém Finančním kapitálu, že nově dominující typ kapitálu usiluje o vybudování "centralizovaného státu rozdělujícího privilegia". Přesně to se také po odbourání státní kontroly nad finančním sektorem ve světě skutečně děje, a poté, co vznikly korporace výrazně silnější než celé státy, se otázka mocenských základů "veřejné vlastnické kontroly hlavních bank" navíc stala tím úplně nejslabším článkem všech reformních programů. Politici jsou už teď nejen z valné části placeni, ale především zásadním způsobem mocensky limitováni bankovním sektorem a dalšími velkými korporacemi. Můžeme od nich tedy vůbec čekat, že někdy dokáží vzdorovat svým chlebodárcům? Kdypak se to prosím stalo, že si kapři sami vypustili rybník?

Pokusy o reformování "reálného socialismu" vždy narážely na zásadní limit v podobě nedotknutelnosti mocenského monopolu státostrany. Dokud tento monopol nepadl, veškeré ekonomické i jiné reformy měly pouze kosmetický charakter. V této souvislosti je tedy možná namístě přestat snít o "starých dobrých časech" před ropnou krizí v roce 1973 a začít se ptát, zda a jak lze vůbec reformovat finanční kapitalismus - bez toho, že by byla nejprve kompletně zničena nesmírná moc finančního sektoru, která nás všechny táhne ke dnu. Těžko dát jednoznačnou odpověď, avšak jedním si můžeme být dvacet let po "Sametové revoluci" téměř jisti: Faktické mocenské poměry v zemi se pramálo změní, ať už je dominující monopol formálně soukromý, státní, nebo "veřejně vlastnicky kontrolovaný". Příliš akumulovanou moc se zjevně nedaří kontrolovat žádným konvenčním způsobem známým z minulých dob, podobně jako nelze ve voze s motorem o výkonu tisíc koňských sil použít tradiční maticové řízení.

Vysoce abstraktní manifest Miloše Picka před nás staví obraz jakéhosi cílového stavu, ale neodpovídá přitom na otázku, jak lze vůbec jakékoliv změny prakticky dosáhnout. Nezbývá než konstatovat, že uvedený znak je typickým znakem literárního žánru, který založil Thomas More. Nejde o báseň, jak se nás snaží přesvědčit Štěpán Kotrba. To co máme před sebou je klasickým případem sociálního ideálu abstrahujícího od konkrétních podmínek svého uskutečňování. A o takových pokusech nakonec dodnes platí to, co o nich už kdysi napsal Robert Kalivoda: "Utopie se nestává emancipační potřebou". Oč bezmocnější jsou však klasické utopie ve společenské praxi, o to lépe se vyjímají ve stranických programech a podobných rétorických cvičeních, samozřejmě...

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 17.11. 2009